Dovolená Rhodos

Je tomu právě den co jsem se vrátil z dovolené, živý a zdravý. Pro normálního člověka je dovolená něco, kde si odpočine od každodenního shonu a relaxuje, pro mě to byl stres, pokusím se nastínit jak to celé probíhalo. Na dovolenou jsem letěl na Řecký ostrov Rhodos. Je to ostrov asi 10 km od pobřeží malé Asie. Je tam celkem horko.

Zbývá mi zhruba 20 stránek ke konci knihy „Moc přítomného okamžiku“. Informace v ní obsažené mi přijdou logické a samozřejmě se podle nich řídím. Také už jsem skoro dočetl Paulův překlad, některé části si čtu častěji a opakovaně abych na něco nezapomněl. Nejdůležitější věc, ať už z Paulovy knihy, nebo z knihy o meditaci je akceptace. Přijetí našich stavů. Zní to jako logická věc. Dobře, asi 14 dní před odjezdem na dovolenou jsem začal s příjímáním. Prostě se vystavuji častěji depersonalizaci, snažím se s ní nezatěžovat, prakticky vůbec o ní nepřemýšlím. Cítím se velmi dobře, myslím že dělám pokroky v akceptaci (kurva jak já se mýlil a co přijde později). Ataky už mě prakticky netrápí, zvládám je s klidem hodným indického jogína, vážně. Je to podle mě ta nejdůležitější věc, neutíkat ale jít tomu čelem. Co mě teď spíše trápí jsou úzkosti, ani nevím z čeho, jakoby ty silné nápory ataků vystřídala neklidná povaha. Ale nezatěžuji se tím, jdu si za svým cílem.

To že 100% letím na dovolenou jsem se dozvěděl asi tři dny před odletem. Volá mi matka „takže co? Mám to vzít?“ já mlčím a přemýšlím, v hlavě se mi honí jen „Ne! Ne! Ne!“ ale k mému překvapení říkám „jo vem to, poletím.“ Pokládám telefon. Sakra co jsem to udělal, uvědomil jsem si. Zachvátila mě hrozná panika. Najednou domýšlím co všechno se může stát. Pak mi ale dojde jedno, celý tři roky předtím utíkám, tohle by mohl být ten správný krok, krok dopředu. Vím že jsem udělal správnou věc, ale stejně už si plánuji útěk z letiště. Den předtím nemůžu usnout, vlastně vůbec nemůžu usnout od té doby co vím, že někam poletím. Zjistil jsem, že jakmile vím, že se vystavím nějakému ataku dpdr, začínám být agresivní. Matce říkám, že se na to asi vyseru a že zůstanu doma, ale argument že za mě vyhodila 15 000,- mě zchladí. No dobře, tak jdu do toho…

Cesta na letiště

Letadlo odlétá v 5:30 ráno. Já vstávám asi kolem druhé. Spal jsem asi dvě hodiny, no to není moc dobrá příprava. Dávám si sprchu, piju čaj, oboje mě celkem probere. Ve tři ráno už sedím v taxi směr Ruzyň. Noční Praha vypadá jinak než dříve, kupodivu nejsem moc nervozni. Asi je to tím že jsem právě vstal a že je ještě tma. Na letišti už je spousta lidí, v novém terminálu čekám zhruba 30 minut než se odbaví kufry, pořád jsem celkem v pohodě. Všechno celkem ocejpá. Jdeme na prohlídku. Do letadla nesmí skoro nic, ani pití (tedy pokud si ho nekoupíte v těch obchodech za prohlídkou, super nápad jak z lidí vytáhnout 100,- za 0,5 l coca coly). Mám pocit, že za rok snad budeme lítat nahý a kufry za náma poplujou na lodi. Zbývá asi hodinka do odletu, kupuju si nějaký sladkosti v automatu a čekám. Už se cítím trochu nervózní, ale moje obvyklé uklidňovací techniky zabírají. Pomalu se rozednívá (a sakra).

Let

Už nás volají na odlet tak se šourám do tunelu. Cesty letadlem jsem se obával ze všeho nejvíc. Ne že bych měl z letadla nějakou fobii, letěl jsem s ním zhruba 30x, ale můj současný stav prostě neodpovídal tomu, že bych v tý konzervě chtěl být 3 hodiny. Teď o prázdninách se všechno tak nějak zhoršilo, protože člověk nemá potřebu někam chodit a hned kvůli každýmu pidi ataku zdrhá do úkrytu, takže jsem z toho měl fakt hrůzu. Jak letadlo startuje a pomalu se odlepuje od země dostávám silný atak, hned mě napadlo že vezmu plastový nůž od jídla a donutím pilota pod hrozbou násilí nouzově přistát, jak se mi ta myšlenka honí v hlavě, začnu se smát a uklidňuju se protože je to natolik absurdní, že by snad všichni pukly smíchy.
Let trvá dlouhé tři hodiny. Málo prostoru na nohy mi na klidu nepřidá, ale celou cestu jsem v relativním klidu, čtu si noviny, nebo poslouchám na mobilu mp3, že má mobil být vypnutý, mě v tu chvíli ani trochu nezajímá.

Přílet

Asi 20 minut před přistáním se mi udělalo hrozně divně, měl jsem silnou dpdr, ale byl jsem v klidu protože jsem věděl že už to dlouho nebude trvat. Tenhle divný stav mi vydrží ještě pár hodin. Je to totiž tzv. loudavý atak, který mě prostě vojebavá dokud se nejdu vyspat.
Jsme na letišti. Protože v tomhle vydlákově nemají tunely, vystupujeme přímo na letištní ploše a nastupujeme do autobusu. Ježiš jak mě je divně, ale pořád nepanikařím. Mám pocit že se z toho vedra snad poseru, už na Ruzyni mě dostalo když pilot před odletem v 5:30 ráno hlásil, že je tam asi 30°C. Jsme v odletové hale, cítím se divně, ale pořád si říkám že se nic neděje, skočím si na záchod a sednu a čekám na kufry. Najednou mě zalije hrozně silný pocit dpdr, ale takovým způsobem, že se úplně ztrácím sám v sobě. V cizí zemi, se silnou dpdr, tady že mám být dva týdny? To snad ne. Je to šílené. Asi po 20 minutách se ale uklidňuji. Jdeme ven do autobusu. Ten shon a to vedro mě zas hodí do pračky. Cítím se hrozně. Autobusem jedeme do hotelu asi hodinu, cesta centrem města, únava, vedro, to všechno ve mně vyvolalo nejsilnější dpdr v životě (když nepočítám první rok). Okamžitě uvažuju o sebevraždě, tak hrozně mi bylo. Vůbec to nechápu, proč je mi tak hrozně? Proč bych se raději na místě odpráskl? Dyť jsem to přeci akceptoval? Ne, doopravdy jsem to neakceptoval, to zjišťuji až později. Tenhle hrozný pocit mi vydrží, až do příjezdu na hotel. Jdu si hned lehnout, mám pocit že v tom horku nevydržím ani deset minut. Celý den v podstatě prospím.

Pobyt

Druhý den už se cítím lépe, už to není taková nálož jako první den, ale pořád to mám v paměti, i když se na to snažím nemyslet. Naivně jsem si myslel, že to horko a nové prostředí mi pomůže od paniky, podobně jako tomu bylo poprvé v Africe ale ne. S jakou náladou jsem přijel, s takovou tam jsem. Mám strach jenom vyjít z hotelového pokoje, ale nakonec se odhodlávám a chodím se koupat do moře, bazénu, chodím do krámů i po městě. I když ne na moc dlouho. Často se rychle vracím. Ale otužuji se. Často mám takové ty úzkosti, kdy jsem se vzbudil a uvědomil jsem si že jsem ještě tady a ne doma. Mám nutkání někam napsat co jsem prožil, ale nakonec si uvědomuji, že jsou to stejně jen plky a k ničemu to není, takže na internet jdu asi až po týdnu. Celkový pobyt nakonec nebyl tak strašný, přežil jsem to. Klidný jsem rozhodně nebyl, ale naučil jsem se toho o sobě hrozně moc. Dočetl jsem tam knihu „Moc přítomného okamžiku“ a znovu jsem se začetl do Paulovovi knihy, kterou jsem četl v originále. Znovu čtu knihu od Rama Dasse, kupodivu mi ta kniha dává úplně jiný smysl než když jsem ji četl poprvé, čtu jen pasáže které mě nejvíce zaujaly. Když přeskočím všechny ataky a úzkosti, dostávám se k poslednímu dni pobytu, kdy jsem byl opět pěkně nervozni, otevřel jsem knihu od Rama Dasse a naprosto mě dostala následující věta: „Prostě dopusťte ať se věci dějí tak jak se dějí.“ Řídím se podle ní a pokaždé když jsem si na ní vzpomněl naplnil mě hluboký klid, ten poslední den byl pro mě nejlepší, šel jsem se v noci projít a bylo mi báječně, škoda že jsem se tak necítil dřív, poprvé mám pocit, že se mi moje stavy podařilo přijmout. Je to příjemný pocit. Od teď si říkám, že o dpdr už nebudu přemýšlet, jestli mě chce dojebat tak ať, jestli to tak má být, ať se tedy stane, nevadí mi to, prostě už na to kašlu, tečka. Sem zvědavý jak dlouho mi to vydrží, ale akceptování, je podle mě jediný způsob jak se člověk může s dpdr vypořádat. Akceptovat, znamená nechat to být. Nezatěžovat se tím, nepřemýšlet o tom, nerozebírat pořád jak vás kde píchne a jak se špatně cítíte. Ono se stejně nic nestane. Prostě musíte do toho jít, ať už se cítíte jakkoliv. Mě vždycky bylo hrozně když jsem si uvědomil jak vlastně daleko jsem od domova a co jsem prožil. Ale šel jsem se třeba vykoupat do bazenu a pak jsem se cítil v pohodě.

Cesta domů a ponaučení

Cesta autobusem a odlet proběhly už v klidu. Tedy až na malou drobnost. Seděl jsem u nouzového východu a pořád jsem měl nutkání zatáhnout za tu kliku která otevře dveře. Byla by to celkem sranda otevřít to za letu (jestli to ovšem vůbec jde). Byla to nepříjemná obsese, ale jako vždy, pokud to nechcete udělat, neuděláte to. Na letišti už jsem byl zas trochu mimo, asi z únavy, přeci jen dohromady to dá několik hodin cesty + člověk pořádně nespí.

Nakonec jsem rád, že jsem na dovolenou jel. Myslel jsem si, že už nejsem schopný cestovat. Ale jak je vidět tak sem. Nejhorší na tom byl asi přílet na letiště a pak ta cesta autobusem. Byl jsem hodně vyčerpaný a cítil jsem se fakt strašně, už bych to nechtěl zažít. Na druhou stranu mi to dalo hodně, zase jsem se přesvědčil, že se nic nestane a když člověk ty stavy přijme, je to snazší a na konec to po čase vede k uzdravení. Člověk tím co dělá (co jsem dělal já) absolutně nic nezíská, osobně si myslím, že jsou to jen podmíněné reflexy (ježiš cítím se divně, rychle pryč) a je třeba se je naučit chápat, prostě až se zas budete cítit divně, je třeba si říci (aha, vím o co go a vím že se nic nestane). Tohle byl celkem extrémní případ. Byl jsem na tom celkem špatně a tohle mě dostalo skoro do kolen, takže to zas tak chytrý nápad nebyl. Podle mě by to mělo jít postupně. Člověk by měl ty situace prožívat podle určitých stupnic, já se na tom letišti málem položil.

Myslím si, že tenhle článek vám ze 2/3 vůbec nic nepřinese. Jediný důvod proč jsem ho publikoval je takové připomenutí pro mě, co jsem vlastně prožil. Podstatné fakty tu už byly dávno řečeny. Byl to pro mě stres, ale zároveň obrovský impuls, který mě nakopnul k cestě akceptování, to bylo to podstatné co jsem chtěl říci.