Tak se venku začíná oteplovat a pomalinku nám přichází jaro, takže je čas na nějakou aktualizaci. U mě se toho událo poměrně dost a zjistil jsem opět pár zajímavých věcí. Čím ale začít…

Je to asi tři týdny zpátky co se mi začal můj stabilizovaný svět s dpdr hroutit jako domeček z karet. Vydrželo mi to docela dlouho a přesně tohohle jsem se obával. Jídla po kterých mi bylo dobře, tak mi po nich bylo najednou špatně a začali se objevovat staré příznaky. Naštěstí ne v takové intenzitě a ne všechy. Za všechny budu jmenovat silnou únavu a silnou bolest hlavy a s tím s přidala i úzkost. Občas se mi sice i ve „stabilizované“ době stalo že se tohle objevilo ale byla to skutečně vyjímka. Na celý měsíc připadali zhruba tak 1–2 dny kdy jsem něco obdobného cítil, ale tohle trvalo zhruba dva týdny v kuse. Nechápal jsem to. Teď už se to ale naštěstí pomalu spravuje a mám pocit, že se to vrací do lepších kolejí, ale opět nechápu proč. Nemám s čím si to dát do souvislosti, jediné co mě napadalo bylo hrozné ovzduší, které v Praze vládne, ale jestli je to tím…fakt netuším.

S tím souvisí i další věc. Stav se mi sice pomaličku vrací do starších kolejí, ale objevil se nový, pro mě velmi dlouhou dobu neznámý problém a tím je velmi silná dušnost. Za poslední týden jsem měl asi dva záchvaty, které trvali zhruba 2 hodiny a při každém jsem se skoro udusil. Bylo to tak nepříjemné, že jsem si myslel že si něco udělám, jen aby to přestalo. Dostal jsem takovou divnou křeč do krku a prostě jsem nemohl dýchat. Nos mám ucpaný permanentně, takže přes ten to taky nešlo. Nakonec jsem si řekl, že když se udusím, tak alespoň budu mít od všeho pokoj tak jsem nic nedělal a jen jsem se tak dusil..zhruba po několika úděsných hodinách to samo přešlo a já normálně volně dýchal. Opět nechápu…klasický panický záchvat? Těžko…těch jsem si užil dost a ani jeden nebyl ani z desetiny tak otřesný.

Zkrátka, někdo může tvrdit že je to psychické, někdo zase něco jiného. Já si osobně myslím, že je to alergie, protože jsem pro to nedávno našel velmi pádný argument. Posledních pět let jsem strávil zhruba 90% svého času v jedné místnosti v našem bytě. Bydlíme v třípatrovém baráku kde bydlí několik dalších rodin ale rozhodně bych to nepřirovnával k nějakému paneláku. Asi před deseti lety se protrhla izolace na střeše a nám do bytu teklo, protože bydlíme v posledním patře. Nedávno jsem ale zjistil, že to zanechalo následky. Za mím PC stolech kde trávím většinu času se objevila neuvěřitelně monstrozni a rozsáhlá plíseň, které si nikdo nevšiml, protože stůl se jednoduše neodsunuje každý den. Takže všechno to svinstvo co plíseň způsobuje, jsem velmi dlouhou dobu dýchal. Pro mě je to vysvětlení, proč mám ucpaný nos a proč mám alergii, souvisí to ale nějak s dpdr? Opět nemám potuchy…

Vím, že se tady na webu probírají různé teorie a upřímně si myslím, že jsou to většinou kraviny. I já těch kravin naplácal celou řadu a teprve když mi to začalo trochu myslet tak si uvědomuji, jaké nesmysly jsem psal a čemu jsem věřil. Důvod proč lidé o tomhle mluví je, že potřebují, a klidně i nepřesně, mít pro své problémy nějaké vysvětlění. Proto píšou o teoriích, které jsou k ničemu. Pokud nějaké teorie opravdu věříte, nebo jste dokonce 100% přesvědčeni že na vás sedí, pak máte asi vyhráno. Jenže pokud je to tak jak říkáte, proč už nejste vyléčeni? Nebo se váš stav radikálně nezlepšil? Že je to běh na dlouhou trať? Tak to už mluvíte jak nějaké báby, co v půl druhé ráno věští z koule na Primě a věší lidem na nos nesmysly. Pokud něco funguje, tak zlepšení ucítíte hned, tím jsem si jistý. Jasně že úplná regenerace trvá měsíce, ale pokud změnu nezaznamenáte v kratším intervalu, než o kterém tu lidé pořád píší. Pak je vaše teorie stejně na hovno, jako celá dpdr. Toť můj názor. Co se týče mě, tak já mám těch indicií celou řadu, ale toho čeho se obávám je fakt, že to mohou být dva rozdílné problémy které se překrývají a tím pádem je těžké je odhalit (i když je to málo pravděpodobné). Nejsem doktor a proto nedokážu se v těch věcech tak vyznat, aby věděl, co je symptom který stojí za to nějak blíže zkoumat, nebo je to jen výsledek stresu.

Když jsem byl loni na imunologii a zjistili mi vysokou hladinu histaminu, dostal jsem prášky které jsem proti tomu měl brát. Já jsem si ale říkal, jediný znak alergie který mám je ekzém a věčně ucpaný nos s rýmou, tak kvůli tomu přeci nebudu do sebe sypat nějaké svinstvo ne? Jenže, co když i to ostatní souvisí s alergií…Mě vysvětlení že za moje problémy může alergie nijak neuklidnilo, protože mít tak bizarní stavy pouze po alergii je přece kravina, nebo ne? Těžko říct. Rozhodl jsem se, že ty léky, konkrétně se jedná o Aerius 5 mg, vyzkouším a když mi po tom bude zle, což předpokládám. Tak je brát přestanu. Alespoň zjistím něco nového a budu vědět jak si na tom stojím s tou alergií.

Jsem z toho nějak celý zmatený a pořád se v tom plácám, ale aspoň už vím něco více než dříve a nemusím věřit každé kravině která se tu probírá. Vím, že jste lidi zoufalý a že vám to občas dost špatně myslí, ale nevěřte každé kravině co vám lidé píší. Samy víte co vám vaše stavy zhoršuje a zlepšuje, tak mějte vlastní hlavu a nenechte se nahnat do něčeho co by vám uškodilo, tak jako jsem to mockrát udělal já, neopakujte stejné chyby.

Chtěl bych se ještě zmínit o jedné věci, které jsou si dříve neuvědomoval. Když jsem měl jak tu někdo píše „zamlžený mozek“ a nedokázal jsem jasně uvažovat a vnímat, tak se moje cíle smrskli na jedinou věc a tou je přežít. Teprve když se mi trochu ulevilo tak jsem zjistil, o kolik věcí v životě přicházím a jak moc těžký kámen na sobě nesu. Je tolik úžasných věcí a lidí, které na světě jsou které stojí za to poznat a my o tuhle možnost přicházíme. Vím že to zní jako věta z béčkového cajdáku ale je to fakt. Život se má žít naplno a ne jen z poza přihlížet jak je život skvělý a vy přitom trpíte jako pes. Je to jako žít v pekle a mít tam malé okénko přes které se díváte do nebe. Takový život nemá smysl žít ať si píše kdo chce co chce. I když jsem v minulosti psal něco jiného, nesmiřujte se s tím jak žijete ale jděte do toho naplno a hledejte příčinu svých problémů i za cenu, že se vám krátkodobě přítíží, za to poznání to stojí, protože vy už nemáte co ztratit. Nepouštějte se ale zbytenčně do píčovin, ale pořádně si vše promyslete. To je totiž podle mě jediná cesta jak se z toho průseru můžeme dostat zpátky do normálního života. Nejsem nějaký fanatik který by den a noc probdil nad nějakými stupidními teoriemi, spíš jen pozoruji souvislosti a pomalu si skládám dohromady a snažím se najít vysvětlení a čas od času to s někým zkonzultuji. Kdybych totiž hledal denně akorát by mě to deprimovalo. Hledaní pravdy se ale nevzdám, protože pokud bych měl život protrpět jako doteď, raději to zabalím a půjdu o dům dál. Dřív jsem měl deprese, které jsem nemohl nijak ovlivnit, ale to co jsem měl v době kdy se mi přitížilo bylo spíš podívaní pravdě do očí v tom smyslu, že už na to seru a že už me to nebaví. Skočit z mostu, otrávit se prášky, podřezat si žíli, vystřelit si mozek na zeď…to jsou skutečně metody pro barbary a pro lidi kterým skutečně přeskočilo a já když měl deprese tak jsem myslel jenom na to. Ale když máte jasnou mysl, tak to jde udělat i tak, že si věčer prostě lehnete, nasadíte mptrojku pro poslech dobré muziky, dáte si poslední tuplák pivka a možná i cigaretu, lehnete si, a bez jakékoliv bolesti usnete a ráno už se neprobudíte. Ano, i takhle to jde udělat a způsob jak na to by mě v životě nenapadl, kdyby se mi paradoxně stav nezlepšil. Doufám že tuhle poslední a vysoce krajní možnost nebudu ale potřebovat a nerad bych se o ní zde více zmiňoval. Ale pro mě je dobré vědět, že existuje možnost, nouzové tlačítko, kterým tu bolest můžu vypnout.

Pro mě je tedy jediná cesta, hledat, přemýšlet a dostat se z těch sráček zpátky do normálního života, protože netoužím po ničem jiném, než si žít normální život a ne jen každý den trpět. Snad to vydíte stejně a chápete mě. Takže držím palce sobě i Vám všem, ať tu cestu ven najdeme.

Tak Vánoce jsou za námi a nový rok před námi, asi by to chtělo nějaké shrnutí, že :)? Loňský rok byl nejvíce dynamický, co jsem ohledně dpdr za celou dobu zažil. Pokud mám být upřímný, myslel jsem si že je to můj vůbec poslední rok v životě. Moje dpdr vyeskalovala do té podoby, že už jsem se naprosto přestal ovládat a fyzické a psychické utrpení které jsem musel snášet už nebylo slučitelné se životem. Předchozí roky jsem to řešil alkoholem, který mi alespoň na chvíli dal pokoj od fyzického a tím pádem i psychického utrpení. Všechny moje snahy zvrátit se ten pád do proposti jej naopak ještě více zrychlili. Věděl jsem, že jestli něco nepodniknu, pak buď umřu v ukrutných bolestí na zástavu sdrce nebo to skončím sám. Teď nemám na mysli nějaké obyčejné panické ataky, tohle byla naprostá paralýza celého těla, kdy jsem se celé týdny svíjel v bolestích a nebyl jsem někdy schopný ani vstát z postele. Byl jsem tak zoufalý, že jsem zkoušel všechno co mě napadlo, na diskuzi padali jedna hloupější teorie přes druhou a kvůli jedné jsem si dokonce chtěl nechat vytrhat všechny zuby. Dvakrát jsem skončil v blázinci (sice jen na pár hodin) ale ve výsledku mi to akorat stav zhoršilo. Věděl jsem že můj konec brzy přijde a už jsem ani nedoufal že vše může být jinak. Názory doktorů, že mi po fyzické stránce vůbec nic neni, mi zhoršovali moji už tak dezolátní psychiku, která se snažila udržet moji mysl alespoň trochu při životě. Všechno bylo zkrátka proti mě.

Pak se ale karty obrátily a stalo se něco v co jsem snad už nedoufal. Zjistil jsem díky návštěvě jedné léčitelky v německu, co moje problémy způsobuje. Nutno podotknou, že i když mi vlastně zachránila život, tak si myslím, že se spíš jen náhodou trefila, protože ve všem ostatním co mi řekla se mýlila. Ať už to byly teorie co mám ze nemoci, nebo léky které mi dala. Když jsem od ní odjížděl, změnily se dvě věci. Začal jsem držet dietu a začal jsem brát její léky. Přišlo zlepšení ale furt mi bylo děsně fyzicky a psychicky špatně. Nikdy by mě nenapadlo, že léky které mi dala můj stav naopak zhoršují a to co mi pomohlo byla dieta. To jsem zjistil až náhodou, když mi ty její léky došli a já musel několik týdnů čekat na nové. Když jsem je začal znova brát, zjistil jsem, že po nich mi je ještě hůře. Tak jsem je přestal brát a postupně se můj stav zlepšoval.

Postupem času jsem ale zjistil, že pořád vše není ideální a jak se celá ta hádanka začala rozplétat a já začal jasněji přemýšlet, najednou mi došlo, že mi v některé dny je více špatně než jindy a to i ve stejnou dobu. Přečetl jsem celou řadu psychologických knížek a článků, takže celkem přesně vím, co se děje u depresí a panických ataků a zjistil jsem že to prostě neodpovídá. Tak např. panické ataky jsem měl zhruba 4–6× denně, jenže i když jsem se bavil s lidmi z jedné diskuze o panické poruše, tak ty mi řekli úplně něco jiného. Jejich ataky jsou méně intenzivní a mají jiný charakter. Další věc se týkala depresí, když jsem psal emaily lidem, z jednoho mého webu a zpovídal je, zjistil jsem že jim je většinou nejhůře ráno, že ráno mají tu největší depku se přemoci a něco dělat. Jenže u mě to bylo úplně opačně, ráno mi bylo nejlépe z celého dne. Takových věcí začala být celá řada a já jsem hledal souvislosti.

Fakt, že za moje problémy může jídlo které jím jsem si ale uvědomil až zhruba o půl roku později po celé řadě pokusů. Nejdříve mě napadlo, že mám celiakii, takže jsem zkusil bezlepkovou dietu, ale k mému překvapení mi po ní bylo tak strašně zle, že jsem nemohl udělat ani krok (neměl jsem totiž žádný cukr). Nakonec jsem si udělal takovou dietu, po které mi není špatně ani fyzicky, ani psychicky a v podstatě funguji. Ten rozdíl oproti předchozím letům je tak obrovský, že se to ani nedá popsat. Nedokážu vám vysvětlit jaký je to pocit v klidu se dívat na televizi, aniž by jste se u toho třepali jak feťák a nedokázali vstřebat ani jednu informaci a hned po prvním dialogu zapomenout, o čem že to ti lidé vlastně mluvili. Nedokážu vysvětlit jaký je to pocit vést rozhovor a odpovídat v okamžiku na otázky, smát se vtipům, rozumět běhu události, mít představivost, mít pocity. Prostě je to tak obrovská změna, že je mi tak líto o co všechno jsem musel příjít a teprve teď když mozek lépe funguje, si vše uvědomuji.

Zkrátka je to jako kdyby jste úplně změnily člověka. I když se necítím tak jak bych chtěl, jsem za všechno moc vděčný a snažím se toho naplno využít. Do chvíle než se tohle všechno změnilo jsem myslel, že moje problémy jsou psychické, i když mi to nedávalo smysl. Teď ať si říká kdo chce co chce, vím na čem jsem a je mi úplně jedno jestli mi to někdo věří, důležité pro mě je, že to vím já sám a tohle není zrovna ta pravda, o které musím přesvědčovat druhé, abych tomu sám uvěřil. V současnosti si myslím, že moje problémy nezpůsobuje přímo nějaký vadný orgán jako třeba špatný žaludek apod. ale řekl bych že je to spíše chemie, něco jako cukrovka, testy ukázali že ji nemám, ale v podstatě se řídím dietou a pravidly právě pro cukrovkáře a to mi nejvíce pomohlo, myslím si tedy, že to bude něco podobného. Sám ale nemám chuť po tom moc pátrat, nějaký psycholog by mi teď asi řekl něco jako „protože víš že nic nenajdeš“ to si nemyslím, věřím že něco najdu, mimálně něco, po čem se můj stav může zase zlepšit a o to jde. Důvod proč nehledám je ten, že jsem hledal několik let a jsem z toho unavený, chci si tu změnu užít a na problémy zapomenout. Proto připravuji něco, nebo spíš někoho, kdo by mi s hledáním mohl pomoci, ještě to promyslím a pokud to bude znít dobře, uvěřejním to zde na blogu.

Byl prostě rok velkých změň a já jsem se ze dna propasti dokázal postavit alespoň trochu na nohy. Minimálně poslední čtvrt rok uplynulého roku jsem alespoň cítil takové naplnění, jaké jsem už dlouho nezažil. I přesto že jsem v zimě, nebo prostě v těch chladných měsících míval ty fyzické deprese které podle mě neměli příčinu (teď už vím že měli), tentokrát mě nic takového nepotkalo v takové míře, jako dříve. Dalo mi to naději, že existuje cesta ven z toho pekla. Protože i když se mi stav o dost zlepšil a vidím věci jasněji, zkejsnul jsem někde na půl cesty a teprve teď si uvědomuji o co všechno jsem přišel a kolik bolesti jsem musel snést. Když jsem byl paralyzovaný, tak jsem na nic takového myslet nemohl, prostě jsem se snažil přežít následující vteřinu, na nic jiného jsem neměl čas ani energii a teď už vím, jak šílená dpdr je.

Pro mě tedy nejdůležitější věc byla to, že jsem zjistil věci, po kterých je mi zle. Měl jsem pocit, že když jsem to zjistil, takže vše už půjde rychle a já přijdu na to co mi je. Ano, stav se proměňoval na můj vkus celkem rychle ale co mi je nevím pořád. Ale mám za to, nebo co je pro mě teď důležité, že se nemusím každý den svíjet v křečích a den mohu prožít nějak důstojně, podle mě mám v rukou důležitou indícii a teď to chce pořádně zapátrat.

V minulém přispěvku mi čtenář jménem David oporoval že dpdr je psychická záležitost. Ať si každý myslí co chce, já mám na to svůj názor. Já jsem skrze email, diskuzi, či icq, vedl rozhovory možná už z více jak stovkou lidí co mají dpdr a můj názor je takový, že není dpdr jako dpdr a příčina, tím pádem i léčba, není vždy stejná. U každého ta dpdr je jinak intenzivní a jiná, stejně jako na chřipku někdo umře, tak druhý s ní chodí v klidu do práce. Tohle prostě nelze škatulkovat.

Už bych měl novoroční příspěvěk nějak zkrátit ale píšu sem relativně málo. Upřímně, píšu sem většinou jenom když nemám dobrou náladu a dneska tomu není jinak, pohádal jsem se a i když mám pocit že už jsem na rodinné hádky zkusil snad všechny metody co jdou, řeší se těžko. Pro mě útěchou je to, že tyhle věci jsou ten nejmenší problém co mám, ale tak jednou za dva měsíce prostě vygradují do takového stádia, že už to prostě nejde neřešit, je to jako když upustíte páru nad hrncem.

Doufám za nás všechny že se všichni dočkáme cesty, která nám ukáže jak se mít v životě lépe a najdeme cestu ven z toho bludiště.

Tak jsem včera byl na jednom z dalších vyšetření a dneska jsem se dozvěděl výsledky. Byly opět negativní, takže samozřejmě následovala obvyklá depka z toho, že kroužím pořád kolem hovna a nic nevím.

Jenže já pořád neházím flintu do žita a stále pátrání nenechám, i když jsem se v podstatě nikdy nic nedozvěděl. Ať by šlo o cokoliv, nebo kohokoliv jiného, dávno bych to vzdal. Pro nic, ani pro nikoho na světě bych tak intenzivně nepátral a nevěnoval takové úsilý, abych něco našel. Je těžké příjímat srážku za srážkou a stále jít s hlavou nahoře dál. Jenže tady nejde o nic menšího, než o můj život.

Ale zpátky k tomu testu. Šel jsem na tzv. hypoglikemickou křivku, která se dělá na zjišťování cukrovky. V podstatě jde o to, že přijdete ráno na lačno, odeberou vám krev, dají vám vypít glukozu a pak za hodinu přijdete a odeberou vám krev. Pak ještě za další hodinu a zase vám odeberou krev. Potom krevní testy srovnají a podívají se jak rychle vám klesá hladina cukru. Co se týče mě, tak test byl v pohodě. Nebylo mi špatně, pití glukozy mi nečinilo problém. Test nakonec ukázal, že cukr klesá normálně a že je nízký.

Čekal jsem to, protože kdyby to bylo tak jasné, ukázalo by se to na krevních testech které mi již dělali asi 100×, ale i tak jsem byl zklamaný, že to nic nenaznačilo. Důvod proč jsem se upnul na cukrovku je následující, vše budu psát jiným fontem, aby bylo jasné, že se jedná o teorii.

Jak začali moje problémy si může každý zjistit v jednom z prních článků. Byl tam spouštěč, který vše odstartoval, ale myslím si, že to mohlo spustit i cokoliv jiného. Moje teorie je že v té době se u mě spustila cukrovka typu I. ta se spouští v pubertě a na rozdíl od cukrovky typu II, jsou lidé s ní hubení! Což já jsem a vždycky jsem byl. Jakmile se cukrovka spustila, už její průběh ovlivňovala moje strava, která byla velmi špatná. V té době jsem měl problém s vysokou hladinou cukru. Ta způsobuje silnou únavu, kterou jsem já trpěl. Protože ve škole nebyla jídelna, často jsem jedl v mcdonaldu, kfc a různých fastfoodech. Bylo mi často na zvracení, měl jsem průjmy a citelný byl hlavně neustále nutkavý pocit žízně. Ten jsem zaháněl hlavně colou (další cukr). Ve výsledku jsem měl silné deprese a jiné potíže. Poruchy vnímání, díky kterým jsem se nemohl na nic soustředit byly zapříčiněny opět vysokou hladinou cukru. Poruchy vnímání = rozmazané vidění + neschopnost mozku se soutředit (při nízké hladině vzniká něco podobného). Takhle to šlo několik let a neřešil jsem to. Někdy mi bylo lépe, někdy hůře, a tak pořád dokola. Prášky na palici mi nepomáhali, nic nepomáhalo, prostě vše nemělo výsledek. Zhruba o 3–4 roky jsem náhodou přišel na to, že za moje problémy může jídlo. Poprvé jsem si to uvědomil na Vánoce, když jsem měl velké pocity na zvracení po jídle, vážně jsem o tom začal přemýšlet až později, když to semnou pár lidí rozebíralo. Začal jsem držet dietu a zlepšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Přišlo to intenzivně a prakticky všechno se upravilo do mnohem snesitelnějšího stavu. Najednou jsem mohl normálně přemýšlet, fungovat, starat se o věci, které jsem dříve nemohl zvládat. Problém diety byl ale v tom, že se musela udržet určitá hladina cukru, dejme tomu že 0 značí nízký cukr a 100 značí vysoký. Já jsem se potřeboval dostat přesně na 50 a to není úplně jednoduché. Takže jsem se potýkal buď s vyšší či nižší hladinou, ale nebylo to tak intenzivní jako předtím. Když byl cukr vysoký, byl jsem ospalý a měl jsem velkou žízeň. Když byl cukr nízký, začal jsem cítit slabost a šíleně mě začala třeštit hlava. Tohle se dalo jídlem upravit. Takže stačilo buď trochu aktivity aby se cukr vyčerpal, nebo se najíst, aby se doplnil. Na rozdíl od předchozích věcí to fungovalo, to je ten podstatný rozdíl. Dříve buď byl efekt nulový, nebo se jednalo o placebo. Ty problémy, které jsem dříve měl a považoval je za psychické se daly všechny rozumně vysvětlit. A na rozdíl od jiných teorií, to vysvětlovalo i ty fyzické problémy. 

Zní to jako pohádka ale konec není ani šťastný ani nešťastný, žádný totiž není. Krevní test i hypoglikemický test nic neprokázali, i přesto si ale myslím, že ten cukr tam hraje velkou roli. Nejsem doktor a o cukrovce jsem si toho moc nečetl. Ale to málo co jsem si zjišťoval sedí. Mě alespoň hřeje na srdci, že některé věci které se semnou dějí nebo děli, se dají racionálně vysvětlit. Nejvíc mě asi dostalo to, že věc kterou jsem nazýval „poruchy vnímání“ jsem si dokázal vysvětlit. Samozřejmě to netvrdím na 100%, ale všechno nasvědčuje tomu, že tohle vysvětlení sedí. Když máte vysokou nebo nízkou hladinu cukru (a jste cukrovkář) potom začnete vidět rozmazaně a mozek vám přestane fungovat, tohle dohromady vytvoří něco, čemu jsem já říkal poruchy vnímání. Samozřejmě u normálního člověka se nic takového prakticky nemůže stát (v podstatě sice může, ale ne v takovém rozsahu a ne tak často) a tak je předpoklad, že je něco v těle špatně a oříšek je přijít na to co to je.

Už dlouho jsem zde nic nenapsal a vlastně ani nebylo co, takže bych se jen opakoval. Co se týče mého zdravotního stavu, jako obvykle říkám bylo hůře. Jenže nikdy není nic ideální a tak když se někde něco posune dopředu, něco jiného se posune dozadu.

Nikdy jsem se tady příliš nerozepisoval o rodině a mělo to důvod, nebylo prakticky nic pozitivního co bych o ní mohl napsat a byl to jeden z mnoha problémů které jsem musel řešit. Je to smutné když lidi od kterých čekáte v nejtěžších chvílích pomoc, se na vás vykašlou a aby to ještě nestačilo ještě si do vás kopnou. V poslední době jsou doma dost často hádky a já vlastně ani nechápu proč. Trochu si připadám jak nějaký otloukánek i když podle mě nejsem ten typ osoby, který do této kategorie zapadá. Pro představu musím nejdříve zobrazit trochu vztahy v naší rodině. Máme tu otce, ke kterému nemám žádný cit. Je to člověk, který si vždycky myslel, že péče o děti začíná a končí tím, že se zaplatí nájem za byt a tím to končí. Oblečení, hračky, kapesné, dárky k narozenám nebo k vánocům, to jsou zbytečnosti, které jsem já nikdy neměl. Dědil jsem jen to, co zbylo po bratrovi. Vzhledem k tomu, že jsem s tím vyrůstal od malička, nepřišlo mi to divné a nepřišlo mi že je to jinde jinak. Proto když se v tom babral nějaký cvokař, řekl jsem mu že mi nemůže chybět něco, co jsem nikdy nepoznal. Je to asi těžké pochopit, ale je to tak. Co se týče mé matky, tady to je jiné, ale dodnes jsem vlastně nepochopil co se u ní děje v hlavě. Přijde mi, že dost často v ní kolují nějaké hormony, které ji asi zatemňují mysl, jinak si to nedokážů vysvětlit. Jeden den mi třeba dost agresivně nadává a druhý den ráno se chová úplně jinak. Nevím jestli si to uvědomuje ale je to tak. Není to tak, že bychom řešili něco důležitého, vlastně se nikdy nic neřeší. Prostě zničehonic mi začně nadávat s tím že ji vadí moji přítomnost. Druhý den opět úplný obrat. Je to jako kdybych potkal dva úplně jiné lidi a jediné co jsem zjistil je, že večer je dost agresivní a ráno je klidnější. Není to tak vždy, ale většinou ano. Myslel jsem si, že je to kvůli tomu, že má třeba stres v práci ale děje se to každý den, i víkendy.

Když se takhle hádáme, tak jsem vyzkoušel všechno co mě napadá a jediná efektivní věc je odejít. Když se hádáte, nic nevyřešíte, jenom přidělává stres v sobě. Když ji ignorujete, její agresivitu to ještě víc vyburcuje. Což by mě bylo celkem jedno, ale když na vás někdo z metru prská a nadává vám do čůráků, je těžké zůstat klidný. Není to jen o mě, ale já tady hraji nechtěně největší roli. Tak 50% jejího vzteku jde na mě, 30% na otce, a 20% na bratra. U bratra je to dané hlavně tím, že bydlí jinde (rodiče mu koupili byt a auto). U otce je to dané zase tím, že většinu dne je (díky bohu) pryč. Takže bych to asi neměl brát osobně, zkrátka jsem jen první na ráně když se její hormony zblázní, alespoň se tím uklidňuji.

Problém mého otce spočívá pravděpodobně v komunismu. Nikdy se asi plně nesmířil s tím, že komunisti jeho rodině sebrali velký majetek a on pak musel žít jako socka a o všechno se prát sám. Tuhle křivdu nikdy nepřekousnul a tak za všechna svá životní zklamání viní někoho jiného. Díky tomu absolutně nesmyslně šetří, což se dá určitě pochopit a je to lepší než rozhazování, jenže problém je v tom že ušetřené peníze pak vyhodí za nějaký nesmysl, který nepotřebuje. Pokud někde necháte puštěné světlo a odběhnete si jen omýt ruce, už nadává. Tímto stylem šetří pár korun ročně. Jenže..vlastní jeden starý a nepříliš pěkný dům, v tomto domě spí o víkendech (asi aby si odpočinul od matky). Do tohoto domu kde spí pouze o víkendech koupil speciální elektrické topení za 200 tisíc, což se dá pochopit. Problém je v tom, že ho nikdy nepoužil. Topí si totiž dřevem :) v kamnech. Jaký má smysl šetřit a pak peníze vyhodit do kanálu? Podobných nesmyslů dělá stále celou řadu. Např. má starého favorita do jehož oprav dal za poslední dva roky alespoň 50 tisíc a stále je pouze v polopojízdném stavu (rozuměj týden jezdí, dva týdny ne). Že by za stejnou cenu koupil ojeté a určitě mnohem mladší auto ho příliš nezajímá.

Problém mého bratra je zase v tom, že má fakt špatnou a mizerně placenou práci ve které tráví hodně času. Jeho šéf ho šikanuje a protože nemá příliš dobré vzdělání nebo praxi v nějakém zajímavém oboru, nemůže najít jiné místo. Díky tomu je nucen snášet ponižování od svého šéfa. Spánková deprivace, špatný životní styl, apod. z něj dělají živou trosku. Tyhle svoje svinstva si opět vylívá jen na mě. V praxi to vypadá tak, že na jakoukoliv otázku odpovídá sprškou prudkých nadávek. Je to také jeden z těch typů lidí, kterému když pomůžete, tím méně toho dělá. Z laskavosti si vytvoří pravidlo a čeká že to bude tak pořád, na oplátku vám místo díků bude plivat do tváře. Něco mi říká, že on nikdy nebude v životě spokojený. Když si najde jinou práci, určitě to bude lepší, ale vždycky se najde něco co ho bude srát a co bude muset zákonitě dávat sežrat i svému okolí.

Můj problém je v tom, že já jsem poměrně izolovaný člověk i když ne že bych sám chtěl. Zkrátka nemůžu trávit většinu času venku. Zaprvé většina mích kámošů tráví čas chlastáním nebo fetováním a to se pak společné zájmy hledají těžko. Nedávno jsem začal hrát živý poker, takže si občas chodím do klubu zahrát (na živo nehraji o skutečně peníze). Člověk si pokecá, zahraje si zajímavou hru a jde v dobré náladě domů. Takže díky tomu, že jsem většinu času doma, musím tyhle kecy ze všech stran snášet a když už někdy přeteče můj pohár trpělivost, tak jsem hned magor…škoda že ty věci vidím takhle jenom já.

Problém který má řešení není problém, takže když jsem se zamýšlel nad tím, zda mají lidi co mě denně uráží nějaký závažný důvod, tak jsem přišel na to že nemají. Jenže takhle to vidí asi každý. Takže když jsem byl zas pod palbou nesmyslný urážek, tak jsem se prostě na rovinu zeptal, co jim konkrétně vadí. A oba shodně odpověděli že nic, že je prostě seru :). Takže to není jen můj pocit, oni to dokonce vědí, že se vlastně nehádájí, ale jen si vybíjejí zlost, jako do boxovacího pytle. Já jsem ale pak postaven před dilema, jestli si mám takových lidí vážit a být jim nápomocen když po mě něco chtějí. Když odmítnu, jsem najednou největší svině na světě. Když pomůžu, jsem otloukánek :). Zkrátka hádky a bezdůvodné urážení každý den je opravdu k ničemu. Kdybych asi hledal nějaký psychický problém, možná by byl právě tady, i když já to neberu jako problém svůj ale jako problém druhých. Tyhle hádky byly doma odjakživa, dříve jsem ale trávil doma minimum času, takže si je rodina užívala hlavně mezi sebou a já z toho byl vystřižený. Teď je to ale jinak. Takhle jsem se dozvěděl, že si za všechny problémy můžu sám, že si všechno vymýšlím, že mě rodiče vlastně nikdy nechtěli, že mají raději mého bratra a že ačkoliv jsem v životě s takovým handicapem jaký mám mnohem úspěšnější než on, stejně jsem idiot a měl bych vypadnout :). Zkrátka vztek který mají na něj, si vylévají na mě. Jenže díky dpdr jsou moje city tak u ledu, že pro mě jsou to naštěstí jen slova, nad kterými se občas zamyslím když nemám co dělat.

Problém celé rodiny je podle mě v tom, že více si cení cizích a v podstatě anonymních lidí, než blízkých. Zajímá je více co si o nich myslí ostatní, než rodina. Raději pomohou cizímu než rodině. Okolí je vždycky na prvním místě. Nechápu proč to tak je. Rodina by měla lidi spojovat a ne oddělovat.

Přemýšlel jsem že bych se odstěhoval, což je určitě taky řešení, ale na jednu stranu si řikám, alespoň mě to učí trpělivosti a sebeovládání, takže to někdy beru jako zajímavou hru :) což je asi proto, že jsem si prožil nepopsatelně mnohem horší věci, než jsou nějaké hádky. To nad čím přemýšlím je fakt, jestli si ty lidi uvědomují co dělají a jestli ano, jak se k nim mám pak chovat já.

Co se týče mě a dpdr, můj názor se malinko transformoval. Ačkoliv to po dnešním příspěvku je úplně mimo téma, myslím, že dpdr není psychický problém u drtivé větiny lidí. Mluvím o dpdr, kterou znám já. Ne o nějakém pocitu či melancholické náladě, ale o skutečných fyzických problémech. Já jak jsem začal držet dietu, problémy se zúžily a jsou snadněji identifikovatelné a teď se domnívám, že by moje problémy mohli nějak souviset s cukrem. Ačkoliv testy na to byly negativní, nedám si s tím pokoj dokud nebudu vědět více.

Dneska jsme byl po docela dlouhé době na kontrole u gastrologa. V podstatě je to k ničemu, protože mi v ničem nepomohl a ani nevím proč tam chodím. Vždycky když tam jdu sem v depresi, protože nikdo mi nepodává takové informace, kdy mi na rovinu řekne „nevím co vám je a do buď proto že jsem prostě něco přehlédl, medicína není tak daleko abychom vám udělali správnou diagnozu a nebo jste prostě cvok“. Na jednu stranu je to upřímnost, na druhou stranu mi to příjde jako ztráta času s takovým člověkem o něčem diskutovat. Jeho práce v podstatě začala a skončila tam, že mi udělal „rozsáhlejší“ krevní testy a řekl že víc pro mě dělat nemůže, jeho práci bych chtěl mít…Další kapitolou je sestra. Na venek působí sice mile, ale takhle hloupou ženskou už jsem dlouho neviděl. Chvíli jsem přemýšlel jestli ty věci nedělá naschvál, ale spíš si myslím že je blbá jak štoudel. Na průvodku mi třeba zapomněla napsat nějaké věci, které jsou prý naprosto základní, pak mi špatně napsala datum na jedno vyšetření, pak mi zapomněla říci abych něco přinesl, no zkrátka úplná dylina. V čekárně jsem pokaždé čekal déle jak dvě hodiny, což bylo hlavně na začátku léta kdy ty problémy byly ještě pořád hodně intenzivní opravdové peklo. Dneska mě „slušně“ vyhodila z ordinace ve smyslu „dobře, dobře, tak už jdi ty magore a nezacláněj…“. Studuji vysokou školu, podnikám, nikdy (i v těch nejhorších chvílích) jsem se nechoval nijak iracionálně, svoje problémy se snažím řešit, ale i přesto všechno mě berou jako magora který patří do ústavu, prostě proto, že svoje problémy neumím správně popsat.

Jsem trochu zklamaný z toho, že když jsem zjistil že moje problémy souvisí s jídlem, měl jsem za to že už to půjde rychle a že na něco doktoři příjdou. Všechno je ale prý úplně ok. To je prostě k posrání a občas jsem z toho dost zoufalý, spíš se ale snažím na to nemyslet a věnovat se něčemu jinému, protože alespoň ta trocha úlevy co u mě nastala mi dává prostor dělat i jinou činnost než se kroutit v bolestech a depresích. Dietu jsem zase trochu upravil. Třeba po chlebu jsem míval často silné záchvaty, kdy jsem se cítil jako kdyby ze mě někdo vysál život a nebyl jsem schopný se ani postavit, bylo mi tak zle, byl jsem unavený, bolela mě hlava a měl jsem silné úzkosti. To jsem od doby kdy jsem přestal jíst chleba nezažil. Přešel jsem na rohlíky a po těch jsem cítil únavu, bolesti hlavy a úzkosti. Přestal jsem jíst i tyhle rohlíky a zmizelo i tohle. Je tohle náhoda? Jak něco tak jasného, co vidím jen já, vůbec nikoho nezajímá, to nechápu. Doktoři jsou dneska v takové pozici, kdy jim musíte líst do prdele a mít tam známé, jinak na vás serou z vysoka, protože jsou nedoknutelní. Já vím 100% že moje problémy souvisí s jídlem, netvrdím že za to může jenom jídlo, ale je to prostě nějaká složka která v tom hraje roli, podobně jako u cukrovky nebo celiakie taky není problém jídlo, ale spíše je to jeden ze symptomů. Na jednu stranu mě uklidňuje že to vím a že když je mi špatně tak vím proč, na druhou stranu jsem zoufalý, protože nic neukazuje na to proč to tak je.

Co mi u doktorů vadí je především to, že nevidím ani špetku nějakého nápadu, nějaké snahy člověku pomoci. Udělají jenom testy jako roboti a buď jsou pozitivní nebo negativní, nic mezitím není. Už mě dokonce napadaly takové kraviny, jako že bych udělal soutěž o 100 tisíc, kde bych studentům medicíny nabídl kompenzaci za to, že přijdou s něčím co by to mohlo být. Zaprvé by to pro ně bylo dost peněz a myslím si, že mladí lidé mají v sobě touhu něco dokázat a hlavně nepřemýšlí jako doktoři, kteří některé diagnozy automaticky zavrhují. Ale pak mi došlo, že by to lidi brali spíš jako vtip a nechápali by, že když je člověku zle, peníze nemají hodnotu. Problém je asi v tom, že chodím ke specialistům a diagnozu dělají internisti, možná bych měl hledat právě tam.

Nechci se dostat do fáze, kdy už na doktory úplně zanevřu a nechám to být. To nechci. Chci to řešit a vyřešit, protože chci normálně žít…