Poslední dny jsem poměrně nasranej na svoje rodiče. V podstatě mi vycházejí ve všem vstříc, zajisťují mi různé zdravotní testy, apod. Takže co mě vlastně štve? Pokusím se vysvětlit.

Všechno to v podstatě začalo tím, že jsem se dostal na právnickou fakultu. Úspěšné složení zkoušek, na které jsem ani nechtěl jít nebo spíš mi to bylo jedno, bylo pro moje rodiče vyditelný úspěch. Státní vysoká škola, obor práva, sen každého středoškoláka. Jenže mě to bylo úplně ukradené, neučil jsem se na to a při testech jsem byl asi jediný, kdo tam byl v klidu, celkem zvláštní pocit. Na školu se hlásilo několik tisíc lidí, takže jaktože je udělal někdo kdo není nijak nadprůměrně inteligentní? Součástí testu byl i obsáhlý psychologický test, za který bylo shodou okolností nejvíce bodů. Podobné testy jsem v uplynulých letech dělal hned několik, takže pro mě nebyl takový problém je udělat, protože princip je u každého stejný. No být „magor“ má někdy své výhody. Pro mě to byl spíš impuls jedné věci a tou je skutečnost, že můj mozek skutečně dokáže fungovat normálně když chce, protože jsem se na vyplnění testu dokázal soustředit, loni jsem na podobných příjmačkách na jinou školu (na kterou jsem také nechtěl jít) nedokázal vyplnit vůbec nic, protože jsem nedokázal rozumně uvažovat, nakonec jsem z těch testů dokonce utekl, protože mi bylo dost špatně.

Spousta známých co šla na tu školu z gymplů, státní obchodek apod. se tam nedostala a měli z toho hroznou prdel že já jo. Samozřejmě jsem jim neřekl jak jsem ten test udělal.

Co se mi nelíbí je fakt, že rodiče se začali zajímat u můj zdravotní stav, až když jsem se dostal na vysokou školu. Řekl jsem jim totiž, že pokud nebudu fit, nikam nepůjdu (jak už někdo možná pochopil, není ta škola v Praze, takže bych musel bydlet na koleji). A to najednou bylo tóčo…„musíme ti pomoc“ a už zařizovali jedno vyšetření za druhým. Tohle mě fakt dostalo, takže moje zdraví je jim u prdele ale jakmile jde o studium vysoké školy hned se dají věci do pohybu? Už to berou jako hotovou věc. Nedokázal jsem se z toho vylízat za 4 roky a oni čekají že budu za tři měsíce fit. Je mi z toho na zvracení. Vůbec nechápou co jsem si za ty čtyři roky prožil, každý den jsem musel bojovat doslova o přežití a oni si myslí že se to jedním paralenem vyřeší. Je to neuvěřitelná arogance, která mě v podstatě jako jediná věc v životě, dokáže vytočit. Všechno na světě je mi lhostejné (není to deprese, jen konstatování faktu), hmotné věci pro mě postrádají smysl, stejně jako vzdělání. Usiluji o spoustu věcí, ale z ničeho nejsem ani moc smutný ale ani moc veselý. Jediné co mě dokáže nasrat, je arogance nechápajících lidí, vůči mému zdravotnímu stavu. Nechci být nějaký chudáček, který chce být okolím litován, proto jsem to nikomu mimo rodiny neřekl a dlouho trvalo než jsem to řekl i rodině. Rodiče si patrně vůbec neuvědomují, co touhle arogancí dělají mé už tak zdevastované psychice. Berou mi tím naději na vyléčení, protože stanovují ultimátům vyléčení a přidělávají mi tím tak stres. Nechápou, že to není jen tak se s tím prát a že to brát takhle na lehkou válku je přinejmenším nerozumné. Navíc je vidět, že více stojí o to, aby se mohli svým uprděným známým chlubit, že jejich syn studuje práva, než aby usilovali o to, abych byl prostě zdraví. Neskutečně mě tohle úráží a nejhorší na tom je, že nechápou vůbec proč. Nechápou, že je mi nějaká škola u prdele, protože více stojím o to být zdravý, než abych měl před jménem titul. Nechápou to, protože nikdy nezažili takové utrpení jako já. Ale abych jen sobecky netvrdil „já, já, já, jen já“ tak nestojím zas tolik aby mě pochopili, je mi to taky celkem jedno, ale ať mě pořád neotravují nesmyslnými debatami o té škole, která pro mě naprosto postrádá smysl, když ani nevím, jestli tam nastoupím. Kdo by řekl, že taková kravina se staně terčem hysterických diskuzí.

Abych to shrnul a někdo si nemyslel že jsem přehnaně hysterický svými názory (což bezesporu jsem, ale cítím to tak, že k tomu mám dobrý důvod), tak vysvětlím jak to bylo do teď. Řekl jsem rodině o svých problémem, otec mi zařídil úplně nesmyslné testy, které s mími symptomy vůbec nesouvisely (vyšetření srdce, rentgen plic, apod.), vůbec nebral ohled na to co říkám a když se testy ukázali jako negativní, tak mi řekl že jsem simulant, že mi nic není a že jsem magor a hnal mě do blázince (doslova). Potom co jsem se dostal na vysokou školu najednou začali rodiče poslouchat, zařídili mi testy co jsem chtěl a hledají tu příčinu tam, kde si myslím, že je. Zkrátka obrat o 1000%. To se změnilo až přijetím na školu, takže co si o tom mám myslet? Že rodičům skutečně více záleží na škole více než na mém zdraví? Myslím si to a já už je dávno přestal brát jako rodiče, takže to jejich myšlení mě nepřekvapuje, ale úplně chladnu nad tím, jak mi do očí lžou, že to berou jinak. To mi asi vadí nejvíc, ta přetvářka s kterou si chtějí urvat vše pro osobní prospěch. Moc nad tím nepřemýšlím, ale rodiče mě k tomu nutí neustálým žvatláním o té škole, takže se tomu neubráním. Jinak by mi to ani tak nevadilo, protože testy jsou nějak v pohybu a mám alespoň plán na příští rok, takže bych měl být spokojený, jenže s těmi debatami, které jsou teď úplně zbytečné, se to celé obrací. Nechápu jak to prostě mohou brát jako hotovou věc, to je asi celé.

Musel jsem si ulevit napsáním pár osobních prožitků, protože jinam se svěřovat nechci. O vysokou školu nestojím a nevím jestli bych o ní stál i kdybych byl zdraví. Ale nad arogancí, jakou mi servírují rodiče, mi zůstává rozum stát. Na druhou stranu kéž by měli pravdu a já bych se ze svých problémů vylízal, pak jít na školu by byla poslední věc, co by mi vadila.

Jinak co se týče zdravotních testů, mám za sebou metabolický test (takové foukání do balonu), čeká mě test na parazity a sono. Myslím, že většina těch testů bude negativní, alespoň mám ten pocit. Proto chci ještě test na leaky gut a pak proberu další alternativy s lékařem.

Tak jsem byl včera na dalších krevních testech. Odevzdával jsem ještě vzorek moči za 24 hodin a všichni se hrozně divili, kolik málo jsem toho vypil (odevzdával jsem jen vzorek, ptali se ale kolik šlo ven celkem). Asi jen 0,8 l. V neděli byla dost zima a celý den jsem skoro prospal, jinak piju minimálně jednou tolik.
Doktor tam tentokrát nebyl a sestra byla trochu zmatená, nicméně z minulé návštěvy jsem dostal pocit, že by moje problémy mohla způsobovat celiakie, ty symptomy na mě sedí dokonale, o tom žádná, ale pořád mi nejde do hlavy že by se to neprojevilo dříve. Co jsem si ale zjišťoval, tak symptomy, kterými trpím já se mohou vyskytnou hned nebo taky až později, rozhodující je v tomto případě zánět střeva, který způsobuje právě dpdr. Původně jsem si myslel, že mi test na celiakii dělali ale bylo to na něco jiného. Doktor mi nabídl jako možnost gastro, s tím jsem souhlasil, ale včera jsem to zrušil a řekl jsem, že počkám až co ukážou testy. Což platí. Nechci se tomu za každou cenu vyhnout, chci to až jako poslední možnost protože je to hodně nepříjemné vyšetření a může být i nebezpečné. A další problémy fakt nepotřebuji.
Celiakii nahrává i fakt, že dieta kterou držím, je v podstatě stejná s tou co drží celiatici, akorát já ji mám tak na 70% protože jím chleba a jím těstoviny (i když žitné). Tohle a minulé pondělí mi bylo po chlebu dost špatně, ale jindy ho snáším celkem normálně, i když taky cítím že to není úplně OK. Asi ho zkusím na nějakou dobu vysadit a uvidím. V poslední době jsem vysadil akorát máslo (hrozně mě nadýmalo, což určitě není ok) a hrušky (svědila mě po nich kůže, ale je možné že to nebylo z nich protože spolu s nimi jsem si vždycky dával chleba s máslem).

Včera mi bylo dost špatně, což mi připomělo staré časy. Celkem mě to vzalo protože takhle silně to obvykle nepociťuji (dřív to bylo každý den, teď tak 4–5× do měsíce což je o dost snesitelnější) a zas jsem přemýšlel jestli má cenu se s tím prát. Jenže pak to přešlo a s tím přesli i psychické problémy a hned jsem uvažoval jinak. Je to zvláštní jak je to spojené. Před pár měsící jsem o dpdr nevěděl skoro nic a bylo to fakt chození ve tmě což je nejhorší, teď alespoň vím, že moje problémy způsobuje jídlo, nebo že to s tím nějak souvisí, takže vím kde hledat a nepřemýšlím o každý blbosti co by to mohlo být, jako dříve. Akorát mám obavy z toho, aby to právě nebyla ta celiakie, což je pro život dost velký handicap. Na druhou stranu je to určitě lepší, než žít s dpdr. Každopádně věci se mají tak, že stále pátrám a budu čekat na výsledky testů. Příští týden jdu na sono a potom si chci vydupat testy na parazity a leaky gut syndrom. Když ani to nic nenajde, pak půjdu na to gastro, protože raději zjistím co a jak teď, než o něčem spekulovat a naříkat jak malá holka. Každopádně by mě zajímalo, jestli se ta celiakie zjistí z krve, měl jsem za to že to jde, ale doktor řikal, že se to zjišťuje právě při tom gastru, odebráním nějakého vzorku, tak já už nevím. Na wiki píšou toto:
Diagnostikuje se množství protilátek na gluten v krvi , rozhodující roli má ale rozbor bioptického vzorku z jejuna..
Takže ve zkratce je to oboje, akorát jedno je jasně prokazatelné.

Nadpis článku celkem dobře vystihuje rozpoložení moji mysli po dnešním dnu. Byl jsem v nemocnici u jednoho specialisty, který se zabývá poruchami trávení (tedy žaludkem a střevem). Když jsem jel do nemocnice tak mi bylo pěkně špatně, takhle fyzicky zle mi dlouho nebylo, ráno jsem byl nedobrovolně asi 4× na záchodě a to se mi od doby co držím dietu stalo jen jednou co si pamatuji a to jsem snědl něco špatného a věděl jsem o tom. Tentokrát jsem měl k snídani nějaký nový chleba který mi opravdu nesedl, takže mi bylo prakticky celý den dost zle. V čekárně jsem čekal asi hodinu, takže jsem se stihnul tak nějak vrátit do reality.

Když jsme se bavili o mích potížích, tak co doktora nejvíce zaujalo byla moje nízká váha, body index mám 17, což je v podstatě podvýživa. Řekl jsem mu, že jsem dost zhubnul ale že se cítím lépe. On se ale raději zaobíral tím, že mi dá do žaludku nějakou posranou sondu, přes kterou budu vstřebávat umělou výživu. Snažil jsem se mu slušně říci, že jsem si vědom toho že jsem hubený, ale že nemohu jíst jídla po kterých se přibírá, neb to je příčina mích problémů a je mi po nich zle. Jenže on spustil něco v tom smyslu, že jak jednou spadne váha takhle nízko (60Kg) pak se dost těžko přibírá a tělu to škodí. To je všechno sice hrozně zajímavé, ale tohle mě moc nezajímá. Chci od něj aby přišel na to, proč je mi po dietních jídlech lépe a jak odstranit příčinu problému. Zase se setkávám se situací, kdy doktor léčí symptomy místo toho aby hledal příčinu problému. Když jsem mu řekl, že bych rád test na parazity, tak mi odvětil že to mím symptomům vůbec neodpovídá ale že ho prý udělá. Nakonci mi ale neřekl abych přinesl vzorek stolice, z kterého se tento test dělá. Nejspíš čeká, že se mu tam příště vyseru přímo na stůl nebo co. O psychických problémech jsem se ani nezmiňoval, protože to by byla asi konečná.

Spíš než doktor, mě ale dopálila moje matka, která tam byla semnou. Šla tam spíše jak morální opora, aby doktor viděl trochu autority (aby semnou nevypekli jako posledně když jsem tam byl sám) ale nakonec byla spíše na obtíž. Když jsem se jí snažil vysvětlit, že doktor na to jde podle mě špatně, řekla mi že nemám nikoho poučovat. O to já se ale v žádném případě nepokouším, jen chci pomoci sám sobě a když vidím, že mi doktor dělá stejné testy, které mi udělali už 100×, nemusím být genius abych pochopil že tohle nikam nevede. Kdyby věci byly jasné, už by se na příčinu mích potíží přišlo dávno, takže to asi tak jasné není. Na prdel mě posadila věta, kdy matka moje problémy přirovnala k anorexii. To jsem myslel že sebou praštím o zem, nebo spíš s ní. Jak takovouhle kravinu může vypustit z pusy to snad nepochopím. Já nechci a nikdy v životě jsem nechtěl zhubnout, nezvracím protože bych chtěl (naštěstí nezvracím vůbec i když k tomu občas nemám daleko). Jídlu se nevyhýbám dobrovolně, ale protože mi prostě nic jiného nezbývá. Jestli si mám vybrat mezi hladem a mezi silnou dpdr, nemusím se rozmýšlet ani vteřinu. Nicméně já jím hodně a docela často, ale taková jídla, která jsou prostě dietní a po nich se nepřibírá. Takže tyhle přirovnání mě akorát dokážou pěkně nasrat. To, že to lidé zlehčují a myslejí si: jéééé, tebe trochu bolí v bžíšku a tebe to trápí na to už taky z vysoka seru, ale ať mi pak neradí.

I když to vypadá, že to hodnotím negativně a jako velký omyl, není to tak. Doktor byl sice trochu arogantní, třeba když se mi snažil tvrdit že když je člověk po jídle tak unavený že nevstane ani z postele že je to normální, ale měl zajímavé postřehy. Třeba mě zajímalo, proč je mi špatně, nebo proč pociťuji slabost i když nemám hlad. Řekl mi, že jídla která jím mají nízkou hladinu cukru a ta proto rychle klesá, takže je třeba ji doplňovat. Na tuhle věc jsem přišel minulý týden, ale nebyl jsem si jistý tím odůvodněním, tady je hezky vidět, že všechno má svůj důvod. Takže jsem to vyřešil tak, že sem tam zakousnu kus chleba, abych si hladinu cukru vyrovnal (ano, i chleba se dá přeměnit na sacharidy). Objednal mě na několik vyšetření, včetně gastroskopie, na kterou se mi moc nechce jít. Ještě si to rozmyslím a zvážím možná pro a proti, ale chtěl bych to nechat až na konec. Zjistil jsem (dle výsledků předchozích testů) že test na celiakii mi nakonec nedělali, takže tahle varianta je stále ve hře a moc radosti z toho nemám. Napadla ho taky crohnova choroba, z čehož mám radost ještě menší neboť ji má moje matka a je možné, že jsem to zdědil. Od celiakie mě odrazuje pár faktů, sice mám symptomy podobné celiakii, ale tohle onemocnění má člověk od narození a já jsem podobné symptomy odpovídající celiakii nikdy neměl. Na crohna zase sedí více jiných symptomů, než ty, které mám.

Jako předběžná diagnoza mi byl určen tzv. dumping syndrom. Což je nemoc při které má člověk malý žaludek a ten se rychle vyprazdňuje do střeva. Člověk je pak slabý a malátný, apod. No spíš to jen popisuje moje symptomy.

Tak uvidíme po dalších testech. Rád bych tu rouru do žaludku až naposled a předtím raději absolvoval jiné metody diagnozi, ale jestli nebude zbytí, tak mi asi nic jiného nezbývá.

Poslední týdny tu chyběli aktualizace, nebylo to ani tak proto, že by se mi nechtělo psát, zkrátka není moc o čem. Moje názory a poznatky jsem zde již mnohokrát shrnul a akorát bych se opakoval. V současnosti hledám přičinu mích potíží. Můj stav se zatím nijak nezměnil, takže psát každý týden „teď se cítím dobře“ nebo „teď se cítím špatně“ nepovažuji za důležité. Zkrátka se to občas mění, ale více méně to zůstává stejné. Tedy lepší než dříve, ale pořád ne dost dobré, abych byl spokojený.

V pondělí jdu na vyšetření o kterém jsem se myslím zmiňoval, jestli ne, tak se chystám jít k odborníkovi, který se zabývá trávicími potíži. Měl by dobře rozumět střevu a žaludku tak uvidím. V poslední době jsem začal rozdělovat psychické a fyzické potíže. Myslím, že mohu říci, že fyzické potíže se mi o dost zlepšily. Díky nim bych mohl dojít k diagnóze. Mnoho lidí se mě ptalo jak tyto potíže dělím, že to občas může být oboje, nebo pouze jedno. Moje odpověď je jednoduchá, vše co se týká myšlenek jsou psychické potíže a ten zbytek jsou fyzické potíže. Takže na jednu stranu jsem hodil úzkosti, deprese, obavy, apod. a na druhou ten zbytek. Když jsem to shrnul, tak mi z toho vyšel zajímavý přehled:

Symptomy: hubenost, bledá a suchá kůže, ekzém (svědění kůže), neustálá žizeň, bolesti hlavy po jídle, bolesti břicha, ospalost, bílý jazyk, tiky (křeče) a psychické obtíže 

Těch problémů je samozřejmě víc, ale chtěl jsem shrnout ty nejdůležitější, nebo nejpodstatnější. Většina těch věcí se zlepšila, nejvíce cítím asi nával energie, nebo spíše necítím že mám nějakou super sílů, ale dřív jsem pomalu nedokázal vstát z postele. Teď chodím do školy, nakupovat, 2× týdně do posilovny, apod. zkrátka je to znát. Únavu sice cítím pořád, ale už mě neparalizuje na 95% jako dříve, ale spíše na takových 50–60%. Což je pořád dost, ale lepší než předtím.

Tyhle symptomy jsem vzal a začal jsem hledat odpovídající nemoci. Nedělám to moc často, takže spíš občas na něco narazím a popřemýšlím o tom. Narazil jsem třeba na cukrovku typu 1, která se projevu hlavně tím, že člověk má často žízeň a je hubený, je to tedy opak té známé cukrovky kterou trpí hlavně obézní lidé. K této nemoci mě přivedl hlavně ten neustálý pocit žízně. Nepiju zas tolik (tak 1,5 – 2l denně) ale musím pít často, jinak mi začně být špatně.

Problém je, že těch nemocí je celá řada a z těch klasických testů Vám najdou pouze základní a běžné nemoci, tak je to prostě stavěné. Na drtivou většinu nemocí se musí udělat přesný test a pokud to někoho nenapadne, máte smůlu. Co se týče mě, tak si chci nechat udělat test na leaky gut syndrom, nejsem přesvědčen že to mám, akorát to opět odpovídá mím symptomům a tak to chci popř. vyloučit.

V archívu české televize jsem narazil na pořad, který se jmenuje Domácí lékař aneb nic není jen tak… . Pod ten podtitul aneb nic není jen tak… bych se podepsal, je to přesně stejné pravidlo, podle kterého se řídím já a to je všechno má svůj důvod. Tenhle krátký pořad rozebírá různé nemoci a zabývá se jejich diagnostikou a léčbou. To vše rychle a srozumitelně úvádí celkem sympatický doktor MUDr. Jiří Pešina. Jooo, škoda že takový doktoři jsou jenom v televizi :)
Vybral jsem několik zajímavých dílů, které mohou sedět na dpdr, většinu z nich jsme už probírali.

Paraziti

http://www.ces­katelevize.cz/…e­ni-jen-tak/

Paraziti mohou způsobovat celou řadu problémů, včetně psychických potíží. U nás v úvahu přicházejí tasemnice a škrkavky, neboť roupy jsou trochu mimo mísu. Testy se dělají ze stolice, takže by nemělo být složité je odhalit. U tasemnice je jeden z hlavních symptomů hubenost a malátnost, neboť ta děfka spořádá všechny důležité živiny a minerály, které tělo potřebuje.

Celiakie

http://www.ces­katelevize.cz/…e­ni-jen-tak/

Pokud bych neměl za sebou negativní test na Celiakii, asi bych vsadil nejvíce na tohle. Mám většinu popisovaných symptomů, nicméně pokud se nepletu, tyto problémy má člověk již od narození (je to genetické onemocnění) a to není můj případ. Imunolog mi dělal testy na celiakii a byly negativní. Navíc mě při stravě více vyhovují žitné těstoviny než bezlepkové brambory či rýže, po těch mívám trávící potíže když jich sním větší množství. Opět je na tohle jednoduchý test z krve. Zajímavosti mi přišel symptom „bledá a suchá kůže“. Když se podívám na fotky z posledních tři let, tak tam jsem bílý jako stěna. Když jsem se díval do zrcadla tak jsem si říkal že to je z toho jak je mi pořád špatně ale teď už vím, že je to jeden ze symptomů. Po dietě sem totiž zase začal chytat barvu, což je přinejmenším zajímavé.

Candida

http://www.ces­katelevize.cz/…e­ni-jen-tak/

Candida nebo-li kvasinky jsou také zajímavé. Už jsem o nich několikrát psal. Kvasinky mohou způsobovat celou řadu potíží, záleží na tom kam se v těle dostanou. Díky nim můžete mít dlouhotrvající rýmu, nebo kašel, nebo také dlouhotrvající pískání v uchu. Diagnoza je složitější, protože si většinou nikdo nespojí běžné problémy přímo s candidou.

Na většinu nemocí existují jednoduché a levné testy. Není tedy důvod proč by je doktor neměl předepsat. Pokud hned začnete mluvit o psychických potíží, většina doktorů vás hned vyfuckuje, proto bych se o nich zmínil až úplně na konec. Mě se asi nejvíce líbil díl o celiakii, který je popsán naprosto přesně a zcela vystihuje můj názor fyzické onemocnění způsobující psychické obtíže. Já osobně budu hledat diagnozu skrze testy na různé nemoci a budu vycházet především ze symptomů, které se po dietě zlepšily. Potrava se tráví v žaludku a v tenkém střeve, takže právě tam zaměřím svoji pozornost.

Přesun těchto stránek na nový hosting proběhl pravděpodobně už před týdnem, možná dvěma, ale nezaregistroval jsem nedostupnost stránek, takže jsem myslel že se ještě nepřesunuli. U webu i u blogu fungovala ale jen titulní stránka, jinak byl web nedostupný, takže mě to trochu zmátlo, dnes jsem to už upravil a vše je v pořádku. Takže web je na novém serveru a načítání stránek je rychlejší :) super.

Takže jak email, tak i blog a i email fungují, takže žádná změna. Přečel jsem si Zefirovo pozvání na jeho nové forum. Přijde mi že už jich je nějak moc :) ale pokud diskuze nevázne, tak je to asi dobře. Sám žádné diskusní forum nenavštěvuji a pravděpodobně u tohoto pravidla zůstanu. Není to proto, že bych o věcech nechtěl diskutovat, ale zkrátka v tom nevidím smysl. Vypovídání člověku sice v momentálním návalu emocí pomůže, ale dlouhodobě to podle mě spíš škodí, protože člověk o problémech pořád jen přemýšlí.