Na kontrole

Dneska jsme byl po docela dlouhé době na kontrole u gastrologa. V podstatě je to k ničemu, protože mi v ničem nepomohl a ani nevím proč tam chodím. Vždycky když tam jdu sem v depresi, protože nikdo mi nepodává takové informace, kdy mi na rovinu řekne „nevím co vám je a do buď proto že jsem prostě něco přehlédl, medicína není tak daleko abychom vám udělali správnou diagnozu a nebo jste prostě cvok“. Na jednu stranu je to upřímnost, na druhou stranu mi to příjde jako ztráta času s takovým člověkem o něčem diskutovat. Jeho práce v podstatě začala a skončila tam, že mi udělal „rozsáhlejší“ krevní testy a řekl že víc pro mě dělat nemůže, jeho práci bych chtěl mít…Další kapitolou je sestra. Na venek působí sice mile, ale takhle hloupou ženskou už jsem dlouho neviděl. Chvíli jsem přemýšlel jestli ty věci nedělá naschvál, ale spíš si myslím že je blbá jak štoudel. Na průvodku mi třeba zapomněla napsat nějaké věci, které jsou prý naprosto základní, pak mi špatně napsala datum na jedno vyšetření, pak mi zapomněla říci abych něco přinesl, no zkrátka úplná dylina. V čekárně jsem pokaždé čekal déle jak dvě hodiny, což bylo hlavně na začátku léta kdy ty problémy byly ještě pořád hodně intenzivní opravdové peklo. Dneska mě „slušně“ vyhodila z ordinace ve smyslu „dobře, dobře, tak už jdi ty magore a nezacláněj…“. Studuji vysokou školu, podnikám, nikdy (i v těch nejhorších chvílích) jsem se nechoval nijak iracionálně, svoje problémy se snažím řešit, ale i přesto všechno mě berou jako magora který patří do ústavu, prostě proto, že svoje problémy neumím správně popsat.

Jsem trochu zklamaný z toho, že když jsem zjistil že moje problémy souvisí s jídlem, měl jsem za to že už to půjde rychle a že na něco doktoři příjdou. Všechno je ale prý úplně ok. To je prostě k posrání a občas jsem z toho dost zoufalý, spíš se ale snažím na to nemyslet a věnovat se něčemu jinému, protože alespoň ta trocha úlevy co u mě nastala mi dává prostor dělat i jinou činnost než se kroutit v bolestech a depresích. Dietu jsem zase trochu upravil. Třeba po chlebu jsem míval často silné záchvaty, kdy jsem se cítil jako kdyby ze mě někdo vysál život a nebyl jsem schopný se ani postavit, bylo mi tak zle, byl jsem unavený, bolela mě hlava a měl jsem silné úzkosti. To jsem od doby kdy jsem přestal jíst chleba nezažil. Přešel jsem na rohlíky a po těch jsem cítil únavu, bolesti hlavy a úzkosti. Přestal jsem jíst i tyhle rohlíky a zmizelo i tohle. Je tohle náhoda? Jak něco tak jasného, co vidím jen já, vůbec nikoho nezajímá, to nechápu. Doktoři jsou dneska v takové pozici, kdy jim musíte líst do prdele a mít tam známé, jinak na vás serou z vysoka, protože jsou nedoknutelní. Já vím 100% že moje problémy souvisí s jídlem, netvrdím že za to může jenom jídlo, ale je to prostě nějaká složka která v tom hraje roli, podobně jako u cukrovky nebo celiakie taky není problém jídlo, ale spíše je to jeden ze symptomů. Na jednu stranu mě uklidňuje že to vím a že když je mi špatně tak vím proč, na druhou stranu jsem zoufalý, protože nic neukazuje na to proč to tak je.

Co mi u doktorů vadí je především to, že nevidím ani špetku nějakého nápadu, nějaké snahy člověku pomoci. Udělají jenom testy jako roboti a buď jsou pozitivní nebo negativní, nic mezitím není. Už mě dokonce napadaly takové kraviny, jako že bych udělal soutěž o 100 tisíc, kde bych studentům medicíny nabídl kompenzaci za to, že přijdou s něčím co by to mohlo být. Zaprvé by to pro ně bylo dost peněz a myslím si, že mladí lidé mají v sobě touhu něco dokázat a hlavně nepřemýšlí jako doktoři, kteří některé diagnozy automaticky zavrhují. Ale pak mi došlo, že by to lidi brali spíš jako vtip a nechápali by, že když je člověku zle, peníze nemají hodnotu. Problém je asi v tom, že chodím ke specialistům a diagnozu dělají internisti, možná bych měl hledat právě tam.

Nechci se dostat do fáze, kdy už na doktory úplně zanevřu a nechám to být. To nechci. Chci to řešit a vyřešit, protože chci normálně žít…