Cape of Good Hope
Neúspěch ničí zbabělce a inspiruje vítěze.

Naučte se čekat

October 22nd, 2008 zaslal admin

Dnes bych se rád zmínil o věci, kterou pokud zvládnete, nebude pro vás dpdr už takový problém. Mám to vyzkoušené. Když jsem psal o tom jak jsem udělal maturitu, tuto schopnost jsem si celkem obstojně osvojil zhruba na měsíc, pak jsem nějak usnul na vavřínech, začal zas dohánět něco co nemohu a přepínal jsem se, to mě poslalo zase o pár kroků zpět. Pořád se mi nedaří najít mezi věci plnou rovnováhu.

Žít normálně s depersonalizací bych přirovnal k posilování. Nemůžete posilovat celý den, pokud chcete, aby vám narostly svaly nebo aby jste měli fyzičku, potřebujete mít dostatek času na odpočinek. Stejné je to u mě s depersonalizací, pokud se celý den vystavuji nějaké stresové situaci (např. pokud jsem celý den ve škole nebo v práci) je to špatně. Protože když pak přijdu domů, nemám už sílu ani čas na nějakou zábavu, která by mi očistila mozek. Takže se tělo přepíná a to je špatně. Většinou je to u mě tak, že se tělo po celodenní námaze zregeneruje fyzicky, ale psychicky jsem na tom bídně. Takže se snažím ve věcech najít rovnováhu. Momentálně studuji jazykovku, abych se trochu naučil jazyk, jsem tam spíš proto, abych se naučil mluvit, protože rozumím celkem všemu, příští rok bych možná odjel někam do ciziny, ale uvidíme. Chodím tam každý den na několik hodin, takže den má program což jsem chtěl. Ale občas jsem z toho taky pěkně přetažený, hlavně když tam přijde nějaký učitel který je nudný a to mě to pak pěkně unavuje. Pokud je tam ale učitel, který je nabitý energii, umí to pojmout stylově, těch pár hodin uteče jako voda, takže ani nepociťuji nějaké negativní emoce a o tom to je. Pokud se dokážu soustředit, nevrtám se ve svých problémech. Jenže já jsem takový že chci často všechno nebo nic, takže ještě k tomu chodím do posilovny, normálně by to nebyl problém, ale já jsem po tom dva dny vždycky úplně mrtvej a tu školu zatahuju. Když pak jdu domů a čekám na autobus, připadá mi jako kdybych sebou měl každou chvíli seknout a že už to nevydržím, protože neumím čekat. Když mají věci spád a všechno jde rychle, nemám čas myslet na blbosti. Ale jakmile čekám delší dobu, je to k nevydržení. Občas se mi taky stává, že když jdu ráno do školy a autobus má zpoždění (cca.15 minut) prostě si to rozmyslím a jdu domů. Na moji obranu musím ale říci, že často je to spíše proto, že v nové škole bytostně nesnáší když někdo chodí pozdě.

Naučit se čekat znamená akceptovat dpdr, protože ukončíte ten násilný boj mezi sebou. Naučit se čekat v sobě znamená najít klid. Vím, že to není jenom můj problém protože mi to psala spousta lidí, že jakmile někde čekají (na autobus, ve frontě na nákup, apod.) jejich dpdr se zhorší a zachvacuje je panika. Já jsem tu už mnohokrát psal o meditaci. Abych se přiznal, fakticky si k tomu sednu tak 2× do měsíce, ale já jsem našel svůj vlastní styl meditace, o kterém jsem se v jedné knížce taky dočetl a Jarda ho mimochodem také zmiňoval. Je to vnímání přítomnosti. Chodím venčit psa do lesa, z kterého je výhled na celou Prahu, často si tam sednu a jen tak koukám a o ničem nepřemýšlím, právě tady se učím čekat a funguje to. Dříve jsem ten les hrozně rychle proběhl a za 10 minut jsem byl ustrašený doma zpátky. Teď tam se psem chodím na hodinu ale i déle a občas si sednu a koukám na Prahu, dříve my přišla hrozně ošklivá, surová, neupravená, prostě k zblití, ale teď mě pohled na ní uklidňuje a občas mi přijde i půvabná, což jsem po mnoho let nezažil. Vidím tam záblesky pocitů, které jsem míval a já věřím že to je krok kupředu. Nikdy mi nešlo se jen tak zastavit a v klidu čekat, teď se to učím a ty pokroky jsou zajímavé. Člověk není tolik nervozní, nebojí se každého šustnutí listu, apod.

A jak že se naučit čekat? Základem je samozřejmě trénink, nikdy to nevyjde na poprvé a chce to trpělivost. Při čekání není dobré přemýšlet ale základem je soustředit se na přítomnost, na pozorování. Mějte na paměti, že ať se cítíte jakkoliv, jsou to jen pocity, které jsou tak silné jak jim jen dovolíte. Nepochybujte o tom že je to něco jiného. Zvolte si program který má smysl a ten dodržujte. Choďte ven, relaxujte a bavte se, to jsou vaše kroky ku předu.

Zaslano do sekce Depersonalizace a derealizace

6 Responses

  1. tona

    Tento článek mi trochu osvěžil paměť přesně toto se mi stává, a tím mě to psychycky rozhazuje, poslední dobou se mi zdá, že nejsem ve své kůži a chovám se jinak, než jak jsem se choval předtím, dík

  2. Fox

    Ahoj, derealizace u mě začala asi v patnácti letech. Dávam to za vinu experimentování s marihuahnou. První tři měsíce byly hrozné, ale postupem času, sem si na to zvyk. Dnes je mi 19 let a nepozoruju na sobě žádné příznaky derealizace. Nikdy jsem nepoužíval žádné léky, prostě sem se snažil si tuto poruchu nepřipouštět. Také mi velice pomohlo chodit do společnosti nebo ven s přáteli.

  3. somtoja

    Dobry den =) da sa toho zbavit ze sa budem snazit mysliet na nieco ine?? mat vlasne zaujmy. a nie stale mysliet len ze mam nejaku vadu?

  4. Rakken

    Fox nedas mi nejaky tvoj nick alebo podobne?? alebo niekto kto ma taketo problemy?? a zacali marihuanou?

  5. anonym

    vidim ze lidi kterym to zpusobila marihuanna je hodne:)

  6. Anthony

    U mě taky došlo ke startu po trávě. DR se dá zlomit, ale sežere to nějaký čas. Mě pomáhal sport, běh, fitko a hlavně kolo, prostě aktivita u které se soustředíte na sebe a výkon. Do jisté míry to odeznívalo, pomalu se člověk přeorientuje na jiné vnímání. DR mám dvacet let a žiji dobře. Pokud chcete poradit jak s tím, dle toho, co funguje na mě, klidně napište na tonaanek@email.cz jsou tam dvě A

Zanechte komentář

Čtěte upozornění: Váš komentář musí být nejprve schválen moderátorem, není tedy důvod váš příspěvek posílat vícekrát.