Omlouvám se za občasnou (no, dneska to bylo vlastně celý den) nedostupnost webu i blogu a diskuse, je to vina hostingu. Včera měnili server a asi se jim tam něco nepovedlo. Hosting je jinak spolehlivý a jsou to taky jen lidi, takže snad už je výpadkům konec.

Padla tady poznámka, že umřel blog, neumřel, akorát není o čem hodnotném psát. Taky chybí chuť, v posledních dnech se nemám moc dobře a přišlo mi zbytečně přelévat negativní energii na ostatní. Když nemohu psát o pozitivních věcech tak raději o ničem, to jsem si říkal. V jedné knize o meditaci jsem četl, že člověk má určité energetické pole nabité energií (buď pozitivní nebo negativní) a tohle pole předává ostatním lidem. Myslím, že je to pravda. V posledních dnech mě ani tak neštve dpdr jako spíš moje okolí. Já věřím tomu co píše Paul a podle toho jak se u mě mění dpdr tak to ve mě jen potvrzuje. Prostě to nechávám být. Nevím co se ale děje s mými rodiči, co je sere jestli práce nebo já, o víkendu to byla matka, dneska zase otec. Naprosto bez důvodu vždycky chytnou amok a začnou mi nadávat a chtějí se za každou cenu hádat. Po víkendové hádce jsem už byl poučený, že zůstat v klidu je nejlepší řešení, no je to bezva nápad ale zkuste si to když vám fotr z 20 centimetrů řve do ucha a prská do obličeje, mimoto plácá úplné nesmysly. Naše žití je takové všelijaké, myslím, že žít u nás doma by každému dělalo problém, není to jen o lidech ale také o prostředí. Nikdy jsem si to neuvědomoval, protože jsem byl silná osobnost co vše dokázala zvládnout, ale teď to vidím úplně jinak.

Nevím jak se mohu zlepšovat, když mě neustále někdo sere, hádky jsou prostě k ničemu. Je mi z toho všeho akorát špatně a co nejhorší, ty lidi si neuvědomují jak mi tim škodí, zajímají je úplné kraviny. Nevědí, že těmihle píčovinami akorát živí tu stvůru co je ve mě, že s každou hádkou přibývá na síle, že s každou hádkou mě má více ve své moci a vy nedokážete dělat nic. Jen zoufale sledovat, jak vás ničí vaši nejbližší, od nepřátel bych to ještě pochopil ale od rodiny? Já mám naštěstí dobrou pamět a až oni budou potřebovat pomoc, až budou potřebovat podporu a sebevědomí, já budu ten první co se s klidem obrátí zády a lhostejnost bude jediné, co ode mě dostanou.

Moje jediná rada kterou vám k podobné situaci mohu dát je ta, že až se ráno vzbudíte, nekažte si den tím, že budete hodnotit včeřejšek, nevyřešíte včera ani zítra, vyřešíte jenom tady a teď.

Berte to jako pokus o zlehčení naší situace, ale včera mě napadlo, že v dpdr existují takové 4 fáze mezi kterými lítám jako basebalový míček. Jsou to v podstatě takové levely na jejichž pomyslném vrcholu je vyléčení z dpdr. Obyčejně o dpdr moc nepřemýšlím (taky jsem si za odměnu vysloužil pěknou depku kterou běžně nemívám) ale tohle mi přišlo celkem trefné. Aby to nevypadlo moc rádoby odborně, převedl jsem celou typologii jako přirovnání k ovoci.

Citron

Citron je člověk, který leži na pomyslném dně. Velmi málo nebo vůbec nevychází z domova. Neudržuje žádný kontakt se společností a celý den buď sleduje televizi nebo přemýšlí. V noci má většinou deprese a jeho problém se prohlubuje. Vyjít z domu ven pro něj představuje nepřekonatelný problém, trpí agorafóbií. Silné pocity dpdr zažívá už i doma. Neustále rozebírá svoje pocity a stavy. Objevují se stále nové a nové problémy. Má pocit, že se zblázní. Často pociťuje silnou depersonalizaci a derealizaci. V takovém stavu může vydržet několik dnů, týdnů, měsíců, ale bohužel i let. Toto stádium se rovná nefalšovanému utrpení.

Rada: Pořiď si psa. Ten tě donutí jít 3–4× ven což ti dopomůže přesunou se do další snesitelnější fáze.

Pomeranč

Pomeranč je člověk, kterého okolnosti nutí fungovat. I když by se rád na všechno vykašlal, dal si chvíli oddych a přesunul se do fáze citronu, okolí jej nutí fungovat. Buď musí pravidelně chodit do školy, nebo do práce. Občas jde sice z práce či skoly dříve domů, protože to už nemůže vydržet, ale v rámci možností funguje. Doma se cítí bezpečně, má tam klid. O ten se ale připravuje neustálým přemýšlením o dpdr a o tom, jak hrozný bude následující den. To znamená že čas který by měl věnovat regeneraci těla i mysli po náročném dni, věnuje akorát dalšímu řešení neřešitelného problému. Druhý den jde opět znechucený do zaměstnání. Je flustrovaný z vlastního života a z nulových vyhlídek do budoucna. Do společnosti chodí velmi málo nebo vůbec. I když funguje, jeho mysl by si ráda dala voraz.

Rada: Koníčky. Doma by jsi se měl především uvolnit a nemyslet na další den či dpdr. Proto si doma či venku najdi nějakou zábavu která tě dokáže plně zaměstnat i uvolnit. Najdeš v ní klid a regeneraci kterou tolik potřebuješ. Přestaň vše brát tak černě.

Hruška

Hruška je člověk který už bez nějaké větší námahy funguje a to částečně i ve společnosti. Chodí do práce či školy, chodí nakupovat, nic mu nedělá větší problémy. Přesto i když nechce, přemýšlí při cestě z práce nebo večer doma o dpdr. Tyto myšlenky ho pomalu stahují do fáze pomeranče. Pokud to začně více rozebírat, opravdu se tam taky dostane. Většinu týdne zvládne bez problému, chová se normálně, vtipkuje, občas ale pociťuje úzkost, která ho vyvede z rovnováhy, myslí si totiž, že vše už musí být jen dobré. Pokud je jeden den v týdnu špatný, ten bez problému zvládne, jakmile je to celý týden, většinou to neustojí a vrací se do fáze pomeranče.

Rada: Trochu odvahy. Stojíš už pevně na nohou. Jediné co potřebuješ, je už dokola nerozebírat minulost a „co kdyby“. Prostě co bylo bylo, teď je teď. Víc se zapoj do společnosti a neodmítej pozvání na kafe. Možná by bylo dobré začít chodit do posilovny nebo běhat. Přeci jenom už nejsi poměranč . Když už bez větších problémů zvládáš celý den, je na čase posunout laťku zas o kousek výš.

Jablko

Jabko je takový pomyslný vrchol člověka který trpí dpdr. Přesto že má depersonalizaci, vůbec se s ní už netrápí. Dělá naprosto vše co normální člověk, občas si sice řekne že se cítí divně, ale protože je prakticky neustále ve společnosti lidí, rychle na to zapomene. Chodí do školy či práce, nedělá mu to problém. Po zaměstnání mu zbývá ještě energie na to jít ven či do posilovny nebo někam za zábavou. Necití se tolik unaven jako lidé z ostatní levelů. Úzkost střídají pocity spokojenosti i radosti. Jablko má sebevědomí a dokáže řešit situace. Neděsí se nových lidí, bez větších obtíží navazuje nové kontakty. Přesto i on potřebuje stále více regenerace než běžný člověk. Právě únava a přehnaný záběr jej často dostanou do fáze pomeranče. Svoje stavy už prakticky vůbec nerozebírá, chce to velkou námahu dostat se pouze za pomoci myšlení do předchozí fáze. Dost často to změní nějaká nenadálá situace (vyhazov z práce, apod.) nebo únanové přepětí. Pokud ale dodržuje všechno co má (neřeší dpdr, chodí do společnosti, má dostatek spánku) je na nejlepší cestě postoupit do další úrovně, což je vyléčení z depersonalizace.

Rada: Seš na nejlepší cestě k uzdravení. Jakékoliv rady už jsou zbytečné. Sám víš co ti pomáhá překonávat stres. Rád chodíš do společnosti i za svými koníčky. Stačí už pouze v této fázy setrvat.

Na závěr

Podobné fáze jsem si nevymyslel, ale všechny je prožil. Vím že bych to neměl říkat, protože dávat si jakékoliv časové rozmezí pro vyléčení je nesmysl ale dostat se z pozice citronu do pozice jablka mi trvalo zhruba půl roku. Sešup dolu byl ale rychlejší. Za tu dobu jsem absolutně nic neřešil a nepřemýšlel o uzdravení. Můj propad způsobil fakt, že jsem se měl sice dobře, ale chtěl jsem se toho zbavit úplně. V té době jsem nevěděl, že by stačilo to prostě neřešit dál, ale opět jsem do toho spadl a začal jsem se v tom rýpat. Je jedno jestli jste ve třetí fázy a spadnete do té první, důležité je neřešit to a prostě normálně žít. Za celou etapu se propadnete a vystoupáte mockrát, podstatné je nezabývat se tím co bylo. Prostě jděte pořád kupředu.

Odpojený

Rozpálená písečná pláž Středozemního moře. Plno povalujících se těl rozličných odstínů, od selecí růžové, po hnědou barvy kakaa nestřídmého dítěte. Uprostřed té přehlídky více, či méně nepadnoucích plavek, rozbujelé celulitidy, či postarších žen bez horního dílu plavek a zbytku soudnosti leží na osušce muž. Rozhazuje rukama a nohama v jakoby předsmrtné křeči a z hrdla mu vychází zvířecí neartikulovaný řev. Nikdo z okolních lidí mu nevěnuje sebemenší pozornost, protože muž leží bez hnutí na břiše, se strnulým pohledem upřeným na moře.

Občas se pokusí navázat oční kontakt s některou opalující se ženou, či dívkou. Jakoby prosil o pomoc, jakoby mu snad mohla sejmout ze zad to břemeno, které ho zatlačuje do písku a odehnat ty nehmotné démony, které nevidí ani on sám. Nikdo mu nepomůže. Každému tady je lhostejný. Jeden z tisíce. I kdyby jeho děsi ožily a on se tu skutečně začal válet a zmítat sebou, většina lidí by dál sledovala moře, nebo si četla svůj denní tisk.

Čas v jeho vesmíru běží jinak. Nemá odvahu zvednout hlavu, nebo se překulit z břicha na záda, protože tuší, že kdyby to udělal, stalo by se něco nevratného.

Znovu zařval tak hlasitě, že to vyplašilo racky na nedalekém ostrůvku. Ví, že mu není pomoci. I kdyby si vykřičel plíce, ten skleněný zvon z něho nikdo nesejme. Nenávidí ty postavy okolo, které nikdy nedokážou pochopit, jak vnímá svět. Nenávidí toho, kdo ho přinutil položit se na tuhle deku a pozorovat okolí. Má pocit, že je v pasti. Že se nikdy nedokáže zvednout a odejít. Že tu navždy zůstane ležet, sám na opuštěné pláži plné stínů. Při té představě se v něm znovu rozeřvalo jeho jiné já, které vidí všechno okolo jako ve snu. Ve snu, ze kterého se člověk nemůže probudit, ačkoliv se v něm štípe a snaží se, jak nejvíc chce. Jediný člověk, který mu dokáže vysvětlit, že není třeba ztrácet hlavu, je tisíce kilometrů daleko.

Sedá si na dece a rozhlíží se kolem sebe. Je tu sám. Všichni odešli.

Snaží se uchopit podstatu svého já, ale nedaří se mu to. Namísto toho se noří do jakési pseudoprázdnoty, do pocitu, který nikdy dříve neznala který ho děsí, ale zároveň naplňuje zvědavostí.

Bere si papír a snaží se své zmatené myšlenky zachytit formou inkoustové stopy na papíru.

Nemá to smysl. Ten prožitek nikdy nezaznamená.

Je ztracený…

Autor: Zefir

Jsem vždycky rád když se kdokoliv podělí o své zkušenosti, o to víc pokud jsou kladné. Nevím jestli to z pozice návštěvníků těchto stránek vnímáte, ale lidí co se dostali z depersonalizace není zas tak málo, já jsem třeba před rokem nevěděl ani o jednom a dnes už bych jich napočítal hned několik. Je to pozitivní kopanec protože před sebou už nevidím jenom tmu, ale záblesk světla. Já pevně doufám, že lidí co budou na druhé straně, bude čím dál víc a že si všichni až se z toho dostanem jednou sednem na pivo a třeba se tomu i zasmějem. Každopádně Jarda byl tak hodný, že se v diskuzi podělil o svoje cenné rady, kterých si já nesmírně važím a řídím se jimi. I když často zakopnu a pochybuji, když se nad tím trochu zamyslím, tak vím, že tudy vede cesta.

Honza

Lidi, ta akceptace vam nepomuze za nejakych 10, 20, 30 dni. Musite byt v tomto stavu treba nekolik mesicu, nez ucitite nejake zleseni. A hlavne na nejake zlepseni nesmite vubec myslet, na neco cekat, protoze to ve vasem organismu porad vytvari napeti. Akceptace znamena uklidneni, smireni se s tim co je ted, neocekavani neco od budoucnosti. Zamerte svou pozornost na pritomnost at jsou vase stavy jakekoliv, nerozebirejte je. Proste si reknete „Je to tam“, nechte tam tu DPDR byt, ale nezatezujte se s ni. Pokud jsou situace, v kterych pocitujete silnou DPDR, nevyhybejte se jim, ale naopak je vyhledavejte a snazte se v nich udrzet klidnou mysl, nenechat se stahnout myslenim a zapadnout do DPDR. Pokud se vam to nepovede, jen ten stav znovu akceptujte, ale opet to nejak nerozebirejte. Snazte se mit za kazdou cenu vasi pozornost zamerenou do pritomnosti – zadne mysleni – jen vnimani toho, co se deje bud ve vas nebo kolem vas. Trenujte to a jak jsem rekl, umyslne takoveto situace vyhledavejte. A at se to tyka cehokoliv, totalne si ve vsem verte – SEBEVEDOMI!! At udelate cokoliv, reknete cokoliv, ikdyz to bude treba totalni kravina, a bude se citit trapne… zavrhnete takove myslenky, to jste ted proste vy a totalne si verte – za kazde situace – zadna sebereflexe – zadne zpetne hodnoceni sebe sama nebo svych cinu – vse je OK – udelali jste vse nejlip jak jste mohli. Totalni sebeduvera. Stop. Nemyslete uz na minulost. Dalsi vec – nekdo tu psal, ze je porad roztekany, jakoby mel porad pocit, ze musi delat vic veci najednou. Naucte se soustredit jen na jednu aktivitu. Nenechte se u ni nicim vyrusovat. Ponorte se totalne do te aktivity a uplne ji dodelejte az do konce – zadne kompromisy – jen klid a vira v sebe. Nic a nikdo vas u toho nesmi vyrusit. Maly test: Az si priste budute umyvat ruky – je vase mysl v pritomnosti? Uvodomujete si vubec, ze si umyvate ruky? Citite teplotu vody nebo jeji proudeni? Nebo porad na neco myslite? Je to budoucnost (strach, ocekavani) nebo minulost (jak jsem co udelal(a) nebo rekl spatne)? Stejne je to ve vsem ostatnim, i v situacich, kdy se vam objevuje DPDR – mate v takovychto chvilich pozornost v pritomnosti nebo se vase myslenky toci kolem vasi DPDR. Premyslite o tom, jak nedokazete okoli poradne vnimat, nebo jak z te situace co nejrychleji utect, nebo jak se vam dela spatne, nebo mate pocit nizkeho sebevedomi? Duvodem vasi DPR neni nejaky venkovni faktor – stresor – je to jen zpusob vaseho mysleni v takovychto chvilich. Mysl vam automaticky zacne chrlit pekelne mnozstvi myslenek ohledne DPDR, vzrusta stres, mysl se prepracovava a proto pak nejste schopni vnimat realitu nebo sebe realne. Uvedomili jste si nekdy, ze kdyz o necem premyslite, tak se vlastne nevnimate? A co kdyz takove premysleni je 24 hod. denne a k tomu stres a nizke sebevedomi. Proste to pak ta nase hlava nedava a vypina se. At delate cokoliv, snazte se drzet pozornost v pritomnosti, ve vsem si totalne verte a budte co nejvic klidni jak jen to jde, neocekavajte zadne zlepseni. Proste je jen ted a je to v pohode a sleduji co se deje kolem mne. Pokud prijde jakykoliv stav, jen ho akceptuji, ze tam je a dal se jim nezabyvam. A toto je potreba porad cvicit. Mate DPDR o samote? Pak vyhledavajte samotu a snazte se udrzet klidnou mysl. Pokud se vam to nepodari – jen akceptujte co prijde a bezte do dalsihu pokusu. Pokud mate DPDR v supermarketu, chodte do nej co nejvic. Mate pocit, se se nedokazete bavit s lidmi? Vyhledavejte moznosti se s nimi pobavit a at reknete COKOLIV!! i tu nejvetsi blbost, VERTE SI! Vzdyt je uplne jedno, kdo si co o vas mysli. Dulezite je, co si vy myslite o sobe a pokud ty myslenky jsou spatne, musite je zmenit. Kolik je tupcu co si o sobe mysli jak jsou chytri? Posledni vec: mate obsesni myslenky z ktery mate strach?? To je dalsi vec zpusobena DPDR a vy nekde v hloubi vite, ze takove myslenky jsou totalni blbost, presto se proti nim branite a porad hledate nejake racionalni vysvetleni proti nim. Vyhybate se situacim, v kterych se vam takove mysleni objevuje, branite se takovemu mysleni? mate strach z takovych situaci? Jak jsem psal predtim: stravite nad timto takove kvanta premysleni, ze vam pak mysl neni schopna zpracovavat vjemy z okoli. Moje rada: i jak to pise Paul a spousta jinych lidi. Nebrante se takovemu mysleni, nevyhybejte se takovym situacim a naopak se je snazte vyhledavat a jen se snazit udrzet svou pozornost v pritomnosti, udrzet cistou mysl. Pokud se vam to nepodari a nejaka zaludna myslenka se objevi, nebrante se ji, ale jen si uvedomte, ze je to jen myslenka a nema vlaste zadna silu. Dal to nerozebirejte. Pokud se objevi znovu, uvedomte si to same. A vlastne smejte se takovymto myslenkam. Vzdyt Vy sami vite co chcete nebo nechcete udelat. Az sem vam DPDR ztrati a vy se uklidnite, vsechny obsese se ztrati.

Preji hezky den.

Jarda