Takže to co bylo na seznamu dne skoro tři měsíce je konečně za mnou. Mluvím o maturitě kterou jsem úspěšně složil. Sám tomu pořádně nevěřím a pokusím se v tomto příspěvku vysvětlit proč.

Hned v úvodu chci říci, že jsem se maturity nijak nebál, nebyl jsem nervózní a ani jsem z ní neměl strach, tohle je asi hlavní rozdíl mezi mnou a průměrným teenagerem. Já jsem měl obavy z úplně jiných věcí, předně z toho, jaké budu mít problémy související s dpdr přímo na místě. Pro ty co si to nepamatují nebo to nečetli, já jsem maturoval až v září (konkrétně včera), protože jsem propadl. Ať to zní sebevíc hloupě propadl jsem schválně, při zkoušení které bylo na konci roku jsem u tabule schválně odpovídal špatně abych dělal reparát a tím pádem maturoval až v září, byl to předem promyšlený krok (napadlo mě to v ten den). Skoro jsem se až styděl když jsem na základní pojmy z ekonomie a statistiky jen kroutil očima a dělal, že nevím, ještě trapnější bylo když mi všichni ze třídy napovídali a já dělal, že je neslyším, no byla to prostě scéna. Tenkrát jsem na tom byl fakt špatně a byl jsem si 100% jistý, že bych neodmaturoval. Říkal jsem si, že za těch pár měsíců se dám trochu do pořádku a alespoň to nepokazím tak nedůstojně.

S poslední věcí jsem se pěkně seknul. Škola mi sice brala všechnu životní energii, ale zároveň mi dávala kontakt se společností a navíc se díky ní snižovala agorafobie. Já jsem se za první měsíc po škole dostal do takové fáze, že jsem se bál i vynést ven odpadkový koš. Všechen čas jsem trávil doma, byl jsem ve fázi citronu. Po čase jsem si ale začal uvědomovat, že takhle asi maturitu nedám, začal jsem číst knihy o meditaci a pomalu jsem přicházel na to, v čem je problém. Pomalu jsem začal chodit se psem ven, ale stále jsem na tom byl mizerně.

Takovým pomyslným vrcholem měla být dovolená v Řecku. Z prvu jsem tam nechtěl, pak jsem si ale říkal, že utíkat před problémy nemá cenu a odletěl jsem. Říkal jsem si, že nové prostředí mi udělá dobře, jenže ve špatném stavu jsem tam odletěl a ve špatném stavu jsem se vrátil, pořád jsem chtěl něco rychle změnit a věděl jsem, že mě tlačí čas. Cítil jsem se sice trochu lépe ale stejně podstatnou část dne ve mně bujela silná dpdr a úzkost. Dočetl jsem všechny knihy o meditaci apod. pořád jsem v nich hledal něco co tam nebylo.

Když jsem se vrátil do Prahy byl jsem na tom pořád špatně ale přiznávám, že určité zlepšení nastalo hlavně v době, kdy jsem si uvědomoval, že ty šílené stavy jsem přežil. Dokázal jsem chodit ven se psem stále na delší časové úseky a pomalu jsem si začal vybavovat určitá fakta o meditaci. Ty hlavní dvě věci co mi uvízli v paměti jsou: 1) prostě dopusťte ať se věci dějí tak jak se dějí 2) soustřeď se na přítomnost. Myslím si, že v momentě kdy jsem si to četl jsem vůbec neměl tušení o čem je řeč, ale jak jsem to nechal v hlavě uležet, přineslo to své ovoce. Dalším zlomem byl totiž reparát (zhruba měsíc zpátky). V té době už jsem se cítil celkem fajn, ale pořád ne dost dobře. Týden před reparátem jsem se začal v noci budit, měl jsem návaly úzkosti, na učení jsem se nedokázal soustředit. Znovu zdůrazňuji, že jsem neměl strach ze zkoušky jako takové, ale prostě z toho prostředí apod. Ztropil jsem i jednu histerickou scénu kdy jsem na rovinu řekl že na to seru, a že tam prostě nepůjdu, takový jsem měl panický strach. Nakonec jsem šel, vzal jsem si ibalgin a ten mě uklidnil. Reparát jsem dal a věděl jsem, že to hlavní mám za sebou, protože kdybych ho nedal, musel bych opakovat roční, když bych nedal maturitu, můžu si jí v podstatě udělat kdykoliv a kdekoliv.

Po reparátu jsem věděl že mám stále problém kterým je matura. Nebudu popírat, že po repecu jsem se cítil klidnější ale i tak jsem na tom byl špatně. V tuhle chvíli už začínám mít mlhavo. Týdny po reparátu mi nějak splívají a pořádně ani nevím co se dělo. Něco se ve mně zlomilo, něco mi docvaklo, já nevím. Najednou jsem si uvědomil, že místo 10 minut chodím psa venčit na 2 hodiny, že chodím nakupovat, chodím ven apod. a nepociťuji při tom ataky, nebo větší úzkost. Najednou se prostě venku cítím lépe než doma. Řekl jsem si, že je mi jedno co semnou bude a že co se má stát se stane, svoji dpdr jsem přestal řešit a přestal jsem přemýšlet. To „přestal jsem přemýšlet“ byl hrozně důležitý okamžik, protože myšlení vás udržuje v dpdr. Nevěříte? Když jsem šel třeba vyvenčit psa, přemýšlel jsem o hloupostech, tím pádem jsem nebyl přítomný a ničeho jsem si nevšímal. Začal jsem dělat pravý opak. Svoji mp3 jsem začal nechával doma, protože při muzice jsem také přemýšlel, vzpomínal apod. Začal jsem pozorovat svět okolo sebe a k mému udivení, to moje mysl mě nutila být derealizovaný, najednou jsem začal vše vidět jasněji, čistěji, přítomnějí a bylo to nádherné. Bydlím v takové lokalitě, které by se dala přirovnat k Petřínu. Takže venčím psa po takových parcích a lesích které jsou na vysokém kopci a z kterých je vidět na celou Prahu. Takže jsem si sedával na lavičku a pozoroval jak to město žije. Dříve bych to nevydržel protože bych byl nervozní, Praha mi navíc připadala hnusná, teď to bylo jinak. DPDR jsem začal pociťovat méně častěji ale když jsem ji měl tak mi tolik nevadila, naopak jsem ji se zájmem pozorovat a světě div se, pokud s ní nebojujete, není to nepříjemný pocit (vím že to zní naprosto proti tomu co jsem kdy psal ale je to pravda). Když pominu pár uklouznutí, které nebyly vždy moji vinou (viz hádky apod.) měl jsem se ideálně, žádný stres, dostatek spánku, apod. taky jsem trochu změnil svoje návyky, místo těch kyselin jako je coca cola a sprite jsem začal pít minerálky, konkrétně magnesiu, vím že to může znít jako reklama ale od té doby co ji piju se cítím lépe. Nevím jestli to s tím souvisí, každopádně je mi lépe i fyzicky, ono vypít dva litry minerálky nebo dva litry coly je rozdíl. Po cole máte v puse jak v polepšovně, nedá se to prostě pít pořád. Chvíli jsem si sice na vodu zvykal, měl jsem po ní větší žízeň, přišla mi bez chuti apod. ale je to jen o zvyku, teď mi zas přijdou hnusné limonády :D. Důvod proč jsem ji začal pít nebyl jeden. Předně já piju celkem dost a ta cola kterou jsem pil nejčastěji mi nedělala dobře jak na zuby, tak na žaludek, prostě když vypijete celou flašku tý černý brečky, není to pro tělo to pravé, takže jsem začal pít minerálky. Vybral jsem si vodu kterou je Magnesia, jednak proto, že ji mají úplně všude a také proto že magnesium-hořčík je dobrý na nervy, na uklidnění apod. napsal mi to někdo do diskuze a myslím že je to pravda. I kdyby to pravda nebyla a byl to jen můj subjektivní pocit, tak pořád raději piju minerálku než limonády.

Dny ubíhali a maturita se blížila, věřte tomu nebo ne ale učit jsem se začal 3 dny před ní. Do té doby jsem se věnoval hlavně sobě. Moje meditace spočívala především v tom, že jsem si venku sednul a pozoroval Prahu, lidi okolo sebe, zkrátka přítomnost. Myslím si, že ten svět nevnímá ani normální člověk, prostě jen pořád přemýšlí, spěchá, je ve stresu. To podle mě znamená, že lidí s DPDR bude přibývat. Celkově jsem začal dodržovat několik pravidel bez toho aniž bych se do nich nutil, prostě to nějak přišlo. Přestal jsem úplně přemýšlet o dpdr, sice ne doslova ale snažil jsem se o to. Prostě když jsem o ní přemýšlel, tak jsem si řekl „aha, přemýšlím“ a přestal jsem. Zúžil jsem to obrovské přemýšlení které dříve probíhalo celý den, tak na 30 minut a to mi pomohlo. Dále jsem přestal přemýšlet o minulosti a budoucnosti a to mi také pomohlo. Pokud přemýšlíte o minulosti, držíte si dpdr u sebe. Víte proč? Pokud jste se včera měli špatně a ráno po probuzení si na to vzpomenete, počítejte s tím, že ten dnešní den bude také špatný a takhle to jde pořád dokola, takže i když je třeba dneska na řadě dobrý den, vám bude stejně na hovno jenom proto, že přemýšlíte o včerejšku. Takže to nedělejte. Pokud budete žít přítomností, nemusíte se bát toho, že na něco zapomenete, budete si totiž pamatovat jen ty důležité věci. Nepřemýšlejte moc ale ani o budoucnosti. Uvidíte v ní totiž jen zoufalost, beznaděj a prázdnotu. To vám nepomůže. Pokud si třeba budete říkat „zítra pro sebe konečně něco udělám“ je to to samé, udělejte to hned. Tohle je rada především pro tebe Zefire :) já si totiž myslím, že zrovna právě ty (stejně jako já) udržuješ svoji dpdr především přemýšlením o minulosti. Vím že zvládáš chodit do práce, to spousta lidí s dpdr není schopna, tak se nad tím zkus racionálně zamyslet. Moje minulost s dpdr je plná utrpení, proto nemá smysl o tom přemýšlet. Pokud bych přemýšlel zas o minulosti bez dpdr, vzbuzovalo by to ve mě akorát zoufalost.

Tím co jsem propsal se tělo pročistí a může na řadu přijít další bod a tím je akceptace. Akceptace pro mě znamená neřešit depersonalizaci ale zároveň ji nepopírat, to že jsem odmaturoval podle mě svědčí o tom, že se mi to alespoň trochu povedlo. Základem je regenerace, doma by jste měli odpočívat a nezatěžovat se stresem. Stres je obecně problém, pro člověka s dpdr téměř neúnosný, takže pokud máte stres v práci, prostě si najděte jinou. Zařiďte si život tak aby byl co nejvíce příjemný, protože jinak se dpdr asi nezbavíte.

Na maturu jsem přišel o den později

Pěkně jsem se rozepsal, ale bylo to nutné abych vám nastínil co tomu předcházelo. Jak jsem napsal, z matury jsem strach neměl. Strach jsem měl možná z toho, že zklamu rodiče, přidělám si stres, nebo se zesměšním, matura jako taková pro mě byla bezvýznamná. Nevím jak ostatní ale já třeba ze zkoušky nemám strach do doby než se na ni začnu učit, jakmile se začnu učit je mi špatně. Já jsem věděl, že jakmile se začnu učit tak zas budu mít hlavu plnou kravin a to jsem nechtěl, takže jsem to nechával na poslední chvíli. Pro mě bylo důležité to, že se cítím dobře a na maturu jsem kašlal. Asi tři dny před maturou jsem si teprve udělal maturitní otázky a tak trochu jsem si to pročítal, ten (pro mě) nejtěžší předmět, tedy účetnictví jsem vynechal. Já jsem věděl, že se to stejně nenaučím a když dám předchozí předměty, tak tohle si dodělám v lednu. Celkově jsem si myslel, že to neudělám, jednak proto, že jsem se neučil a také proto že to prostě nevydržím. Měl jsem maturovat v úterý. Vše vypadalo dobře, byl jsem jako první a měl bych všechno za sebou zhruba za 5 hodin, to se dalo vydržet. Všechno jsem si naplánoval a byl jsem celkem klidný. Jenže stal se obrovský průser. Jediného mě změnili a přesunuli mě na pondělí. Nic mi neřekli, prostě změnily rozvrh a dali to na stránky zhruba dva dny před tím. Protože to bylo pdfko tak jsem to už znovu nestahoval a nepočítal s tím. Zhruba v 9 ráno v pondělí mi psala kamarádka kde jsem, že maturuji, protože ona už odmaturovala v termínu, říkal jsem si že asi o tom nic neví, tak jsem byl klidný. Pak mi zavolala a řekla mi, že maturuji dneska, teď už jsem trochu znejistěl, ale myslel jsem si že si dělá srandu. Stáhnul jsem si tedy znovu rozvrh a opravdu, byl jsem napsaný na dnešek. Takový šok jsem opravdu nezažil, já jsem prostě zaspal maturu. Nebylo to ale moji vinou, protože ten rozvrh změnili v podstatě na poslední chvíli a tohle bylo prostě jako když vám na výplatu přijde místo 20 tisíc jenom 5. Prostě termín byl danej a oni mě přesunuli. Byl jsem samozřejmě pěkně nasranej a hlavně mi začalo být pěkně špatně. Zavolal jsem do školy a dohodl se na zítřek. Všechno ale bylo špatně, když jsem přišel (v 7:30) do školy tak jsem byl napsaný jako poslední, to znamenalo že skončím kolem šestý odpoledne, to jsem věděl že je konec, tohle nevydržím. Takže jsem vymyslel plán B, dám pár předmětů a na ten poslední se vykašlu. Kupodivu jsem při zkoušení nebyl vůbec nervozni a ani před ním, protože jsem pořád s někým mluvil nebo se učil, takže jsem se udržoval v pozornosti. Kolem 12 jsem měl krizi ale zvládnul jsem ji. Po předposlední zkoušce jsem odešel domů protože jsem měl několik hodin čas tak jsem si doma na chvíli lehnul abych načerpal sílu, cítil jsem se potom trochu divně ale vrátil jsem se a dal jsem i poslední předmět. Nechci tady tvrdit jak to bylo lehký, já měl především štěstí, jednak moje tělo dělalo přesně do puntíku co jsem chtěl a také jsem měl štěstí na otázky. Prostě co jsem uměl to jsem dostal. Několik lidí to nedalo, ale pouze z jednoho předmětu, takže v lednu je čeká dokončení. Při poslední zkoušce z účetnictví jsem nevěděl skoro nic, protože jsem tenhle předmět nikdy neuměl a ani jsem se ho neučil, ale dal jsem to a ani nevím jak, prostě jsem praktickou otázku svedl na teoretickou a tu jsem svedl na jiné téma :) při mluvení které trvalo 15–30 minut + stejný čas na potítku jsem byl sebejistý, mluvil jsem plynule, opak toho co před několika měsíci, párkrát jsem se sice zastavil a přemýšlel o sobě, ale rychle to přešlo. Zkrátka roli zde sehrálo několik faktorů, které pro mě na konci znamenali úspěch. Důvod proč si myslím že to vyšlo byl ten, že jsem nebyl nervozni, jak říkám matura mi byla ukradená a sám se sebou jsem se nějak vyrovnal takže jsem byl na rozdíl od ostatních úplně klidný. Trošku mě ale zarazila situace při vyhlášení, když mi řekli že jsem to dal, necítil jsem vůbec nic. Ani radost, ani smutek, ale něco mezi tím. Prostě takové kdyby řekli je „blablba“. Lidé tam jásali, brečeli a já se cítil jako při nákupu pečiva v Kauflandu, prostě nijak. Cestou domu jsem se cítil trochu melancholicky, byl to divný pocit který doprovázela velká únava. Já jsem to zvládl a ani pořádně nevím jak. Tenhle úspěch ale svědčí o jednom, že není všem dnům konec a že zlepšení přijde, pokud jej nejmíň čekáte, kdyby se můj stav razantně nezlepšil, nikdy bych nemohl uspět. Co se mě teď týče, začínám chodit na jazykovku, je to jen pár hodin denně takže aspoň mám nějakou náplň, naučím se jazyk a mám čas i na práci. Doufám že mi tenhle program nebude přinášet stres, takže budu mít čas se věnovat sobě a pokračovat ve zlepšení. Rozhodně nechci usnout na vavřínech a přemýšlet o tom co bylo.

Omlouvám se za občasnou (no, dneska to bylo vlastně celý den) nedostupnost webu i blogu a diskuse, je to vina hostingu. Včera měnili server a asi se jim tam něco nepovedlo. Hosting je jinak spolehlivý a jsou to taky jen lidi, takže snad už je výpadkům konec.

Padla tady poznámka, že umřel blog, neumřel, akorát není o čem hodnotném psát. Taky chybí chuť, v posledních dnech se nemám moc dobře a přišlo mi zbytečně přelévat negativní energii na ostatní. Když nemohu psát o pozitivních věcech tak raději o ničem, to jsem si říkal. V jedné knize o meditaci jsem četl, že člověk má určité energetické pole nabité energií (buď pozitivní nebo negativní) a tohle pole předává ostatním lidem. Myslím, že je to pravda. V posledních dnech mě ani tak neštve dpdr jako spíš moje okolí. Já věřím tomu co píše Paul a podle toho jak se u mě mění dpdr tak to ve mě jen potvrzuje. Prostě to nechávám být. Nevím co se ale děje s mými rodiči, co je sere jestli práce nebo já, o víkendu to byla matka, dneska zase otec. Naprosto bez důvodu vždycky chytnou amok a začnou mi nadávat a chtějí se za každou cenu hádat. Po víkendové hádce jsem už byl poučený, že zůstat v klidu je nejlepší řešení, no je to bezva nápad ale zkuste si to když vám fotr z 20 centimetrů řve do ucha a prská do obličeje, mimoto plácá úplné nesmysly. Naše žití je takové všelijaké, myslím, že žít u nás doma by každému dělalo problém, není to jen o lidech ale také o prostředí. Nikdy jsem si to neuvědomoval, protože jsem byl silná osobnost co vše dokázala zvládnout, ale teď to vidím úplně jinak.

Nevím jak se mohu zlepšovat, když mě neustále někdo sere, hádky jsou prostě k ničemu. Je mi z toho všeho akorát špatně a co nejhorší, ty lidi si neuvědomují jak mi tim škodí, zajímají je úplné kraviny. Nevědí, že těmihle píčovinami akorát živí tu stvůru co je ve mě, že s každou hádkou přibývá na síle, že s každou hádkou mě má více ve své moci a vy nedokážete dělat nic. Jen zoufale sledovat, jak vás ničí vaši nejbližší, od nepřátel bych to ještě pochopil ale od rodiny? Já mám naštěstí dobrou pamět a až oni budou potřebovat pomoc, až budou potřebovat podporu a sebevědomí, já budu ten první co se s klidem obrátí zády a lhostejnost bude jediné, co ode mě dostanou.

Moje jediná rada kterou vám k podobné situaci mohu dát je ta, že až se ráno vzbudíte, nekažte si den tím, že budete hodnotit včeřejšek, nevyřešíte včera ani zítra, vyřešíte jenom tady a teď.

Berte to jako pokus o zlehčení naší situace, ale včera mě napadlo, že v dpdr existují takové 4 fáze mezi kterými lítám jako basebalový míček. Jsou to v podstatě takové levely na jejichž pomyslném vrcholu je vyléčení z dpdr. Obyčejně o dpdr moc nepřemýšlím (taky jsem si za odměnu vysloužil pěknou depku kterou běžně nemívám) ale tohle mi přišlo celkem trefné. Aby to nevypadlo moc rádoby odborně, převedl jsem celou typologii jako přirovnání k ovoci.

Citron

Citron je člověk, který leži na pomyslném dně. Velmi málo nebo vůbec nevychází z domova. Neudržuje žádný kontakt se společností a celý den buď sleduje televizi nebo přemýšlí. V noci má většinou deprese a jeho problém se prohlubuje. Vyjít z domu ven pro něj představuje nepřekonatelný problém, trpí agorafóbií. Silné pocity dpdr zažívá už i doma. Neustále rozebírá svoje pocity a stavy. Objevují se stále nové a nové problémy. Má pocit, že se zblázní. Často pociťuje silnou depersonalizaci a derealizaci. V takovém stavu může vydržet několik dnů, týdnů, měsíců, ale bohužel i let. Toto stádium se rovná nefalšovanému utrpení.

Rada: Pořiď si psa. Ten tě donutí jít 3–4× ven což ti dopomůže přesunou se do další snesitelnější fáze.

Pomeranč

Pomeranč je člověk, kterého okolnosti nutí fungovat. I když by se rád na všechno vykašlal, dal si chvíli oddych a přesunul se do fáze citronu, okolí jej nutí fungovat. Buď musí pravidelně chodit do školy, nebo do práce. Občas jde sice z práce či skoly dříve domů, protože to už nemůže vydržet, ale v rámci možností funguje. Doma se cítí bezpečně, má tam klid. O ten se ale připravuje neustálým přemýšlením o dpdr a o tom, jak hrozný bude následující den. To znamená že čas který by měl věnovat regeneraci těla i mysli po náročném dni, věnuje akorát dalšímu řešení neřešitelného problému. Druhý den jde opět znechucený do zaměstnání. Je flustrovaný z vlastního života a z nulových vyhlídek do budoucna. Do společnosti chodí velmi málo nebo vůbec. I když funguje, jeho mysl by si ráda dala voraz.

Rada: Koníčky. Doma by jsi se měl především uvolnit a nemyslet na další den či dpdr. Proto si doma či venku najdi nějakou zábavu která tě dokáže plně zaměstnat i uvolnit. Najdeš v ní klid a regeneraci kterou tolik potřebuješ. Přestaň vše brát tak černě.

Hruška

Hruška je člověk který už bez nějaké větší námahy funguje a to částečně i ve společnosti. Chodí do práce či školy, chodí nakupovat, nic mu nedělá větší problémy. Přesto i když nechce, přemýšlí při cestě z práce nebo večer doma o dpdr. Tyto myšlenky ho pomalu stahují do fáze pomeranče. Pokud to začně více rozebírat, opravdu se tam taky dostane. Většinu týdne zvládne bez problému, chová se normálně, vtipkuje, občas ale pociťuje úzkost, která ho vyvede z rovnováhy, myslí si totiž, že vše už musí být jen dobré. Pokud je jeden den v týdnu špatný, ten bez problému zvládne, jakmile je to celý týden, většinou to neustojí a vrací se do fáze pomeranče.

Rada: Trochu odvahy. Stojíš už pevně na nohou. Jediné co potřebuješ, je už dokola nerozebírat minulost a „co kdyby“. Prostě co bylo bylo, teď je teď. Víc se zapoj do společnosti a neodmítej pozvání na kafe. Možná by bylo dobré začít chodit do posilovny nebo běhat. Přeci jenom už nejsi poměranč . Když už bez větších problémů zvládáš celý den, je na čase posunout laťku zas o kousek výš.

Jablko

Jabko je takový pomyslný vrchol člověka který trpí dpdr. Přesto že má depersonalizaci, vůbec se s ní už netrápí. Dělá naprosto vše co normální člověk, občas si sice řekne že se cítí divně, ale protože je prakticky neustále ve společnosti lidí, rychle na to zapomene. Chodí do školy či práce, nedělá mu to problém. Po zaměstnání mu zbývá ještě energie na to jít ven či do posilovny nebo někam za zábavou. Necití se tolik unaven jako lidé z ostatní levelů. Úzkost střídají pocity spokojenosti i radosti. Jablko má sebevědomí a dokáže řešit situace. Neděsí se nových lidí, bez větších obtíží navazuje nové kontakty. Přesto i on potřebuje stále více regenerace než běžný člověk. Právě únava a přehnaný záběr jej často dostanou do fáze pomeranče. Svoje stavy už prakticky vůbec nerozebírá, chce to velkou námahu dostat se pouze za pomoci myšlení do předchozí fáze. Dost často to změní nějaká nenadálá situace (vyhazov z práce, apod.) nebo únanové přepětí. Pokud ale dodržuje všechno co má (neřeší dpdr, chodí do společnosti, má dostatek spánku) je na nejlepší cestě postoupit do další úrovně, což je vyléčení z depersonalizace.

Rada: Seš na nejlepší cestě k uzdravení. Jakékoliv rady už jsou zbytečné. Sám víš co ti pomáhá překonávat stres. Rád chodíš do společnosti i za svými koníčky. Stačí už pouze v této fázy setrvat.

Na závěr

Podobné fáze jsem si nevymyslel, ale všechny je prožil. Vím že bych to neměl říkat, protože dávat si jakékoliv časové rozmezí pro vyléčení je nesmysl ale dostat se z pozice citronu do pozice jablka mi trvalo zhruba půl roku. Sešup dolu byl ale rychlejší. Za tu dobu jsem absolutně nic neřešil a nepřemýšlel o uzdravení. Můj propad způsobil fakt, že jsem se měl sice dobře, ale chtěl jsem se toho zbavit úplně. V té době jsem nevěděl, že by stačilo to prostě neřešit dál, ale opět jsem do toho spadl a začal jsem se v tom rýpat. Je jedno jestli jste ve třetí fázy a spadnete do té první, důležité je neřešit to a prostě normálně žít. Za celou etapu se propadnete a vystoupáte mockrát, podstatné je nezabývat se tím co bylo. Prostě jděte pořád kupředu.

Odpojený

Rozpálená písečná pláž Středozemního moře. Plno povalujících se těl rozličných odstínů, od selecí růžové, po hnědou barvy kakaa nestřídmého dítěte. Uprostřed té přehlídky více, či méně nepadnoucích plavek, rozbujelé celulitidy, či postarších žen bez horního dílu plavek a zbytku soudnosti leží na osušce muž. Rozhazuje rukama a nohama v jakoby předsmrtné křeči a z hrdla mu vychází zvířecí neartikulovaný řev. Nikdo z okolních lidí mu nevěnuje sebemenší pozornost, protože muž leží bez hnutí na břiše, se strnulým pohledem upřeným na moře.

Občas se pokusí navázat oční kontakt s některou opalující se ženou, či dívkou. Jakoby prosil o pomoc, jakoby mu snad mohla sejmout ze zad to břemeno, které ho zatlačuje do písku a odehnat ty nehmotné démony, které nevidí ani on sám. Nikdo mu nepomůže. Každému tady je lhostejný. Jeden z tisíce. I kdyby jeho děsi ožily a on se tu skutečně začal válet a zmítat sebou, většina lidí by dál sledovala moře, nebo si četla svůj denní tisk.

Čas v jeho vesmíru běží jinak. Nemá odvahu zvednout hlavu, nebo se překulit z břicha na záda, protože tuší, že kdyby to udělal, stalo by se něco nevratného.

Znovu zařval tak hlasitě, že to vyplašilo racky na nedalekém ostrůvku. Ví, že mu není pomoci. I kdyby si vykřičel plíce, ten skleněný zvon z něho nikdo nesejme. Nenávidí ty postavy okolo, které nikdy nedokážou pochopit, jak vnímá svět. Nenávidí toho, kdo ho přinutil položit se na tuhle deku a pozorovat okolí. Má pocit, že je v pasti. Že se nikdy nedokáže zvednout a odejít. Že tu navždy zůstane ležet, sám na opuštěné pláži plné stínů. Při té představě se v něm znovu rozeřvalo jeho jiné já, které vidí všechno okolo jako ve snu. Ve snu, ze kterého se člověk nemůže probudit, ačkoliv se v něm štípe a snaží se, jak nejvíc chce. Jediný člověk, který mu dokáže vysvětlit, že není třeba ztrácet hlavu, je tisíce kilometrů daleko.

Sedá si na dece a rozhlíží se kolem sebe. Je tu sám. Všichni odešli.

Snaží se uchopit podstatu svého já, ale nedaří se mu to. Namísto toho se noří do jakési pseudoprázdnoty, do pocitu, který nikdy dříve neznala který ho děsí, ale zároveň naplňuje zvědavostí.

Bere si papír a snaží se své zmatené myšlenky zachytit formou inkoustové stopy na papíru.

Nemá to smysl. Ten prožitek nikdy nezaznamená.

Je ztracený…

Autor: Zefir