Poruchy vnímání
Pod článkem o depresi jsem psal, jak mi nedávno bylo ve škole divně, dnes bych se pod to podepsal. Na poruchy vnímání si asi nikdy nezvyknu. Pro ty kdo slyší o poruchách vnímání poprvé, bych chtěl zdůraznit, že je to velmi nepříjemný stav. Přirovnal bych ho k halucinaci, i když ta je bezpochyby horší, ovšem člověk, který neví o co jde, může tyto dva rozdílné stavy velmi snadno zaměnit.
Bylo to jak skákání z jedné dimenze do druhé. Může se to zdát jako sranda ale nevědět v jakém čase zrovna jste zas taková zábava není. Ve třídě bylo světlo a na chodbě zas tma. Když jsem měl velký atak a už se to nedalo vydržet šel jsem si při hodině odskočit, celou dobu jsem byl pouze na chodbě. Příjemný studený vánek mě celkem probral, ale ten přechod byl zajímavý. Pouhý jeden metr, dveře sloužili jako brána do jiné dimenze, jiného časoprostoru. Pokud někoho zajímá k čemu bych to přirovnal, představte si že máte chřipku, je vám špatně, motá se vám hlava, apod. teď vás vezmu a hodím o 2 roky zpět. Najednou nevíte kde jste, co je za den, ba dokonce i co je za rok, nevíte pořádně kdo jste, co tu děláte. Všechny tyto symptomy nemusejí být tak silné ale cítíte je tak nějak napůl. Hrozně vás to děsí. Nevíte co se děje, ale za chvíli to pomalu přejde. Když jsem se uklidnil a šel po deseti minutách zpět do třídy, bylo to tu zase, házelo to semnou v časoprostoru jako se špinavým tričkem v pračce. Šílené. Na většinu věcí spojených s DP/DR už jsem si zvyknul, ale tohle mi vadí asi nejvíce.
Jak poruchy vnímání u mě začínají? Trvá několik desítek minut kdy jsem mimo, často si ani neuvědomím, že se zrovna semnou něco děje, až když dostanu nějaký impuls, např. mi někdo něco vypráví a já si po chvíli uvědomím, že ho vlastně vůbec neposlouchám apod. Mezi ty impulsy počítám i jiné věci, např. lidský hlas od lidí které znám dostane úplně jinou intonaci, jakoby ani nebyl jejich, nebo se k nim nehodil. Potom nastane něco jako atak a já si 100% neuvědomuji kde jsem, kdo jsem, co tam dělám apod. Pokud nezvolím escape (útěk) a snažím se to překonat, čeká mě pár desítek minut pekla, většinou po půl hodině to přejde ale často se to vleče, dělám rozdíl jestli je to panický atak nebo porucha vnímání i když je to možná jedno a to samé. Nakonec to vždy přejde. Když dorazím domů a jsem v klidu, je mi najednou hrozně fajn. Vyplňuje se moje předpověď, teď na podzim je to horší. Nevím proč. Možná kvůli počasí. Nemám zimu rád. Možná kvůli světlu. Vadí mi umělé osvětlení a ten přechod do tmy. Kdo ví. Nejhorší je, když je ta porucha vnímání taková pozvolná a trvá několik týdnů. Čas plyne tak nějak nenormálně. Už je všechno takové omšelé a jsem hodně apatický. V takové době si říkám „žiju ještě? nebo se mi to jen zdá?“. Na poruchy vnímání asi jako na vše ostatní platí klid v duši, takže to chce kupu prášků nebo meditovat :) jako diví.
Zaslano do sekce Depersonalizace a derealizace
November 8th, 2007 at 19.05
Když na ten článek zpětně koukám vůbec mu skoro nerozumím, popsal jsem to hodně chaoticky, to proto, že jsem ho psal dnes ve škole, když u mě zrovna poruchy vnímání probíhali. Pokud to někomu přijde nepřehledné, omlouvám se za to, ale aspoň to dokresluje to o čem píši ;)
November 8th, 2007 at 19.26
Všetky tzv. duševné poruchy a poruchy osobnosti sú vlatne v skutočnosti poruchami vedomia a vnímania vonkajšej reality. Je to pestrá zmes možností a variácií, ktoré sa tu ponúkajú. U teba sa to prejavuje tak ako sa prejavuje. Tvojmu článku rozumiem, a nepripadá mi vôbec chaotický. Panika vzniká nasledkom nepríjemného zážitku z tvojich atakov. Je to sekundárna záležitosť. Keď ich nebudeš brať vážne, panika ťa opustí. Halucinácie samé o sebe nie sú neprijemnejším stavom ako DPDR. Halucinácie človek vníma ako realitu
Takže nemá pocit odcudzenia.
November 16th, 2007 at 15.14
Včera se mi stala hodně divná věc. Byli jsme normálně nakupovat, zničehonic jsem se cítil takový slabý… Pocit, jako když máte omdlít, takové to tupo, ale pořád. Pocity jakobych vůbec necítil tělo. Taková skorototální depersonalizace. Neomdlel jsem, večer jsem si měřil tlak, normální. Hodně ale opravdu hodně mě to vyděsilo. Nevím, jestli to souvisí ještě s ukončením braní AD, nebo ne. Doma jsem padl do postele, okamžitě usnul. Ráno jsem vstal a trochu slaběji, ale pořád to cítím i t´d. Tak nevím, co si o tom myslet. Asi mi nikdo nic neporadí, ale vypovídat jsem se musel. :-/
November 17th, 2007 at 0.07
Konkrétně tohle cítím v posledních dnech často taky. U mě je to nejspíš způsobeno tím podzimem apod. vše se u mě zhoršuje. Cítím se pořád že mám nějakou chřipku, že na mě něco leze, že jsem takový slabý ale nic mi není. Snažím se hodně spát, to je asi jediné co mi trochu pomůže. Příští týden mám jet do Paříže, ale právě kvůli té slabosti se toho obávám tak nevím jestli si to nakonec nerozmyslím…
November 20th, 2007 at 15.05
Zajímalo by mě, jestli stavy, které poslední dny zažívám, jsou jen přechodné po vysazení AD, nebo je to ten stav, který jsem měl před nasazením AD. Rád bych si na to zvykl a naučil se s tím žít, ale je to těžké. To víte všichni, co tady chodíte…
November 20th, 2007 at 16.15
Osobně si myslím že za to vysazení AD nemůže. Já jsem nic nevysazoval, uplynulé týdny/měsíce byly celkem v pohodě, ale teď je mi fakt hrozně. Dnes jsem musel jít dříve ze školy protože už se to nedalo vydržet. Byl jsem něco přes hodinu úplně mimo. Cesta autobusem která trvala z místa A na místo B mi přišla jako kdyby trvala půl roku, na další zastávce jsem myslel že neudržim pozornost a snad omdlím, no hrozné. Tím jak jsem se snažil udržet pozornost sem se hrozně vyčerpal, rozhodl jsem se že už to takhle dál fakt nechci a zkusím pomalu hledat odbornou pomoc.
November 20th, 2007 at 23.01
Ale tys už někde přece byl, ne? Chceš zkusit jiného psychologa, psychiatra?
November 20th, 2007 at 23.16
Ano, v počátcích DP/DR jsem chodil k psychologovi i psychiatrovi (trochu si mě přehazovali) ale ta ženská mi nesedla tak chci najít někoho jiného, klidně i soukromého terapeuta ale jestli se to vyplatí nevím. Nepotřebuji tam chodit každý týden, úplně bohatě by mi stačilo řešit to s odborníkem 1× max. 2× do měsíce. Chci prodiskutovat možnosti léčby apod…
November 21st, 2007 at 8.05
Já chodím k psycholožce každý týden. Hrabeme se v minulosti, v dětství a podobně. Akorát nějak ztrácím víru, že to k něčemu je. Na druhou stranu se ale nechci vrátit k chemii.
November 21st, 2007 at 9.19
Aby se s tím člověk dokázal vypořádat bez léku tak podle mě o tom musí hodně vědět, ja si na to momentálně netroufám takže bych klidně začal brát Citalec a Rivotril, uvidím jak to semnou bude v následujících dnech.
November 21st, 2007 at 12.00
Myslím si, že za ten rok a půl už jsem zkusil hodně a mám veškeré dostupné informace, které o depersonalizaci jsou. Přesto mě to pořád stejně děsí.
Třeba dneska. Ráno jsem se probudil, v pohodě vyrazil do práce, tady makám a zničehonic si dám pauzu a uvědomím si tu situaci a najednou si musím uvědomit, co je za den, kde a proč tu jsem a už to jede. Myšlenky na nevratné psychické změny, neléčitelný nenalezený nádro na mozku a podobně. Je to děs, ale bojuju jak lev, jinak bych už dávno skočil pod vlak. Momentálně jsem ve fázi, kdy si myslím, že jsem selhal, když jsem si dal za cíl přestat brát AD a vydržet. Přejde to někdy?…
Zítra jdu k psycholožce jak jsem už psal. Chci se poptat vás odborníků, jak by mělo probíhat takové sezení? Zdá se mi, že tam jen plácám já, ona se občas přeptá a nic konkríétního se zatím neděje. Alespoň v mých očích.
November 21st, 2007 at 13.06
O sezení toho moc nevím. Praktické i teoretické zkušenosti nějaké mám ale na co se konkrétně přesně terapeut zaměřuje nevím. Zkusím se zeptat Adama jestli zde o tom nechce napsat nějaký příspěvěk.
November 21st, 2007 at 13.50
To by bylo fajn.
November 27th, 2007 at 14.57
[…] Nemohu se soustředit, silně mi to vadí. Jsme z toho vystresovaný a občas to u mě vyvolá poruchy vnímání nebo panický […]
August 9th, 2008 at 0.21
Ahoj, dost jsem trpel necim podobnym jak tady na techto strankach popisujes uz od malicka a vzdy jsem si myslel, ze je se mnou amen a deje se neco vazneho… Nejcasteji se mi to stavalo v metru kdyz jsem jel treba na druhy konec mesta a uprostred cesty jsem si uvedomil „co tu vlastne delam?“ „jsem tu?“ „neupadnu ted na zem?“ „nemotam se tu nejak?“ „nekoukaj na me vsichni?“ „nezda se mi to jen?“ a vsechny tyhle zname priznaky ;) Vetsinou jsem se v šoku otocil a utikal co nejrychleji zpet domu to „zaspat“ !Nedej boze kdyz jsem po ceste nekoho potkal! Ted se tomu musim smat a i kdyz muj stav prijde, tak uz ho dokazu zvladat a dokonce zkoumat a to jen diky tomu, ze se mi kamarad jednou sveril s necim podobnym a ja se v tom zacal stourat otevrene jsem o tom poprve promluvil a zjistil jsem, ze se jedna o psychyckou poruchu a ze v tom nejsem sam!!! Od te doby je mi o mnoho lepe… Take bych chtel varovat pred mariuhanou, po ktere jsem jednou „chytl“ tento stav 20× silnejsi a malem jsem to fakt nerozdejchal! Od ty doby jsem se ji nedotkl! Zni to komicky, ale nebavil jsem se… V posledni dobe si zas myslim, ze mam vsechny nemoci a dlouho tu nebudu… Tak tajne doufam, ze trpim pouze nejakou hypochondrii :) MOZEK je slozita vec koukam :D Jsem linej se o tom rozepisovat ted, ale jednou bych o tom rad napsal knihu, pze je to velice zajmave tema a ten kdo to nekdy uz prozil, tak se o tomto rad dozvida vic :) Kluk(23)
August 9th, 2008 at 2.22
Zefire drz se! Myslim, ze tyto stavy se muzou hodne zmirnit prirozene. Napr: vice sportu, radosti, mene stresu, laska a tak… Verim, ze se s tim naucis zit a nebude te to omezovat, tak jako doposud! Musis byt silny a brat to s nadhledem seč muzes… Hlavne si vzdycky uvedom, ze v tom nejsi sam ;)
August 25th, 2008 at 16.41
..nejhorší je, když jedu delší trasu a dostanu zásek… je dobré se pak soustředit na auto před sebou a jet podle něj… je to jedna z mála metod, které užívám… …když je kde, tak zastavím a dám si pausu… Bojuji proti tomu kouřením za jízdy, nebo mám vedle sebe svého ušitého kamaráda a povídám si s ním… výpadky vnímání taky nemám, když dělám dvě práce najednou.. je možné, že je to rodové? ..má to bábi, otec a bratr. Jsem na tom z nich nejhůře
August 25th, 2008 at 19.03
ad urbanedegen:
Je možné že to je rodové, ale spíš si myslím, že rodiče přenášejí na své děti určité zvyklosti a emoce. Jako třeba když otec chlastá a mlátí matku tak je možné že to jeho syn bude v budocnu dělat taky, ale že by k tomu byly přímo genetické dispozice, to nevím. Třeba u nás v rodině to pokud vím, nikdo nemá.
August 25th, 2008 at 19.51
ad Honza : …takže jsem workoholik? :D
August 26th, 2008 at 13.19
teda teď jsem moc nepochopil, nebo si to nedokážu dát do souvislosti :)
September 3rd, 2008 at 0.17
to nevadí… ..většinou „vypnu“ na světle, nebo na místech, kde je umělé osvětlení… proto pak dělám více prací najednou, protože mě to odvede od těhle stavů… ..nedávno mi oční potvrdila fotofobii a ještě mi napsala doplněk stravy, který je podle letáku na makulární degeneraci. Nevím, jak si to mám vysvětlit…
September 8th, 2008 at 0.16
O fotofobii už jsme něco málo psal http://blog.depersonalizace.info/depersonalizace-a-derealizace/fotofobie/ zajímalo by mě jak to doktor může diagnostikovat.
October 1st, 2008 at 0.26
hoj všem.. asi máme všichni tentyz problem.. Mam celkem velky problem vnimat.. soustredit se .. vzdycky dostanu po 2 vterinach zasek..:( vsechno vidim takove zmatene .. predem sem chtel rici ze nepiju ani neberu drogy:D.. nevim no.. ucim se s tim zit ale je to strasne obtizne.. Budu rad kdyz se mi podelite s nejakymi temi zkusenostmi a take trochu priblizili o jakou nemoc se vlastne jedna.. predem dik
October 7th, 2008 at 19.51
diagnostikovat asi úplně ne, ale je to bohužel doprovodným jevem, který se jmenuje makulární degenerace. Je to geneticky přenosná MD, ktrá u mě bohužel postupuje docela rychle a jen se modlím za to, aby někdo na to něco vymyslel. Znám člověka, který má v papírech fotofobii. Je to bývalý spolužák. Bohužel už nevidí ani barvy a to, co je dva metry před ním, je mu taky abuisováno, dokud si tam nedojde. Článek o fotofobii máš pěkný