Cape of Good Hope
Neúspěch ničí zbabělce a inspiruje vítěze.

Musíme si pomáhat

Únor 1st, 2008 zaslal admin

Musíme? Nebo chceme?

Dnes bych se chtěl vrátit k jedné poměrně starší věci. Je tomu několik měsíců co na naše fórum přišli dva lidé, kteří o sobě psali, že se zbavili DP/DR. Jedním z nich byla také Ola (nebo chcete-li Olga). Její příspěvek na mě působil velmi příjemným i když hektickým dojmem. Protože jsem v té době připravoval dotazník pro lidi co se vyléčili z DP/DR nebo co svůj stav stabilizovali tak že jim nevadí, poslal jsem ho i jí. Neodpověděla, což mě hodně mrzelo. Poslal jsem ho znovu a lámal si hlavu co se stalo. Nebudu zapírat že mě to zklamalo, protože v té době zde byla spousta zoufalých lidí co by její poznatky rádi uvítali (včetně mě).

Nějak jsem to přešel a byl rád alespoň za to co mi poslal Ivan. Proč Olga neodpověděla už jsem nechtěl řešit, ať k tomu měla jakýkoli důvod je to čistě její věc. Vzpomněl jsem si na to až když jsem narazil na příspěvek podobný tomu v našem foru, byl hodně podobný tomu co psala Olga i když je trochu o něčem jiném. Nechci je nějak spojovat, možná to psala ona možná ne, to není podstatné, jde mi spíš o to, že chápu proč lidé někdy dělají to co dělají. Ale doufal jsem při práci na tomto webu, že se zde vytvoří komunita lidí, kteří budou ochotni si nějakým způsobem pomáhat. Nechci moralizovat, ale pokud se někdo s DP/DR vypořádá, překoná ji, stabilizuje se či si prostě nějak jinak ulehčí trápení bylo by dobré v zájmu ostatních se o své zkušenosti podělit. Já sám jsem v osobním životě úplně jiný člověk než se tady prezentuji. Říkám to narovinu. Pokud zde otvírám svoji 13 komnatu, píšu o svých problémech a píšu také pro ostatní jakým způsobem se je snažím zvládat, veřte tomu že v normálním životě to nedělám. Venku každý sám za sebe, ale tady jsem chtěl vytvořit místo kde si lidé pomáhají. Je to běh na dlouhou trať, ale mám pocit že už se sem stahují opravdu ochotní lidé.

Musíme si pomáhat?

Občas zde píšu o věcech, které jsou úplně mimo mísu. Je to proto, že o DP/DR není obecné podvědomí, moc lidí neví ani co ty dvě slova znamenají natož aby si o nich něco hledali (proč taky), proto se musím soustředit i na věci co s DP/DR nepřímo souvisejí jako deprese, drogy, apod. protože tyto slova přivedou na náš web nové návštěvníky. Chci zvýšit popularitu těchto stránek jednak proto, že když si někdo myslí že má DP/DR a neví o tom a neumí specifikovat své problémy tak aby byl web optimalizovaný na velké množství klíčových slov, protože lidé u kterých DP/DR propukla neví přesně že je to konkrétně DP/DR ale jsou zoufalí a zadávají do vyhledávače klíčová slova jako „poruchy vnímání“ apod. a furt je to hází na stránky o drogách a oni se nic nového nedozvědí, po té u nich zoufalost stoupá a myslí si, že se opravdu zbláznili až jsou na pokraji sebevraždy jako tenkrát já. Věřím, že kdybych tenkrát hned našel web podobný tomuto byl bych o moc klidnější. Jediné stránky co jsem našel byly ty Michalovi a i když mi hodně pomohli, pořád jsem nevěděl na čem jsem. Nechci, aby někdo byl zoufalý tak jako dříve já. Nejsem filantrop, ale DP/DR bych nepřál ani největšímu nepříteli.

Zaslano do sekce web-forum-blog

16 komentářů

  1. gabika

    Ahoj Honza! Tebe a vsetkym navstevnikom chcem povedat o mojej osobnej skusenosti s depersonalizaciou.Hlavne Ivanovi,ktory ma na to svojsky nazor, ze je to diagnoza. ja som naproti tomu citala, ze sa spaja s inymi diagnozami, nie sama osebe, moze byt spojena so syndromom vyhorenia ci epilepsiou ci uzkostnymi poruchami a depresiou. Samozrejme, pricin moze byt dost, ale to je take povedat, ze je to samostatna diagnoza, ako ze mi busi srdce. Len tak z nicoho nic to asi nebude. Niekedy busi kvoli stresu, inokedy ako sucast panickeho zachvatu a dalsi raz kvoli hormonalnym zmenam. Treba si skor polozit otazku, coho sucastou to moze byt, nevidiet len to jedno. Ja trpim panickou poruchou uz 4 roky, klasicky prichod ako sa hovori, ze z neba na mna spadlo:-) Akoby z nicoho nic, musim vsak priznat, ze predtym som mala stresove obdobie, ale urcite to nebolo az na paniku. Skratka – priznaky ako busenie srdca, pocity na odpadnutie, strasny strach. Nemohla som normalne fungovat a uz za kratky cas som sa dostala ku psychiatrovi. V brozurke, ktoru som obdrzala, boli uvedene vsetky priznaky, ktore som mala, akurat som dovtedy nepocula o derealizacii, ktoru som pocas zachvatov prezivala, ako keby 2-D vnimanie sveta, take neplasticke. Asi po dvoch rokoch sa k tomu pridala aj depersonalizacia, ktorou v stresovych obdobiach trpim doteraz. Tento priznak som dovtedy nemala, zacalo to nahle, po vyraznom stresovom preziti velmi neprijemnej situacie, tiez akoby z nicoho nic, ako ked mi zacala panicka porucha. Chcem vam polozit otazku: nie je jedno, ci sa uzkostna porucha zacne busenim srdca alebo depersonalizaciou? Priznak uzkosti ako priznak uzkosti. Akurat busenie srdca je hmatatelnejsie, lahsie popisatelne a viac sa o tom hovori ako o depersonalizacii. Trpi tym vela ludi a pocula som o roznych, spaja sa to najma so stresovymi obdobiami a mozno ani nemusi. Ked niekto moze dostat panicku poruchu oddychujuc na dovolenke, v upnej pohodicke, tak preco by nemohol odrazu trpiet takymto takisto neprijemnym stavom, ktory castokrat suvisi s uzkostnymi poruchami a depresiami? Niekde som tiez citala, ze slubnym prostriedkom proti depersonalizacii je sertralin. A preco asi? Reguluje hladinu serotoninu a ten zase okrem inych veci je zodpovedny aj za percepciu, aj okolia, aj samych seba. Preto zrazu tie pocity na omdlenie, 2-D videnie, pripadne akoby odcudzenia sameho seba. Nie je to skodlive, je to len neprijemny pocit a cim viac sa na to sustredite, tym tazsie je vam zbavit sa toho. To mate ako s busenim srdca, kontrolujte si stale jeho rytmus, ci uz nahodou nebije pokojnejsie, a ono bude bit tym rychlejsie a vy budete preto viac nervozni. Ak staci na depersonalizaciu antidepresivum, tak potom je dost jasne, ze suvisi s depresiou alebo inou uzkostnou poruchou. Je pravda, ze kazdy inklinuje prirodzene k niecomu inemu. Ja napriklad pri panickych zachvatoch nehyperventilujem, a moja sestra ani nema panicku poruchu a aj tak trpievala uzkostou a hyperventilovala takmer neustale. Suvisi to vsak aj s nasim detstvom, nechcem to moc rozvadzat, ale chcem, aby ste si nemysleli, ze s tym nemozete nic robit, lebo je pricina niekde v tele, pretoze aj ked to ma biologicke pozadie, casto vyplyva z nasej psychiky, osobnosti, charakteru. Aj ja som si volakedy myslela, ze panicku poruchu mat musim, lebo skratka je to ciste biologicka porucha, ale ono je to na 95 percent zo psychickeho stavu, a ostatnych 5 percent je na vas, ako pripadne vyskytujuce sa telesne ci psychicke priznaky zvladnete. Cim viac sa toho bojite a nenavidite ten pocit, tym viac vas to bude trapit, pretoze to potom udrzuje vas strach. Verte, nehovori sa mi to lahko, lebo sama roznymi prejavmi uzkosti trpim, pred nedavnom mi zomrel otec a potom sa to zase spustilo, hovorim vam to preto, aby ste si uvedomili suvis medzi tymito priznakmi a psychickym a emocionalnym prezivanim.
    Zelam vam vela stastia, viery a nadeje, drzim palce!

    Gabika

  2. Honza

    Ahoj,

    v tvém příspěvku je mnoho rozporuplných informací, i když dokazovat opak může být obtížné.
    DP/DR a nejspíše i panická porucha podle mě mohou úplně bezdůvodně propuknout u fyzicky a psychicky zdravého jedince. To bezdůvodně je právě rozporuplné, nic není bezdůvodně. Ale představuji si pod tím něco jiného než ostatní, někdo tvrdí, že člověk už před tím byl psychicky nevyrovnaný a proto to takhle u něj vyústilo, ano může to takhle být ale nemusí. Já sám jsem nikdy předtím žádné úzkosti neměl. Ty důvody mohou být genetické nebo pokud to u někoho propukne z drog, tak je možné že to narušilo nějakou chemickou rovnováhu v mozku, ale to jsou pouze dohady.

    Ten důvod proč a jak to vzniklo myslím že není zas tolik podstatný, to o čem sama píšeš, že samy to vlastně živíme, je pravda a s tím souhlasím, dočteš se o tom i v dalších dílech překladu jedné anglické knihy o DP/DR na tomto blogu.

  3. gabika

    Ahoj, v prvom rade sa chcem ospravedlnit za uvedenie starej mailovej adresy, vcera som sa chcela nalogovat a zistila som, ze mi ju uz akosi zrusili. Mas pravdu, Honza, ze rozne uzkostne prejavy mozu vzniknut aj u cloveka, ktory je relativne zdravy. Aj ja som bola zdrava, je vsak pravda, ze som byvala uzkostnejsia. Otec bol k nam ako detom casto agresivny a na zakladnej skole som zazila sikanu. Takze sa da povedat, ze som mala na to predpoklad jedneho dna zacat trpiet nejakou uzkostnou poruchou. Dovody vsak mozu byt rozne a jednym z nich je aj uzivanie psychotropnych latok. System skratka zblbne, akurat je lahsie to dostat ako sa z toho dostat, lebo nas strach udrzuje tie potiaze. Cim viac o tom clovek rozmysla a nevie, co sa s nim deje, tym je to horsie. Inak – moja psychiatricka tvrdi, ze niektori jej pacienti trpiaci panickou poruchou udavaju jej pociatok po prekonanej chripke. A tiez som citala niektore zahranicne studie o tom, ze ludia trpiaci alergiou, astmou alebo este nejakou plucnou chorobou trpia na uzkostne poruchy ovela castejsie. Statistika je jednoznacna, lenze nikto nevie, preco to tak je. Preco tym viac netrpia ludia – kardiaci, ktori sa skutocne maju coho obavat, preco akurat alergici? Zistila som, ze pri zapalovej, teda aj pri alergickej reakcii sa uvolnuje spolu s histaminom serotonin. Avsak serotonin v mozgu je osobitny system, oddeleny od serotoninu v ostatnom tele. Oba sa vsak musia z niecoho vyrabat a ak sa vela spotrebuje na vyrobu toho teloveho, mozno neostava tolko pre ten v mozgu. Len tak hadam, aku to moze mat suvislost.
    Honza, chodis k nejakemu psychologovi? Pocul si uz o kognitivno-behavioralnej terapii? Je velmi dolezita pri liecbe tychto poruch, lieky sice pomozu, ale ked ich prestanes uzivat, je mozne, ze v tom budes lietat niekedy znovu. Tato terapia ma dlhodoby ucinok, meni tvoj postoj k tomu, tvoje nahliadanie na problem. Co sa tyka B-komplexu, urcite je fajn, aj ja ho beriem, a tiez je dolezity horcik a vapnik, je to vyziva pre nervy, rovnako ako spanok. Ja som si vsimla, ze sa depersonalizovane citim viac vtedy, ked som unavena, malo spim a tiez ked prezivam nejaky stres, ci uz smutok, alebo ma caka nieco, z coho mam obavy. Vtedy som neista a to je uplne vhodne prostredie pre depersonalizaciu.
    Co sa tyka liecby, skutocne je dolezity okrem schopnosti relaxovat aj pohyb, organizmus ho potrebuje a vtedy prepina na iny rezim, clovek je odolnejsi voci roznym uzkostiam a uzkostnym prejavom. Pocul si uz o tom, ze skupina ludi trpiacich depresiou bola rozdelena na tych, ktori uzivali antidepresiva a dalsich, ktori ich neuzivali, len absolvovali 6-tyzdnovy aerobikovy program a vysledky zmenu ich stavu boli porovnatelne? Alebo ze laktat sodny spolahlivo vyvolava u pacientov s panickou poruchou panicky atak, naproti tomu u pacientov po kognitivno-behavioralnej terapii uz nie? Musime si uvedomit, ze s tym mozeme velmi vela spravit, ak vieme, ako sa to udrziava a preco sa to udrziava. Srdcovy infarkt tazko vyliecis psychikou, ale depersonalizaciu mozes. Len o tom treba mat vela informacii a je dobre, ze ked si niekto zada do vyhladavaca tento termin, vyhodi mu to aj vasu stranku.
    Este vas chcem na nieco upozornit, vcera som si citala na tejto stranke o fajn pomoci na DR/DP – vraj Cipralex a Ri…nieco, co obsahuje clonazepam. Cipralex beriem najnovsie aj ja, len 10 mg. Patri do skupiny SSRI a su to skutocne antidepresiva, ktore oproti tym starym tricyklickym maju menej vedlajsich ucinkov, nie su navykove, ale propagovat prave Cipralex sa mi zda prehnane, pretoze skupina SSRI zahrna niekolko roznych latok robiacich to iste, ale na co niekto reaguje pozitivne, iny nemusi natolko a je potrebne zmenit latku. A clonazepam je urcite fasa oblbovak a utlmovak, ale navykovy a vznika nan tolerancia, tzn. ze ked ti dnes staci poviem priklad 1 mg, o 3 mesiace mozes potrebovat 2 mg na dosiahnutie toho isteho efektu. A ked ho budes chciet vysadit, budes mat abstaky a toto ludia urcite nepotrebuju. Naproti tomu, ak uz je potrebne anxiolytikum, uprednostnuje sa nebenzodiazepinove, ako je buspiron, ktory nie je ani navykovy a ani nan nevznika tolerancia. Ja osobne som uzivala len sertralin a teraz escitalopram (Cipralex) a ked aj pride zachvat ci uzkost alebo depersonalizacia, neberiem ziadne anxiolytikum. Nakupila som si literaturu a snazim sa zvladat to pomocou nej. Kedy ty zaznamenavas zhorsenie DP? U mna su to jednoznacne stresove obdobie, smrt starkej, smrt otca, chalana, do ktoreho som bola volakedy zamilovana a tak podobne.
    Taku knihu, aku ste si vy zohnali, sice nemam, ale mam Uzkostne poruchy od Praska (cesky psychiater a psychoterapeut) a tiez mam od neho Jak se zbavit napeti, stresu a uzkosti. Stoji za to mrknut sa na ne, spomina sa tam medzi priznakmi aj depersonalizacia, derealizacia a demoralizacia – tak toto zatial neviem, co zahrna.
    Viem, ze aj toto je tak trochu chaoticky napisane, ale snazim sa popisat co najviac a mam vela co povedat, a este nikdy som na podobnu stranku nepisala:)
    Krasny den!

    Gabika

  4. Honza

    S tím emailem to vůbec nevadí, je tu proto, aby se v komentářích nespamovalo, jinak se vůbec nezobrazuje.

    O té metodě jsem něco slyšel, ale už si přesně nevybavuji co. Já k těmto metodám nejsem skeptický, dřív jsem myslel, že takové věci nemohou pomoci ale už to netvrdím. Naopak na léky se nespoléhám.

    K žádnému doktorovi nechodím, mám dojem, že je to zbytečné. Mám pouze jednu zkušenost a docela špatnou. Co tak čtu tak většina lidí také. Nevím o žádném specialostovi který by DP/DR dobře rozuměl a u ostatních je to ztráta času. Myslím si, že je naprosto k ničemu když se terapeut patlá v dětství nebo v rodině když ty věci s tím nemají vůbec nic společného (ale nepopírám, že mohou). Jestli bych k někomu chodil, tak k nějakému specialistovi co tomu rozumí, a je mi vcelku jedno zda by to byl čech nebo třeba angličan, hlavně že o tom něco ví.

    Můj stav znatelně zhoršuje únava a psychická nepohoda (která pramení z mých problémů takže je to začarovaný kruh) o ničem jiném teď nevím, nebo si nevzpomínám. Stresové události se mě bohužel (nebo bohudík) netýkají, už jsem jich pár zažil při DP/DR a nic se mě citově nějak nedotklo, nedělám si starosti z věcmi jako ostatní, je mi to nějak jedno :-).

    O lékách, které se proti DP/DR předepisují jsem napsal informace tak jak jsou, napsal jsem výhody i nevýhody. Já sám se snažím vše zvládat bez léků, protože ty léky člověka podle mě nevýlečí a pokud ano tak jen vyjimečně.

  5. gabika

    Takze teba sa nejake stresove situacie netykaju? :-D No, kazdy pokladame za stres nieco ine. niektore veci ta trapia viac, ine menej intenzivne. A ked sa intenzivne trapis depersonalizaciou, je mozne, ze tie ostatne ti pripadaju nepodstatne. Ja som skor opak, so sestrou sme obe citlive bytosti, aj ked sestre sa to dari celkom uspesne zakryvat. Ona tiez bola u viacerych psychiatrov, teda vlastne to boli zeny, ale mala zle skusenosti so vsetkymi. Predpisali jej nejake antidepresiva, ktore potom ani neuzivala a podarilo sa jej z tych uzkosti dostat. Trvalo to vsak nejake 2 – 3 roky. Okrem mojej psychiatricky som sa este nestretla s nejakym slusnym psychiatrom. Raz som robila mojej sestre sprievod a potom si ma ta lekarka zavolala na pokec, bola som z nej riadne v pozore, pripadala mi ako nejaky necitlivy general, a figu jej pomohla. Mne najviac pomohla psychiatricka zastupujuca pocas jedneho obdobia tu moju. Prisla som k nej prave s problemom depersonalizacie, pytajuc sa, ze ci je to pri panickej poruche normalne. Prvy raz som totiz mala take pocity. Ona na mna navrieskala, ze sa to objavuje pri panickej poruche, ze ma vyhodia zo skoly a nikdy sa z toho nedostanem, mam si nakupit relaxacne kazety, plavat, a zdvojnasobila mi davku sertralinu. Skratka, ako si dovolujem mat problem a co ju s tym otravujem. Vysla som odtial ako omracena, proste uplne odpisana. Za niekolko hodin som sa ale tak nastvala, ze co je to za pristup a ja jej ukazem ze to dokazem aj bez tej duply lieku, az som to napokon po niekolkych tyzdnoch prekonala, davku som si nezvysila a vtedy som bola bez priznakov depersonalizacie asi nejakych 8 mesiacov. Potom prisli udalosti, co ma vystresovali, podlomili mi sebaistotu, a zacalo sa to znovu. Trvalo to vsak len kratko, mojmu ocinovi zistili rakovinu a vtedy som sa riadne nakopla, ze to musime nejako prezit, podrzat rodinu, vtedy mi priznaky opat vymizli. Po jeho smrti sa to vsak opat rozbehlo, necakala som taky koniec a pripadalo mi zbytocne bojovat, lebo on uz zomrel.
    Ty vravis, ze to u teba nie je zavisle na nejakych udalostiach, ale aj tak stoji za to pouvazovat o nejakej psychoanalyze, lebo v detstve ziskavame postoje a od neho sa odvija aj nasa buducnost. To este neznamena, ze sa to neda zmenit, len o tom musis vediet. Vela veci je potlacanych v nasom podvedomi, takze si to aktualne ani neuvedomujeme a vidime problem v niecom inom, co vlastne prameni niekde uplne inde, ako si myslime. Ale mas pravdu, ani so psychologom nemam dobru skusenost, ma vela ludi, ziaden individualny pristup, stale sa niekam ponahla a skupinova terapia sa u nas nerobi, lebo nema kto. Vela zavisi od clovek, nie je psychos ako psychos :-D

    Gabika

  6. Honza

    Chápu, že u někoho ten problém může být zakořeněný v dětství ale myslím si, že u mě to tak není. Když se ohlédnu za čas před svými 16 narozeniny, tak popravdě si nevybavím ani jednu stresovou událost ale hromadu dobrých. Neměl jsem problémy ani doma, ani ve škole, nic co by se nedalo zvládnout. Rád bych našel nějaké úzkostné chvíle, kdy se doma rodiče hádali, ale nic takového jsme neměl, rodiče se hádali ale mě to bylo jedno, ať si každý dělá co chce, tak jsem na to koukal. Já jsem úzkostný nijak nebyl, neměl jsem blbou náladu déle než 5 minut, možná je to těžké uvěřit ale byl jsem takový, prostě absolutní optimista. Vždy jsem věděl, že existuje řešení, ale když mě tohle potkalo nevěděl jsem kudy kam, možná proto jsem to tak těžce snášel.
    Já mám samozřejmě stresové situace, ale mě je opravdu jedno jestli ve škole dostanu pětku, nebo jestli je moje matka nemocná (což naneštěstí je). Zní to asi bezcitně, ale já mám větší úzkost z toho, když musím jet do školy metrem, nebo když mám jít nakoupit do velkoobchoďáku. Prostě něco jako absolutní sobec. Vím, že když se na to vykašlu a podám se těm stresům, že mi bude lépe a zlepší se to, ale co dál? Jak postupovat, abych se vrátil zpátky? To jsou otázky co mě pořád trápí. Nechci být bezcitná bestie, na všechny nahlížet jako na hnusné lidi a dokola se litovat jak je ten život k ničemu. Nebaví mě to, ale ono to pořád ne a ne přestat.

  7. gabika

    Skutocne kazdy z nas je iny. Moji rodicia sa tiez zvykli hadat a ja som z toho mala dost dobry stres, navyse este ked sa uslo aj mne. Urcite nie si taky sebec. Ovplyvnuje nas vela veci a ani si to nemusime vsimat. Vies, ze vela ludi ma depresiu, pricom nemaju potuchy, ze ide o depresiu, lebo ich bolia rozne casti tela a tak podobne, ale pritom sa necitia tak mizerne ani uzkostne? U kazdeho sa to prejavuje inak, niekto ma sklon k depresiam a panicku poruchu nie a nie dostat :-) Napriek tomu, ze som bola niekedy uzkostnejsia, vzdy som bola rozhodne optimistka. Aj ked to bolo vseliake, so sestrou sme zili vo vlastnom svete, hrali sme sa na vsetko mozne, fantazia nam nechybala. Ani nahodou nam nehrozila nalepka smutne deti. Moze to pochytit naozaj hocikoho.
    Mavam obdobia, kedy sa mi uzkost prejavuje ako depersonalizacia a niekedy mi je z toho tak spatne, ze mi zacne busit srdce a tak dalej, az sa zacnem sustredit napriklad na to neprijemne busenie srdca a mam z neho strach, takze depersonalizacia ustupi do uzadie. Divne? Pre mna len dalsi znak, ze je to priznak uzkosti a ked sa niecoho obavam viac, nemam taky strach z nej a ani sa neprejavuje. Mam obdobia s a bez DR/DP a ver mi, nie je nic lahsie ako vratit sa spat. Zrazu je to taky pocit, nieco uplne prirodzene a samozrejme, ako by to nikdy nebolo byvalo inak.
    Podla toho, co pises, vyzera, ze si mlady chalan. Vacsinou sa to objavuje okolo obdobia dospievania az v ranej dospelosti. Ja som PP dostala v 18-tke (PP sa nerovna preukaz povodu:-D Mame dost casu, nebude to trvat vecne, sme este len na zaciatku zivota, nepatri sa hadzat flintu do zita.
    V 13. komnate pises, ze o tom nikto z tvojich blizkych nevie. Akurat som sa ta chcela spytat, ci ta podporuju, lebo je to dolezite. Ja som tiez nejaky cas vahala, lebo to moze vyzerat velmi divne, tiez som myslela, ze som na dobrej ceste scvokatiet sa. Ale teraz to vie aj moj frajer – o vsetkom. A velmi mi pomaha. Tiez niekedy zazil take pocity, ale skor ako dosledok vycerpania, unavy. Pre mna je podstatne, ze sa mi snazi porozumiet. Nikdy ma kvoli tomu neodsudzoval. Samozrejme, ak je ti neprijemne povedat o tom niekomu blizkemu, nemusis to robit. Mne to pomohlo, dostat to trapenie zo seba von.
    Mozem sa ta spytat, preco ti robi problem ist metrom do skoly alebo nakupovat v obchode? Mne tiez robia podobne veci vrasky:-)

    Gabika

  8. Honza

    Je mi 19, takže to není dávno kdy jsem se choval ke všem jako spratek :) potkalo mě to dva dny po mích 16tých narozeninách.
    Proč jsem to nikomu neřekl má několik důvodů. Pokud nedej bože lidé pochopí úzkalí této poruchy, začnou zpětně přehodnocovat veškerá tvoje pochybení apod. někam si tě už prostě zaškatulkují. Pokud si na to bude člověk ztěžovat jednou, bude to dělat pořád a to není dobré, akorát to DP/DR podporuje, lidé prostě mají takovou tendenci. Další věc je fakt, že s tím nikoho nechci otravovat, sám bych to taky asi nezkousl.
    Jedna moje známá je taky nějaká úzkostná a není den, někdy ani hodina, aby neřekla „mě bolí hlava, mě bolí nohy, mě je špatně,..je mi divně“ taky mi to leze na nervy a nerad bych abych někoho takto štval já.

  9. gabika

    :-) Tak zrovna hocikomu by som to na nos nevesala ani ja. O mojich psychickych trabloch vie okrem lekarky len moja najblizsia rodina, frajer a dvaja priatelia, eto vsio. Ja mam skor tendenciu to nevesat na nos a snazim sa s tym vysporiadat sama, aj so zachvatmi paniky, a potom sa na mna frajer hneva, ze preco som mu nepovedala, ze mi je zle. Zvycajne ve dvou se to lepe tahne. Ak ta niekto ma skutocne rad, tak s tebou bude v tych veselych aj tazkych chvilach. A komukolvek o tom hovorit sa mi tiez zda uplne zbytocne. Skor by ma to vystresovalo, nie som rada stredobodom pozornosti, preto aj tu vystupujeme vice-mene anonymne. Nemusi to kazdy v skole vediet. Jeden moj priatel – spoluziak to vie, ale preto, ze sa spolu dobre kamosime, aj ja viem nejake jeho tajnosti, o ktorych by bol nerad, keby sa vypustili do eteru. Ani jeden z nas nie je huba nevymachana:-D
    Mozem si tipnut, ako vyzerala oslava tvojej 16-ky? Kamosi a nejaky chlast, zabava do noci? Prepac, nechcem ta urazit, len som zvedava, ci to nenastalo po nejakej bujarej zabave, tak vie vzniknut aj panicka porucha.
    Vcera som na wikipedii (eng.) nasla depersonalization disorder. Pisu tam, ze sa to spaja s depresiami a uzkostnymi poruchami, ale tiez to moze byt ako samostatna jednotka, aj ked musi mat pricinu – stres, zneuzivanie v detstve, psychotropne latky, etc. Vraj je to treti najcastejsi pocit u ludi po uzkosti a depresii. Ked sa vyskytuje obcas, vraj je to normalne, ale moze u citliveho cloveka vyvolat uzkost a tipujem ze to moze byt pociatok DP/DR, aku ty prezivas.
    V knihach od Praska som vycitala, ze uzkostna porucha je vysledkom viacerych cinitelov. Ako si aj ty pisal, geneticka predispozicia je tiez jedna z veci, ktore to ovplyvnuju, ale nestaci na to, su tam dalsie veci, postoje a pohlady na svet, ktore sme sa naucili v detstve a potom rozne udalosti v zivote. Neda sa vyhovarat len na genetiku. Ked sa posnazime, daju sa tie trable prekonat. Napriklad u nas v rodine nikto netrpel panikami a uzkostami, napriek tomu so sestrou tym do urcitej miery trpime obe. Narodila som sa ako stastne dieta, bez paniky, ide o to, co sa clovek pocas zivota nauci a ako to vyuziva – niekedy zdanlivo vo svoj prospech, ale v skutocnosti z toho uzitok nema. Hovorim o obavach a dlhodobych strachoch. Nutia ta hladat odpovede na otazky o svojich pocitoch, riesenia, a pritom je to mozno uplne jednoduche a riesenie mas v sebe, len to nevidis kvoli strachu z toho. Strach aj uzkost ma pre cloveka velky vyznam, inak by nasi predkovia zomreli ovela skor, ale ked prekroci urcitu medzu, je nam uplne nanic. Nuti nas rozmyslat nad riesenim toho, coho sa bojime, vtedy vsak clovek vidi prilis uzkospektralne. Priklad – padlo mi uz tri krat na hlavu jablko. Nechcem, aby uz na mna padalo. Zachvat paniky mi nepomoze, treba sa porozhliadnut. Nado mnou je jablonka, to je dovod c. 1 a podo mnou je zem, ktora pritazlivostou posobi, ze jablko po uvolneni neuleti, ale padne mi na makovicu. Riesenie: gravitaciu neovplyvnim, ale to vobec nevadi, nechcem predsa odletiet do vesmiru, no tie jablka mozem poodtrhat prip. si sadnem niekam inam. Sorry za taky polopatisticky vyklad, len som chcela povedat, ze ludia trpiaci nejakym problemom su casto ako clovek pod jablonkou, musia veci vidiet v sirsich suvislostiach, to jablko odniekial vzdy je a z nejakeho dovodu pada smerom na teba. Vela krat je odpoved v zmyslani cloveka. Nic viac a nic menej. Chces bojovat proti nejakym neznamym vonkajsim silam ci svojej genetike, ovela tazsie je vsak bojovat proti samemu sebe, svojmu strachu, ktory moze sposobovat tvoje problemy, ani o tom nevies a hladas vinnika niekde uplne inde. Je lahsie postavit sa proti niecomu, co vidis, alebo proti nejakej osobe, no bojovat so svojimi pocitmi a strachmi je ovela tazsie. Da sa to a nemas sa coho bat. Nezblbol si a ani nezblbnes. Aj ked si tak mozno nepripadas, stale si Honza, lebo ty mi odpisujes a nehladas nejakeho Honzu, ktoremu je to adresovane. Jeden moj japonsky priatel mi raz povedal velmi mudru vec – Don´t think too much.
    Este nieco som chcela – neverim, ze ti je jedno, co je s tvojou matkou, ani to, ze sa vasi hadali. Keby si na nu bol za cokolvek nastvany a akokolvek by ste si nerozumeli, aj tak ju vzdy budes vnimat ako svoju matku a jej osud ti nebude lahostajny. Nikdy som si s ocinom nerozumela, mali sme so sestrou na neho tazke srdce kvoli vselicomu a ked ochorel, este sme na neho aj boli nahnevane, ako sa sprava k mamine a ze nam fajci v izbe, ale az dlhsie po jeho smrti som si uvedomila, ze sa na neho neviem hnevat vecne a ze mi chyba a strasne by som ho chcela mat spat. Napriek vsetkemu. Uvedomila som si to neskoro a zomrel bez toho, aby vedel, aky bol vlastne pre mna dolezity.
    Nehovorim ti tieto veci preto, ze nemam komu (nastastie), snazim sa ta mozno nakopnut spravnym smerom, lebo si myslim, ze toto by mohlo byt ono. Ak v tom nevidis pointu, tak mi to pokojne povedz, nech ti tu nezaberam na stranke tolko priestoru:-D

  10. Honza

    Já jsem dost časlo slavil i když nebyla příležitost, byl jsem prostě v takové partě kde to bylo normální. Už asi od 13 jsme lítali po hospodách, kouřili trávu, dělali blbosti apod.
    Vše se mi přihodilo odpoledne, když jsem šel s kámošema ven, kouřili jsme trávu a potom to všechno začlo, bylo to dost drsný, měl jsem halucinace a celý to bylo hrozně nesnesitelný. Hned jsem si myslel, že místo trávy kouřím crack nebo něco podobného, už ani nevím, byl jsem úplně mimo a přišlo mi to jako hrozně silný zážitek na trávu.
    Mě osud moji rodiny není lhostejný, nevím jestli jsem se přesně vyjádřil. Mám obavy o rodinu, nechci aby se nikomu stalo něco špatného, ale necítím takový ten strach, nebo úzkost, nebo potřebu o ně se bát. Těžko se to popisuje. Prostě moje starost o ně je čistě racionální ale ne citová, je fakt že se to v posledních letech zlepšilo, dřív by mi bylo jedno kdyby pochípal celý svět teď už se na to dívám jinak :). Doufám, že když se člověk snaží, tak se to obrátí na lepší stranu, nic jiného nám ani nezbývá.

  11. gabika

    Vidim, ze si ako pubertak nestracal cas. U nas na slovenskom chate som citala pribeh od jedneho, ktoremu to zacalo rovnako ako tebe, asi uz dlhsie fajcil travu a na nejaky x-ty krat dostal panicky zachvat a odvtedy ma panicku poruchu. Tieto latky vedia zblbnut system, sice toto nie su trvale nasledky, da sa to odstranit, ale musis si uvedomit, ze teraz to udrzujes ty. Nevedel si, co sa s tebou deje a dostal si sa do zacarovaneho kruhu. Keby som ja hned pri prvom zachvate vedela vobec nieco o tychto veciach, nemusela som 2 tyzdne den co den lietat od ataku k ataku kvoli tomu, ze som bola na smrt vystrasena, ze co sa to so mnou deje a tym som si vyvolavala dalsie zachvaty. Kde je vola, tam je aj cesta. Robil si blbosti, ale nemusis za to dozivotne trpiet, ked si uvedomis, ze ucinok tej osudnej marisky uz davno prehrmel a teraz je to udrzovane tebou samym.
    Ja som nikdy nic podobne nefajcila a spijat sa mi tiez nechcelo. Moji spoluziaci poniektori tomu holduju, chlast aj trava every day, blbeckovci nevedia, co si mozu privodit.
    Myslim, ze je dolezite, ak niecim takymto trpis, vediet odviest pozornost niekam inam. Ja som napriklad po ockovej smrti, ked sa mi zase spustila epizoda depersonalizacie, skladala origami. Aj ked mi bolo uplne zle, snazila som sa sustredit na tie papieriky, vytvorila som vselico pekne a casom sa to zmiernilo na prijatelnu uroven. Teraz zase zbuchavam budu pre psa. Ty vyzeras, ze ta bavia pocitace, spravit takuto stranku ta muselo stat dost namahy a je to dobra praca. Ja taketo cary velmi neviem, len som trochu nieco skusala v html pod vedenim starsieho a skusenejsieho:-)

  12. Honza

    Já jsem trávu sice kouřil ale na můj vkus ne moc. Obyčejnému člověku by to přišlo asi jako hodně, ale já to nepřeháněl. Pro mě podstatné bylo to, že jsem to nevyhledával. Prostě to někdo přinesl a já si zahulil. Kdyby to nikdo nepřinesl, nevadilo by mi to.
    Je ale vidět, že o tom všem dost víš. Přesně o tom, že si ty stavy udržujem samy se píše té anglické knížce kterou překládáme, já jsem to v podstatě do teďka nevěděl :). Ono mít správné informace hned od začátku, bylo by to úplně něco jiného.
    Drogy jsou cesta do pekla, kdo se nedokáže uvolnit bez nich, nedokáže to ani s nima a vím o čem mluvím. Nemám nic proti tomu když se chce někdo uvolnit ale nic se nesmí přehánět.
    O origami jsem asi před rokem taky přemýšlel, zkoušel jsem podle jednoho návodu složit Orizuru, ale nějak mi to nešlo :-)

  13. gabika

    To si rubal dost vysoko:-D Ja som si pre zaciatok robila ruzu od Kawasakiho a potom nejake dalsie kvety, zabku a vtactvo nebeske.
    Ja som si tiez dlho myslela, ze zachvaty proste musim mat a nejde to bez nich a uz vobec to nedokazem bez pomoci chemikalii odvratit. Potom raz na mna prisiel dost poriadny atak, po tom, ako som rozmyslala o ockovi, mala som pocit, ze sa zblaznim a vtedy mi moj priatel dal do ruk mobil, ze hraj sa tuto hru. Vyzadovalo si to skutocne celu moju pozornost, inak by som sa loptickami netriafala do hada:) a citila som, ako zachvat zmiza, vsetky priznaky. Vtedy som si uvedomila, ze je to v mojej mysli, nic biologicke neovplyvnitelne ale velmi spolahlivo vyvolatelne mnou a tiez odvratitelne mnou. Dovtedy som bola tiez skepticka voci psychoterapii, myslela som si ze len antidepresivum mi moze pomoct. To iste antidepresivum ale tento zachvat dovolilo a naopak moja vlastna snaha sustredit sa na nieco ine to zahnala. Antidepresivum je dobre ako barlicka, no cesta k vylieceniu je v tebe a nie v liekoch.
    Vidim, ze mas na drogy iny nazor, ako si pravdepodobne mal. Vies, mozno to, co ta postihlo v tvojom roku 16, dni druhom, akokolvek kruto to bude zniet, mozno ta to zachranilo. Keby nie toho, kto vie, ci by si nelietal uz aj v niecom tvrdsom, ako je trava. Drogy su fakt svinstvo, kamos mal v skole na pitve na stole zavisleho od drog a ukazovali im nazorne jeho mozog, vraj bol ako zelatina.
    Tak mi napadlo, neviem, ako rychlo vam ide preklad tej knihy, nakolko ste lingvisticky zdatni, ak by ste potrebovali nejaku pomoc, ja viem anglicky dost dobre. Just an idea:-)

  14. Honza

    To co píšeš nezní krutě, ale správně. Dokonce jsem o tom psal na blogu jeden článek a v podstatě jsem přesně vystihl tvoji myšlenku. Když jsem o tom psal byl jsem naštvaný, takže jsem tam trochu přeháněl, protože všichni ti bývalý kámoši skončili u drog. Psal jsem, že bych v tom skončil určitě taky, je to možné, ale to už teď nezjistím, každopádně v té době bylo všechno jiný, takže jestli bych to zkusil není vyloučený. Teď už je jasný, že na to dneska koukám úplně jinak.

    Když je člověk mladý tak si neuvědomuje následky, chce všechno vyzkoušet, užívat si je správná myšlenka ale ne za cenu věcí, které nejdou vzít zpátky. Jak jsem teď nedávno někde četl, život je jako obrázek kde nemůžeš gumovat tak si na něm dej pěkně záležet :).

    Za pomoc s překladem ti budeme určitě vděční, poslal jsem ti email ;-)

  15. Honza

    Tak se mi ten email vrátil, že adresa neexistuje :-( takže kam ti to mám poslat?

  16. gabika

    Neviem, preco ani tato neexistuje, ale jedna existuje urcite: gabriela_sunshadow@yahoo.com

Zanechte komentář

Čtěte upozornění: Váš komentář musí být nejprve schválen moderátorem, není tedy důvod váš příspěvek posílat vícekrát.