Tak tu máme Nový rok, který doufejme bude lepší než ten předchozí.
Ten dnes již loňský jsem zakončil neslavně. Nic hrozného se nestalo, tedy až na to, že jsem byl zalezlý doma. Noční můra každého náctiletého. Nevím co se stalo. Byl jsem dohodnutý na jednu prima akci, řekl jsem si že se před ní ještě trochu prospím, ale nemohl jsem usnout, celou dobu jsem jen přemýšlel. Když jsem vyrazil, tak asi v půlce cesty jsem se otočil a šel na autobus zpátky. Prostě jsem nemohl. Nevím proč, nic mi nebylo ale prostě jsem cítil takovou úzkost, že to prostě nešlo. Byl jsem na tom už 100x hůř a přitom se chodil „bavit“ každý den. Asi je to tím, že na mě dolehla taková pochmurná nálada, kterou nazývám „loudavý atak“. Poslední dny vůbec nic nechápu, sebe i okolí, je to tím, že je zima a tu nemám rád. Vše je takové všední a k ničemu. Lidé okolo mě na to mají stejný názor ale určitě to neprožívají tak jako já.
Jsem z toho s prominutím celý nasraný a rozhodl jsem se, že už nebudu jen kecat jak s tím něco udělám. Tento rok vyhlašuji válku DP/DR! Postavím se svému problému čelem a jestli to semnou má někde šlehnout tak ať, protože tohle beztak stojí za starou bačkoru. Samozřejmě vy všichni semnou budete u toho prostřednictvím tohoto blogu. Hlavu jsem si tedy moc nepročistil a i když nemám ve zvyku brát si pochybná předsevzetí do nového roku, tak tentokát udělám vyjímku, dostat DP/DR do takové fáze, aby mi při každodenním životě vadila co nejméně. To je teď můj úkol. Protože schovávat se do konce života doma s neustálým strachem, to je snad horší než smrt. Jsem zvědavý jak dlouho mi tahle morálka vydrží, třeba až ze mě opadne zlost (která mi mimochodem dává sílu vidět vše jasněji) tak zas ze mě bude ten chudáček co se bojí jen vylézt ven, ale jak už jsem na jednom nedávném koncertu slyšel, zbohatni nebo chcípni.
Mám nějaké nápady na léčbu, skrz který chci celý ten proces odvíjet. Co můžu prozradit na začátek je to, že léky beru až jako poslední východisko, až mi dojde trpělivost, všechny možnosti, až prostě pochopím, že to jinak nejde, tak potom si pro ten Rivotril sám dojdu. Chci si prostě být sám sebou úplně jistý, že to jde i jinak a na konci i kdyby východiskem byly pouze léky, řeknu si, že jsem to aspoň zkusil…
Taky bych rád vyhlásil na letošek DP/DR válku. Chtěl jsem začít už dnes, ale sotva jsem se probudil, otevřel oči a podíval se kolem sebe, okamžitě jasem zase viděl ten svět pohledem někoho cizího. Své tělo pohledem jakoby někoho jiného, jakoby mi nepatřilo. A když začne den takhle mimořádně drsně, už je celý většinou na nic…
Skončí to někdy?
Nikde nikdo… všichni zřejmě vyspávají Silvestra :-)
Máš pravdu, mě přijde nějvětší problém ten, že vše není jen pocit ale změněné vnímání. Vše vidím přes clonu, intenzivně se cítím jako ve snu,.. Myslím, že tohle je hlavní důvod proč to ostatní nechápou, když jim řekneš že se cítíš tak a tak, tak si prostě řeknou že seš divnej a ať se tak necítíš, ale ono to pořád nejde. Já doufám, že jakmile přehodnotím postoj k DP/DR a začnu přemýšlet jinak, samy tyhle problémy odejdou…
Jak se snažíš přehodnocovat ten postoj? To by mě zajímalo, protože se mi to nějak nedaří. Večer si vždycky řeknu „Ser na to, ráno bude fajn“ a jdu spát s tím, že se probudím a bude všechno jako dřív. A ráno je to v horším případě takové, jako v komentáři číslo jedna, v lepším případě vstanu, mám dobrou náladu a jsem rád, že jdu do práce a trefím tam.
Vrtá mi ale hlavou otázka, jestli bych ještě poznal, kdyby se to přeplo do původního normálu. Co když by mi to po roce a půl DP/DR přišlo stejně divné, jako když přišla DP/DR?
Ještě praktický dotaz. Chodím každý týden na psychoterapii. Budu teď platit za každou návštěvu 30 kč?
Jak se snažím přehodnocovat ten postoj? No především jsem si uvědomil, že tím že o tom furt jen přemýšlím a podsouvám si možnosti co všechno se může stát, mám furt jen negativní myšlenky (které mě posunují jen dolů). Když mám strach tak si řeknu „co se může stát?“ a zda se mi někdy za ty tři roky viditelně něco stalo. Prostě se snažím na to nefixovat, nemyslet na to a ono se to pomalu odsune někam do pozadí, už jsem to na určitou dobu dokázal, ale k vyléčení je zapotřebí asi ještě něco dalšího. Nicméně tahle změna v myšlení mi umožní být na tom lépe než jsem teď.
Tvoje druhá otázka má překvapivě snadnou odpoveď. Poznal by jsi to a líbilo by se ti to :-) k tomu není co dodat, zažil jsem to loni na pár vteřin ale ten pocit byl natolik intenzivní, že jsem zůstal jen v úžasu. Nebyla to slabá DP/DR, nebyla žádná, byl to obrovský pocit euforie, který bohužel rychle vyprchal. I když mi je třeba někdy hodně dobře a cítím se v pohodě, pořád tam ta DP/DR někde je, ale zažít pocity kdy jsem si připadal jako 100% bez DP/DR, no to bych za ty tři roky spočítal na prstech jedné ruky.
Pokud se nepletu (jako že doufám že ano) tak u psychiatra se platí 60,- za návštěvu.
Chvilka bez DP/DR… to si vůbec nedokážu představit. Chtěl bych to zažít, abych mohl dál doufat, že to ještě existuje.
Netýká se ta platba jen ambulantního vyšetření? To přece psychologické sezení není, nebo ano?
Nejsem si jistý tou částkou, asi to bude spíš těch 30,- ale domnívám se, že u specialistů což je skupina kam by měl psycholog a psychiatr spadat, se platí. Já co si pamatuji, tak jsem četl vyjímky kdy se neplatí, takže předpokládám, že všude jinde se platí.