Posilování

Jednou z mnoha věcí, co mě na depersonalizaci velmi vadí je skutečnost, že člověk je z toho neustálého stresu prakticky permanentně vyčerpaný a to ani nemusí celý den nic dělat. Spánek není tolik osvěžující a v podstatě v pohodě se cítíte pouze 2–3 hodiny po probuzení, pak už to na vás zase leze. Zpočátku mi to vadilo asi nejvíce, člověk byl jak tělo bez duše a dlouho jsem nevěděl jak to řešit. Snažil jsem se hodně spát, něčím se rozptylovat, jíst hodně vitamínů apod. ale nic nepomáhalo. Řešení bylo poměrně jednoduché. Bylo to zhruba na začátku druháku kdy k nám do třídy přišel nový žák. Svým zevnějškem připomínal Arnolda za mlada, jedním slovem byl prostě korba :). Netrvalo to dlouho a po seznámení jsem s ním začal chodit do posilovny. Moje důvody byly mnohem skromnější než ty jeho, mě stačilo mít nějakou fyzičku, prostě zásoby energie proti únavě.

První týdny byly dost těžké, člověk zvedal muší váhy a domů chodil skoro po 4 jenže po pár měsících pravidelného cvičení se to změnilo. Stačil jeden či dva dny a já začínal mít absťák, opravdu nekecám, prostě jsem měl nutkavou potřebu zvedat činky a pořádně se sedřít. Nikdy jsem nechápal jak se někdo může ničit v posilovně a o lidech co tam chodí jsem si myslel, že jsou to jen tupá hovada, teď už vím že to není pravda.

Chodil jsem tam pravidelně zhruba 3× týdně. Jsem dost hubený, takže chodit tam častěji by se minulo efektem. Tělo potřebuje taky dostatečný čas na regeneraci svalů. Dny ve škole byly dost nudné a únavné, proto jsem po ní mířil rovnou do posilky. Často jsem si říkal „sakra dyť já jsem stahanej jak pes, co tam budu dělat?“ jenže vždycky jsem chodil domů čerstvý a svěží. Únava přicházela až mnohem později.

Díky tomuto cvičení, které jsem vydržel pravidelně provozovat zhruba rok, jsem se cítil za celou svoji etapu s DP/DR určitě nejlépe. Přestal jsem tam chodit z jednoho prostého důvodu. Nebyl čas. Škola najednou přišla s naprosto zničujícím rozvrhem kdy jsme měli 3–4 týdně od osmi do pěti večer a to už jsem nezvládnul.

Při cvičení jsem si vždycky nádherně pročistil mozek a když jsem jel autobusem domů, zaléval mě neuvěřitelný pocit štěstí a pohody, možná právě proto jsem tam chodil. Dokázal jsem tělo pořádně zatížit a pak pro mě nebyl takový problém, přečkat obyčejný den. Teď zhruba po roce a půl jsem se rozhodl, že s tím začnu znovu a už jsem začal, ten pocit je zpátky ;).

Endorfiny

Teď trocha faktů. Moc jsem nechápal proč se cítím při a po cvičení tak dobře a proč bez něj nemůže dlouho být. Prostě jsem si říkal, že mě to asi baví, ale pravda je jinde. Všimnul jsem si jak Ivan psal na diskuzi o opiátech a jak mu jeden lék navozoval super náladu. Se cvičením je to podobné. Při cvičení se vám v těle uvolňují endorfiny což jsou látky, které se svoji aktivitou velmi podobají opiátům. Endorfiny se z těla vylučují z prostého důvodu, při cvičení způsobujeme našemu tělu bolest a abychom se v posilovně nesvíjeli jak nějaké trosky, vylučují se nám z hypofýzy látky, které tlumí bolest. Pokud bychom si chtěli při cvičení nastřelit dávku morfia do žíly, mělo by to 100–1000× slabší účinek, než stejné množství endorfinu a to už je pořádný rozdíl, co myslíte? Tyto látky se začínají uvolňovat už 10 minut po cvičení, přičemž vysoké hodnoty dosahují i půl hodiny po skončení fyzické aktivity. V klidové fázy, tedy po tréninku, si jejich účinku všimnete nejvíce. Proto jsem byl vždycky tak vysmátý když jsem jel domů. Původně jsem si myslel, že je to hlavně proto, že jsem přežil náročnou fyzickou zátěž a že už jedu domů tak mám klid od DP/DR, ale pravda byla jinde.

Nedoporučuji tady pouze posilovnu ale jakoukoli fyzickou aktivitu, běhání, jízda na kole nebo plávání mají určitě stejný efekt. Záleží na každém co si vybere, podle mě je to jedna z dostupných možností, jak se dát trochu do pořádku a zároveň udělat pro sebe něco pozitivního.