Agorafobie

Slovo agorafobie není veřejnosti příliš známé, ti kteří o fobiích už něco slyšeli si možná vybaví něco s pavouky (arachnofobie) ale význam je úplně někde jinde.

Já sám jsem o agorafobii slyšel pouze v souvislosti s depresemi, panickou poruchou nebo depersonalizací a derealizací. Určitě může mít ale i jiné příčiny. Stejně jako vše ostatní co se DP/DR týká se může vyskytovat i samostatně.

Podle základní definice je agorafobie považovaná za strach z veřejných prostranství. Pokud bych to měl charakterizovat já, tak je to strach ze všeho co je mimo váš domov.

Bezpečná zóna je pokaždé jiná, ale drží se okolo určitého místa. Tato zóna je považována za prostředí kde se cítíme bezpečně, může to být okolí našeho bydliště apod. existují ale také nebezpečné zóny, místa která nás nějaký způsobem rozrušují, takovým se snažíme vyhýbat a pokud možno na ně nechodit pokud to není nezbytně nutné, většinou to bývá náměstí, centrum města, obchodní domy atd. co je důležité je zdržovat se na těchto místech co nejméně nebo vůbec.

Jako všechny fobie i tato je tak velká a silná jak vy ji sami dovolíte. Opět budu mluvit čistě za sebe. Pokud např. chodím do školy každý den a jeden den vynechám, už se mi tam jde obtížněji, než když jsem zaběhnutý v tom svém rytmu. U mě největší problém s agorafobií je, že někde přestanu vnímat a nebudu se moci dostat domů, toho se bojím. Ale je to jen v mé hlavě. Nikdy se mi nic takového nestalo. I když jsem někdy třeba po panickém záchvatu šel domů a šlo se mi špatně, vždy jsem došel. Když se každý den vystavuji nebezpečí (rozuměj DP/DR) na stavy si zvyknu a překonávám je snadněji, než když jsem třeba celý víkend v klidném prostředí (doma) bez DP/DR a pak najednou bum, pondělí a to překonávání je o dost těžší.

V počátku DP/DR jsem měl velmi silnou agorafobii, postupně jsem ji snížil na minimum. Řídil jsem se pravidlem, pokud ven nemusím nikam nejdu. To je ale špatně. Protože já v hlouby duše vím, že někam vyrazit třeba chci, ale v hlavě se mi to točí a nechci, protože mi zas nebude dobře. Teď se řídím tím, že pokud není velký důvod být doma (únava, škola, práce apod.) tak se snažím být venku co nejvíce.

Čeho já se trochu děsím je centrum města. Hlavně když je pátek. Znamená to, že „musím“ vyrazit někam kalit. Být doma, znamená v mém věku být nenormální. Já se ale chci bavit, jenže ono to tak nějak nejde. V klubu předstírám zábavu, ale nebavím se, jasně mám světlé chvilky kdy mi hlavou projede že je to dneska super ale celkově mě to nebaví, myslím jen na to až bude ta a ta hodina a já půjdu domů. Zdá se to hrozné ale horší je být doma. Ztrácím pak kontakt s lidmi a vlastně nic si neužiju. Tak si v tom vyberte.

Na agorafobii podle mě platí nefixovat se plně na domov, ale pravidelně chodit ven ať už je to na nákup, posezení s přáteli, atd. důležité je netrávit moc času sám. Ona se ta bezpečná zóna postupně bude zvyšovat a stejně nakonec zjistíte, že se nic neděje. Čím častěji budete s obávanou situací po dostatečně dlouhou dobu, začne úzkost klesat.

Nedávno jsem jel s pár známými na koncert do centra města. V Praze byla zácpa protože na ten koncert jelo asi 17 000 lidí :) takže jsem měl v autě čas si promyslet co všechno se může stát. Jak bláhová byla moje představa, že zaparkujeme vedle haly, já rychle zkouknu koncert a šup domů. Všude byla obsazená místa, takže jsme museli zaparkovat pěkně daleko a velký kus jít pěšky. V autě jsem měl takový neuvěřitelný stres, že jsem myslel že se nezvednu. Hrozně se mi klepali nohy až se divím že si toho nikdo nevšimnul, bylo mi špatně, potil jsem se a bolelo mě břicho. Když jsem vystupoval z auta a zavíral dveře v duchu jsem si říkal „jestli tohle přežiju tak snad začnu věřit na boha“. No přežil jsem to. Zas tak nadšený z toho nejsem protože jsem měl se sebou co dělat, měl jsem panický záchvat.

Paradox je ten, že tohle místo je skoro přes celou Prahu od místa kde bydlím a já tam chodil 3 roky do školy než jsme se přestěhovali (ta škola). Tím, že se škola posunula blíž k mému domovu se snížila moje bezpečná zóna a já mám z centra města vyloženě strach. Je to debilní a dost mě to štve. Rád bych tam chodil častěji ať už nakupovat nebo se chodit bavit, ale prostě je to pro mě složitá věc.

Nejde o to jestli to překonám, ten strach, vím že ano, překonával jsem ho tři roky den co den, ale to že to stejně nikam nevede. Když se jdu bavit tak se nebavím, když si jdu něco koupit tak si stejně vyberu něco co se mi nelíbí protože pospíchám. Chci od toho už mít klid. Prokázal jsem za tu dobu neskutečně silnou vůli, myslím si že spousta lidí by to na mém místě dávno vzdala a stejně z toho nevidím moc pozitiv, asi chci hodně muziky za málo peněz. Jediné východisko vidím v naprosto pozitivním myšlení, poznání, sebezdokonalování a ovládání co se týče vědomí a v neposlední řadě také v medikamentech.