Co se to semnou děje?

Na depersonalizaci už jsem si celkem zvykl. Na to že nemohu dělat to co chci taky, ale stejně mě to pořád někdy dost děsí.

Dnes večer jsem musel kvůli nějaké práci chtě nechtě do centra, konkrétně na Smíchov. Nechtěl jsem odmítnout protože jestli se nemohu k nečemu odhodlat kvůli penězům tak kvůli čemu? Byl jsem takový vymlouvavý ale naneštěstí se věci neřídí podle mě. Chápu, že spousta lidí s depersonalizací, tuhle specifickou agorafobii nemá (možná to ani agorafobie není a já jsem jen hypochondr ale je to pro mě velký stres), takže asi nemusíte pobírat o čem to je, ale mě tohle z mých obtíží vadí snad nejvíce.

Celý Smíchov je takové jedno velké smetiště. Všude spousta feťáků a dealerů a pro netrénované oko tahle chamrať naprosto splyne s davem. V těch ulicích se dějí věci o kterých nemá obyčejný smrtelník ani ponětí, to jsem ale trochu odbočil.

Abychom ten kšeft někde dojednali, museli jsem někam zapadnout. Nechci Vás zatěžovat detaily, ale najít něco volného kde se dá v klidu sednout, to je umění.

Při cestě jsem byl tak hrozně nervózní, ten pocit byl tak nepřirozený a nepříjemný. Jako kdybych vám řekl, že do několika vteřin umřete nebo zešílíte. Vidění je rozostřené, na nic se nemůžete soustředit, klepou se vám nohy a neustále děláte ty nervózní gesta jako kousaní do rtu, protahování rukou apod. Když se do toho připojí lehká porucha vnímání, najednou se k vám dostane ta nepříjemná derealizace a to už si myslíte že je konec. A vy jste od domova tak daleko…Jenže co s tím, jako člověk musíte fungovat a když jste si něco dohodli musíte to dodržet, proto jsem si v duchu řekl „seru na to“ a trochu se mi ulevilo. Ten nepříjemný pocit nezmizel ale panika ano. V restauraci to nebylo lepší ale nějak jsem to přežil. Cesta domů, opět menší úleva a celkové zamyšlení nad proběhlou situací. Všechno je jak z příručky, děje se to pořád stejně, ale že by to bylo lehčí to se říci nedá. Ano, přiznávám, že když se stresujícím situacím vystavuji častěji, je to snazší ale ty pocity ne a ne zmizet, proto nemám moc vůli se jim pořád jen vystavovat. Celé je to takové absurdní, to nemůžu v klidu jako normální člověk jít do města dojednat obchod, ale musím tam jít celej posranej jak mi bude zas špatně? Ať nad tím přemýšlím sebevíce, tak řešení stále nikde. Vím jak svoji situaci zlehčit, jak o to usilovat, ale co dál? Zmizí to? Přátelé je to těžké a já doufám, že budu mít pořád sílu se s tím rvát…

Příspěvek jsem doplnil fotografiiemi, které jsem pořídil po cestě, jako bych už tušil, že se o tom budu někde zmiňovat. No, místo remcání jsem se rozhodl zas pro nějaké novinky, času je sice málo, práce a škola vycucnou všechen čas ale ten slíbený překlad z dpselfhelp snad brzy dodělám. Mějte se pěkně.