Dnes jsem byl na dalším (pravděpodobně zcela zbytečném) vyšetření, které zatím vypadá že vyjde opět negativně. Poslední rok nedělám v podstatě nic jiného, než že lítám po doktorech. Jedinou pozitivní stránku kterou to všechno má je fakt, že už nemám takovou tu fobii z nemocnic, kterou má patrně každý. Zkrátka jakmile jdete do nemocnice, cítíte že je něco špatně. Mě už je to teď úplně jedno.

Dneska jsem asi po půl roce otevřel diskuzi a mrknul na první stránku. Do diskuze už nechodím dlouho, protože si myslím, že člověk se v tom akorát víc trápí a přináší mu to jenom problémy. Psal tam nějaký mates o problémech s alkoholem. Co se týče mě, tak já když jsem se opil, tak jsem se cítil celkem normálně ale druhý den jsem byl úplně v prdeli. Bylo mi hrozně špatně, měl jsem průjmy, dpdr velmi silná. Trvalo několik dnů než se to vrátilo do klasické dpdr. Tenhle mates psal něco o tom, že pokud nemůže ve společnosti pít, nemůže vést normální život. Ať si o tom myslíte cokoliv, je to pravda. Alespoň co se mladých lidí týče. Když ignorujete kouření nebo drogy, je to úplně něco jiného, ale mladí lidé se jinde než v hospodách prakticky nescházejí, všechny akce se točí okolo alkoholu na párty a zkrátka jste takové pako které se cítí tak trochu mimo. Mě osobně je to jedno, ale je to pak i o konverzaci kdy jsou ostatní naladěni jinak než vy, jinak se baví a jinak přemýšlí.

Radost mi udělal Rudinko, který mi před pár dny napsal email o svém uzdravení. Nebyl to žádný zázrak, ani překonávání nějakého psychické bloku nebo podobné píčoviny. Ale jasný, logický problém. Měl nějaký zánět v mandlích který způsoboval infekci organismu a příčina problémů byla zde. Problém byl hlavně v tom, že zánět jak jsem tomu rozuměl nešlo běžnou cestou zjistit, symtomy tomu neodpovídali a v podstatě na to přišel náhodou. V tom byl zakopený pes. Prostě symptomy ukazovali něco jiného, než kde byla příčina a osobně si myslím, že u ostatních to bude podobné. Navíc zánět, pokud není nějak velký a je na nějakém špatném místě klasické krevní testy vůbec neodhalí. Já jsem si třeba v poslední době četl hodně článků o lymfatickém systému, kde se může posrat miliarda věcí, ale zjistit příčinu právě zde jednodušše prostě nejde.

Já stále hledám příčinu problému ale pořád nevím přesně kde se mám chytit. Jedinou pozitivní změnu kterou jsem zaznamenal byla dieta. Až teď si uvědomuji jaký nespočet věcí mi po ní odešel, nebo se zeslabil a ta otázka je, jestli za moje problémy může jídlo, tedy nějaké trávicí problémy, alergie na jídlo, apod. nebo jestli je to úplně něco jiného a ta dieta je zkrátka náhoda. Gastrolog mi totiž tvrdil, že na spoustu nemocí funguje dieta, aniž by to s tím nějak více souviselo.

Od té doby co mi lépe funguje mysl, bych chtěl vzkázat všem zoufalým lidem, kteří se snaží najít pomoc. Nevěřte všemu, co vám lidé tvrdí. Speciálně mluvím o otravě rtutí, která je podle mě úplná kravina a pouze pár lidí zde šíří demagogii, kterou mohou ostatním uškodit. Mě tyhle stupidní rady skoro zabily a vážně nechápu, proč to lidé tolik propagují. Nepopírám že amlgámové zuby jsou svinstvo, ale tahle teorie která se tady šíří jako mor mi přijde fakt na hlavu postavená. Přijde mi to jak s léčiteli kteří mají taky na všechno odpověď. Když je vám lépe tak řeknou že je to díky nim, když je vám hůře tak tvrdí že musíte ještě tohle a tohle a být trpělivý. Jsou to všechno kraviny. Já osobně si myslím, že v těle je něco špatně, ať už je to nějaké skrytá infekce, absensce nějaké látkové výměny, nebo prostě něco, co nefunguje tak jak má a to způsobuje tyto problémy. Ostatní věci mi přijdou jako nesmysly, kterým věří lidé, co nedokážou samy rozumně uvažovat a já na tom byl stejně a v podstatě pořád ještě jsem, ale ta trocha rozumu co mi ještě zbyla mi jasně říká „nevěř hovadinám“. Jediný důvod proč konkrétně této teorii věříte je ten, že se moc chcete uzdravit a jste proto ochotni udělat cokoliv, jako já, jenže mějte na paměti, že vám to může ještě mnohem více uškodit. Snažte se zapojit rozum a vnímat detaily které by vám mohli ukázat cestu, jako třeba Rudinkovi.

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném ale co. Dneska jsem byl u té cvokařky, ke které mě doporučil gastrolog. Jediný důvod proč jsem tam šel by ten, že jsem nechtěl dělat zbytečné problémy a dávat mu argumenty do ruky, že jsem magor.

Nakonec to nebylo tak hrozné, vlastně jsem se celou dobu musel v duchu smát, protože ta cvokařka byla vážně divná. Začínám věřit, že na těch fámách že cvokaři jsou magoři a nikdy nikomu nepomůžou vážně něco je. Na druhou stranu jsem si uvědomil jednu věc a tím je fakt, že když moje problémy nepochopí 5 psychiatrů, jak to mohu chtít po svých rodičích? V podstatě jediný člověk „z druhé strany“ který mi kdy porouzuměl, byl Adam, ale pravděpodobně je to díky tomu, že se o tuto problematiku více zajímá a zná mě. Nemůžu přece chtít, že mě po dvou hodinách sezení, nějaký doktor hned postaví na nohy. Ten přístup s jakým jsem se ale dneska setkal mě celkem zarazil.

Doktorka na mě působila absolutně neprofesionálně. Jako kdyby si přečetla knížku „Jak se stát dobrým psychiatrem ve třech krocích“ a hned potom šla ordinovat. Spíš než doktora připomínala nějakého nadšence do psychologie, nebo léčitelku. Když jsem se o mě bavily, nejela podle zaběhnutého systému, ale v průběhu rozhovoru se zapojovala „Jo a ještě jsem se zapoměnala zeptat…“ prostě jako kdyby to dělala poprvé. Většina doktorů vás nechá nejprve vykecat, pak zopakuje to co jste právě řekli, akorát svými slovy, načež vy dostanete pocit že vám někdo porozuměl a vytvoří se něco jako emocionální pouto, takže začněte doktorovi věřit. Potom se systematicky začně vyptávat na rodinu, přátelé, školu, apod. prostě pořád dokola. Nakonec vypíchne to co se mu hodí a vezme to jako možnou příčinu.

Např. mě doktorka řekla, že moji dpdr způsobuje nedokrvenost mozku a že to má původ v nějakém pračlověku, který lovil mamuty. Tuhle teorii doplňovala ještě různými gesty a posunky a já měl strach, že každou chvíli vyprsknu smíchy. Občas se zarazila, jako kdyby čekala že něco řeknu, já ale byl jak pěkna, a se svojí poker face jsem mlčel, protože kdybych něco řekl, hned bych se začal smát.

Já jsem ji několikrát řikal, že žádné panické ataky už prakticky nemám, ale tohle bylo jediné čeho se chytla. Vzala do ruky nějakou brožuru, s které mi předčítala a pořád mlela to samé dokola. Bylo mi ji trochu líto, protože byla evidentně ze všeho nadšená. Já ji řeknu že už ty ataky nemám, ona přykývne a za chvíli mi začně ukazovat dechové cvičení jak zvládat ataky.

Dala mi také Rorschachův test (ty skrvny). Už jsem ho jednou dělal, v době kdy jsem nevěděl o co jde. Posledně mi Adam vysvětlil na jakém principu ten test funguje. Při odpovědích jsem nelhal (proč taky). Ale přesně jsem věděl jaká odpověď někam povede. V podstatě jde o to, že určitý obrázek může jeden člověk vnímat jako motýla a druhý jako netopýra, nebo-li v překladu buď to berete pozitivně, nebo negativně. Je to trochu komplikovanější, ale věděl jsem co bude následovat.

Dala mi ještě další psychologický test z kterého jsem měl taky celkem prdel. Mě tyhle testy celkem baví, protože je většinou dělají úplní kokoti. Dostala mě třeba odpověď „Cítíte se krásný?“ nebo „Když vám někdo ubližuje, chystáte mu odplatu?“. Myslím, že ty testy jsou prostě k ničemu, ale chápu že to někdo jiný může vidět jinak.

Nevím jestli mi to má přijít k smíchu, nebo mám být zoufalý ze stavu našeho zdravotnictví. I když doktorka působila mile, nevím jak by mi mohla pomoci, i kdyby to byla psychický příčina. Nejvíc to zabila, když mi místo léků doporučila nějaké bylinky a čaj, takže přemýšlím, jestli jsem si nespletl dveře a nešel k nějaké potrhlé léčitelce. Zkrátka, tohle asi nebude problém jednotlivců, ale celého systému, který špatně funguje. Přijde mi, že doktoři hledají příčinu tam kde není a své pacienty ani neposlouchají. Nesoudím tak podle sebe a toho co si myslím já (neříkám že mám vždycky a ve všem pravdu) ale pokud řeknu, že něco už není můj problém a je to minulost a doktor se tím v tu ránu začně zabývat a chce to řešit, tak mi to přijde dost hloupé.

Tak jsem si byl dneska pro výsledky z gastra, vše je v pořádku, bez nějakého nálezu. Čekal jsem to, ale stejně jsem rád že jsem na něj šel. Po gastru mi bylo ještě asi dva tři dny docela špatně. Ne nějak moc, ale zkrátka ten žaludek byl nějak podrážděný a pokaždé když jsem něco snědl, byl jsem úplně mimo. Ne nějak psychicky jako dříve, ale fyzicky. Chtělo se mi hrozně spát, ale po dvou hoďkách to odeznělo. Jinak gastro není zas tak nepříjemné jak všude píšou, je to hnusný, ale dá se to.

Doktor byl trochu v náladě, protože si myslel že svoji práci odvádí dobře, byl totiž rád, že jsem přibral něco přes dvě kila. Není to jeho zásluha, ale další bod v dietě co jsem změnil. Dřív jsem hodně jedl chleba (klidně jeden celý denně) ale pak jsem zjistil, že ty stavy kdy je mi hrozně špatně a jsem úplně mimo, tak to mám právě z něj. Takže stačilo když jsem si vzal třeba kousíček a hned to spustilo nějakou reakci kdy mi začlo být na zvracení, byl jsem mimo a byl jsem hrozně zesláblý a v depresi. Zvláštní. Chleba (pšenično žitný) jsem nahradil rohlíky (pšenično žitnými) nevím jakej je v tom kurva rozdíl, ale po těch rohlíkách to nemám a to jich jím víc druhů, když jsem zase zkoušel chleba, bylo mi zase blbě. Já nejsem sice pekař, ale přijde mi, že je to všechno stejný, někdy to blíže prozkoumám, třeba zjistím jaká složka mi nedělá dobře. Zkrátka když jsem si dal ten chleba, tak mi pak bylo tak 6 hodin hodně špatně a nemohl jsem nic sníst. Teď když jím ty rohlíky, tak vím že to není 100% ideální, ale tyhle náhle stavy kdy je vám špatně už nemám, takže můžu pravidelně jíst. Navíc sem začal pít ty nutridrinky a nevšiml jsem si že by mě to nějak ovlivňovalo, ale je fakt, že to piju na noc, kdy jdu spát.

Když mi bylo po tom gastru špatně, nemyslím hned ale až když jsem se najedl, tak mi to připomnělo pár starých pocitů které jsem často zažíval. Jedním z nich bylo špatné rozpoznávání reality, ten silně intenzivní pocit, kdy nevíte jestli jste vzhůru, nebo spíte, jestli je to realita, nebo sen. A najednou mi došlo, že všechny ty kecy o tom jak je to psychický problém jsou nesmysl. Myslím si, že jsou to fyzické věci, které si každý vyloží po svém. Když jste unaveni, hodně unaveni, mozek pořádně nepřemýšlí a tím pádem si vykládá, že vše okolo může být sen. Řekl bych, že s dalšími symptomy to může být podobné. Co to ale všechno způsobuje? To je ta věc, na kterou se pořád nedaří lidem přijít. U někoho může být dpdr psychický problém, to nepopírám, ale když se s těmi lidmi bavím, něvěřím, že všichni jsou tak přecitlivělí, nebo mají sklon k depresím apod. ale je to jenom teorie.

Doktor mě obědnal na kontrolu za pár týdnů. Mezitím si mám zajít ještě k psychiatrovi, aby udělal pro doktora nějaký závěr. Nechce se mi tam, protože vím, že je to k ničemu, ale nemám nějaké zábrany tam jít, takže mi je to celkem jedno. Potom budou následovat ještě nějaké srovnávací krevní testy. Otec mi zařídil ještě návštěvu u jednoho imunologa, který se prý nad mími potížemi zamyslí, tak jsem zvědavej.

I když vše není ideální, tak cítím že jsem se někam alespoň trochu posunul a že jsem zjistil co mě ovlivňuje a že ty problémy které mám, jdou vysvětlit. To že díky tomu dostávám pocit, že už nejsem magor ale že za moje problémy může něco jiného, už je jiná věc. Upřímně, je mi to ale jedno, ať jsem magor nebo za to může něco fyzického, mě zajímá jen jedno, abych se z toho vyhrabal nebo to dostal nějak pod kontrolu a mohl jsem normálně žít.

Tak vyšetření na gastru mám za sebou a pokud vás zajímá jak to probíhalo, pak čtěte dále. Na úvod chci říci jednu věc. Když jsem byl objednaný na gastro, měl jsem obavu pouze z jedné věci a tím je skutečnost, že to doktor podělá nebo že z tý hadice chytím nějaký humus, ze samotného zákroku jsem takový strach neměl, ačkoliv komentáře lidí, kteří tvrdili že nic horšího nezažili, mě moc neuklidňovali.Na gastro jsem byl objednaný 2×, jednou jsem to zrušil z výše uvedených důvodů. Podruhé jsem si řekl, že by bylo dobré mít alespoň v některých věcech jistotu, protože moje problémy s jídlem nepochybně nějakým způsobem souvisí. A gastro je vyšetření, které by pochopitelně měl absolvovat každý, kdo má nějaké potíže s jídlem.

Před samotným vyšetřením jsem si četl na internetu různé komentáře, které byly ve velkém rozporu, jedni tvrdili že to celkem jde a druhý psali jak je to strašné. Podle mě mají pravdu obě strany. Každé mu vadilo něco jiného, ale pochytil jsem dvě věci. Důležité je jak je doktor zručný a jakou má zkušenost a druhou věcí je, jak jste nervozní, pokud máte sklon propadat panice, může to být hodně nepříjemné. Já jsem měl obavy především z toho, že dlouho před vyšetřením nesmí člověk jíst (zhruba 10 hodin) takže jsem měl strach že mi rychle klesne cukr a budu mít zas ty pocity slabosti, závratě, apod. což je pro mě mnohem horší. I když jsem čekal přes hodinu, tyhle pocity jsem naštěstí neměl. Byl jsem celkem v klidu a nemyslel jsem na to. Popravdě jsem to chtěl mít rychle za sebou a neměl jsem z toho ani tak strach, obavy jsem dostal až ve chvíli, kdy jsem z ordinace slyšel od každého pacienta obrovské výkřiky, jestli se tomu tak dá říkat, kdy se pacient dusil a jakoby chrochtal. Když jsem viděl vycházet ty zelené ksichty jeden za druhým, poprvé jsem si uvědomil že to asi nebude taková prdel jak si myslím. Nejhorší pohled se mi naskytl na pacientku, která byla v čekárně hrozně nervozní a nějakej chlápek ji napovídal jak je to strašné, takže ji museli dát injekci. Když jsem ji pak viděl vycházet, tak to byl dost děsivý pohled, byla úplně mimo. V tu chvíli mi byla jasná jedna věc, injekci nechci. I přes tyhle pohledy jsem byl pořád celkem v klidu, ale už jsem to chtěl mít za sebou. Povzbuzivé bylo to, že všichni pacienti vycházeli ven zhruba do 10–15 minut.

Rozdíl u mě byl v tom, že mě to vyšetření dělal jiný doktor, který v tom má prý dobrou praxi. Byla to pravda. Nejdřive jsem spolknul lžičku nějakého sirupu (podle mě aby to lépe klouzalo do krku protože jsem byl dost dehydratovaný). Potom mi vystříkali do krku nějaký sprej, který mi krk trochu znecitlivěl. Dozvěděl jsem se, že je to podobná látka, kterou vám píchají u doktora, ale tohle bylo mnohem slabší, protože to rychle odeznělo, asi díky tomu, že je to sprej.

Potom jsem se položil na bok, před pusu mi dali nějakou misku a do pusy mi dali takové kolečko, které jsem zkousnul. Pak mi doktorka pevně zapřela hlavu a doktor mi tam šoupnul hadici. Celé se to dělalo potmě, což je příjemnější. Hadici jsem polknul bez problémů a dýchání bylo také v pohodě. Co bylo nejvíce nepříjemné je když mi doktor odebíral vzorek z dvanácterníku, to samotné odebírání asi nedokážu rozlyšit, ale nepříjemný bylo hýbání té hadice hodně ve spodní části břicha. Byl to takový nepříjemný pocit, jakoby vám měl z těla vylétnout vetřelec :) a jak mi to dráždilo dolní část žaludku, tak to bylo poprvé a naposled kdy jsem se zakuckal. Jinak to strašlivé kašlání a zvracení které jsem slyšel u předchozích pacientů u mě neproběhlo. Sestra říkala že jsem klidný, což jsem podle mě skutečně byl a díky tomu to proběhlo v pohodě. Při tom odebírání vzorku (nebo zkrátka při tom hýbání dole v žaludku) jsem skutečně pocítil hodně nepříjemný pocit a na pár vteřin jsem sebou silně cuknul a chtěl to vyndat, ale doktor byl zručný takže to netrvalo dlouho. Vyndání už bylo v pořádku. Vyflusnul jsem sliny, utřel jsem pusu a šel jsem domů. Hodinu se po zákroku nesmí jíst a pít.

Celé bych to shrnul asi tak, že gastro může být buďto velmi nepříjemné, nebo jen trochu nepříjemné. Záleží to na tom, jaké štěstí máte na doktora který zákrok provádí. Druhou věcí je ta nervozita, pokud propadnete panice budete to vnímat hned hůře. Pokud ale budete v klidu, uběhne to rychle a tak hrozné to nebude. Klid je vám ale na prd, pokud vám tu rouru do žaludku cpe pako, takže zručnost doktora bude důležitější. Na výsledky si budu muset ještě počkat, ale myslím si, že to bude v pohodě. Nálezy, které jsou rozpoznatelné okem, jsou podle doktora v pořádku.

Ještě bych se rád vrátil k té dietě. Spousta lidí na to má různé reakce a myslím si, že většina to spíše ignoruje a ani se tomu nedivím, prošlo zde už totiž spousta blbostí. Chtěl bych trochu zrekapitulovat jak jsem s k dietě dostal. Jeden z důvodů proč to píšu je ten, protože si potřebuji v hlavě utřídit jestli mám jít na to gastro. Je to nepříjemné vyšetření, což je mi celkem fuk (dříve by mi to fuk nebylo), jde mi spíš o to, aby to doktor provedl správně a něco tím neposral. Absolvoval jsem hodně vyšetření spojených s jídlem a to gastro tam chybí. Podle doktora nic neodhalí, já si to myslím také, jenže pořád mi to hlodá v hlavě.

Rád bych se vrátil o několik let zpět. Do doby kdy jsem si myslel že dpdr je psychický problém. Měl jsem poměrně silné fyzicky silně nepříjemné stavy. Nevydržel jsem chvilku v klidu. Byl jsem hrozně nervozni, měl jsem různé svalové křeče které vyvrcholili až k dlouhotrvajícím tikům v obličeji. Dělalo se mi na zvracení, měl jsem křeče v břichu, návaly horka, fotofobii a silné poruchy vnímání. Časté bolesti hlavy které připomínali hřebík v mozku a permanentní únava ze mě dělali úplnou trosku neschopnou ničeho. Nevydržel jsem se na nic soutředit. Nic jsem si nepamatoval a při rozhovorech jsem většinou pouze přikyvoval a nevnímal. Vzpomínám si, jak jsem se třeba díval na hodinky 15× po sobě, protože jakmile jsem dal mobil zpět do kapsy, hned jsem zapomněl kolik tam bylo hodin. Prostě peklo. O psychických problémemech jako depresích apod. ani nemluvě. Jediná věc, co na tom byla zajímavá je fakt, že ty panické ataky jsem měl několikrát denně a pokaždé když odešli, cítil jsem příjemnou úlevu, která bohužel neměla dlouhého trvání. Zajímavosti je také fakt, že když jsem se bavil s lidmi co trpí pouze panickou poruchou, zjistil jsem, že frekvence jejich ataků je asi 50× menší než u mě, jako u člověka trpícího dpdr. To mi nešlo dlouhou dobu do hlavy ale moc jsem se tím nezabýval.

Často jsem míval takové divné křeče v břichu a myslel jsem že je to z hladu, takže jsem vždycky něco snědl. Jedl jsem hodně a i vzhledem k tomu že jsem odjakživa těžko přibíral, měl jsem váhu něco málo přes 70kg, což je u mě celkem dost. Moje kůže byla hrozně bílá a suchá, takže jsem se třeba jednou podrbal a hned jsem měl hrozný ekzém. To jsem řešil kortikoidovou mastí, po které to hned přešlo. Tu mast jsem používal několik let.

Minulou zimu u mě moje problémy kvůli různým událostem vyvrcholili do nesnesitelného stavu. Myslel jsem že to bude můj konec, to co jsem si prožil, už nikdy nechci zažít. Nebudu se o tom rozepisovat a přejdu hned k tomu jídlu. V tu dobu jsem zjistil (vlastně to bylo o několik měsíců dříve) že v některé dny je mi hůře než jindy a že i perioda během dne je různá. Zjistil jsem, že nejlépe mi je brzo ráno a pozdě večer. Nejhůře mi bylo naopak zhruba uprostřed dne a den v týdnu to byla neděle. Zjistil jsem, že špatně mi je po těžkých jídlech a když je vynechám, není mi tak zle. Jako první věc kterou jsem zařadil do diety, bylo vyřazení sladkých limonád a nahradil jsem je obyčejnou vodou. Důvod byl ten, že jsem cítil často překyselování žaludku a často mi bylo na zvracení. Když jsem přestal pít sladké limonády, bylo to první zlepšení co jsem zaznamenal. Myslím si, že díky tomu jsem zvládnul udělat maturitu. To jen na okraj.

Že moje problémy může způsoboval jídlo mi řekla až Dr. Wust v Německu. Abych byl upřímný, v podstatě ve všem co mi řekla neměla pravdu. Ať už se jedná o nemoci které mi řekla (testy byly negativní) tak léky které mi dala, nebo dieta kterou mi předepsala. Zjistil jsem (až asi po dvou měsících), že léky co mi dala mi naopak přitěžují. Dieta kterou mi předepsala zpočátku vůbec nefungovala, ale později jsem zjistil že to bylo kvůli tomu, že jsem si nepamatoval vše co mi řekla a když jsem s ní později komunikoval přes jednu zdejší čtenářku, ukázalo se, že jsem držel špatnou dietu. Nakonec jsem to nějak splácal sám a udělal tu nejlepší možnou variantu. Dieta mi pomohla ze všeho nejvíce a za to že mě (ať už vědomě či něvedomě) Dr. Wust k ní navedla, jsem ji nesmírně vděčný. Nelituji jediného eura které jsem ji dal, ani toho že jsme musel jet až do německa a to v pořádné chumelenici. Do teď si myslím, že je to nejlepší věc co jsem ze poslední čtyři roky udělal.

Zlepšení přicházelo postupně a záviselo to hlavně na tom co jím. Dieta mi pomáhala hlavně fyzicky, psychicky jsem byl pořád tak nějak v prdeli ale i tady byly změny znát. První co mi pomohlo byl fakt, že mi přestali ty neskutečně křeče které jsem po jídle měl. Byly to šílené bolesti, které mě parazilovali urputným způsobem. Už mi nebylo tak na zvracení a už jsem nebyl tak unavený. Nakonec jsem to dotáhl tak daleko, že jsem vydržel celý den vzhůru. Dnes už to pro mě není žádný problém. Dříve jsem si musel jít 2–3 denně lehnout (jo, spal jsem i ve škole). Ta nová síla kterou jsem získal byla neskutečná, nepopsatelná, prostě super. Najednou jsem mohl chodit 2× týdně do posilovny a tělo se v pohodě zregenerovalo (dřív jsem to cítil i 14 dní). Ekzém zmizel a kůže chytila opět zdravou barvu. Prostě změny byly patrné na první pohled. Dokonce moje máma začala ty změny pozorovat a byl to jediný důvod, proč mi uvěřila, že ta dieta mi pomáhá, dodnes mám totiž pocit, že mi moc nevěří. Ať to bude znít sebedivněji, měl jsem dost často problémy s plynatostí a průjmy. Furt to zkrátka ve mě tak nějak bublalo. To také zmizelo. Samozřejmě jsem musel také přestat pít. Stačily dvě piva večer a druhý den ráno jsem měl neskutečnou sračku a silné bolesti břicha. Pivo jsem pil i před dpdr a nic takového jsem nikdy neměl. Křeče v břiše jsem míval hlavně po těžkém mase, vepřovém, to už také nejím. Průjmy jsem měl také po jídle z KFC a Mc Donaldu, což je obecně dost svinstvo, ale co máte v 16 jíst když vám rodiče nevaří? Zkrátka jsem začal držet dietu a všechno se změnilo. Je mi jedno jestli tomu někdo věří nebo ne. Sám si myslím, že ta dieta v tom hraje klíčovou roli, ale určitě to nebude pouze o tom. V poslední době přemýšlím i o alternativách. Za tu dobu co mám dpdr jsem vyzkoušel spoustu věcí investoval desetitisíce do různých blbosti, ale upřímně, prakticky z ničím jsem nezažil pozitivní reakci. Meditace mi pomohla odvrátil myšlení od dpdr, to je užitečná věc a určitě se k ní budu chtít vrátit abych se polepšil i psychicky, ale fyzicky mi neulehčilo od dpdr troufám si říci, že nic, až tohle. A nebylo to tak jednoduché jak to vypadá, na té cestě byla spousta přešlapů a pořád si nemyslím že jím ideálně, ale už v tom jídle nejsou alternativy, takže si myslím, že nic lepšího už není a to mě možná trochu děsí, protože bych na tom chtěl být ještě lépe. Jak jsem psal v předchozích postech. Ty změny jsou viditelné, je to lepší než dříve ale že by z toho člověk skákal do stropu se také říci nedá. I tak je to těžké. Ale člověk by měl být patrně vděčný alespoň za něco.

Má to i svá úskalí samozřejmě. Na psychice se dieta samozřejmě také podepsala ale mnohem menší měrou než na těle. Myslím si, že je to také tím, že nad dpdr často přemýšlím (v souvislosti s tím co mohu a nemohu jíst). Občas je mi špatně a dost špatně, většinou mě to zaskočí nepřipraveného, protože je rozdíl, když je na to člověk zvyklý pořád a když je to jednou za čas. Ale furt je lepší, že je to posun v před. Toho si cením. Že jsem zjistil, že něco má na mě pozitivní vliv a že je možné se něčeho chytit, nebo alespoň normálně fungovat. Dojít si nakoupit, vyvenčit psa, jít ven, to byly situace, které jsem neuměl dříve řešit. Myslel jsem, že je to moji slabou psychikou, ale prd, bylo to tím, že ty fyzické problémy byly natolik velké, že přes ně prostě nešlo jít a když jsou v některých případech úplně pryč a v jiným případech jsou slabší, je to hned o něčem jiném. Myslím si, že podobný stav, kterého lidé docílí léky, se mě podařilo dosáhnout dietou a otázka je zjistit proč to tak je?

Snad už teď chápete, proč si myslím, že řešit to nějakými pindy u cvokaře je nesmysl. Žádné kecy mi nepomohou od toho jak moje tělo tráví potravu, to je prostě kravina. Dobrá psychika v tom hraje velkou roli, protože je znát jak to snášíte a je třeba držet psychiku nahoře, ale dávat tomu větší váhu než je nutné, je podle mě nesmysl. Možná je to úplně jinak, možná se mílím a budete semnou nesouhlasit, já pouze pracuji s tím, co je na stole. Záleží na každém jak si to přebere.