Překlady z Dpselfhelp.com

Jak jsem se zas jednou večer plácal ve své zoufalosti, řekl jsem si že místo toho fňukání bude užitečnější přečíst si nějaké topiky na Dpselfhelp.com. Vážně nevím proč na to jejich fórum nechodím častěji, nebo spíš proč jsem ho nenavštěvoval v začátcích. Vím o něm zhruba dva roky a je tam spousta zajímavého, určitě nebudu troškařit když řeknu, že tam chodí lidé z celého světa. Je to prostě taková základna o DP/DR. Myslím, že ten hlavní důvod proč jsem ho častěji nenavštěvoval už dříve je ten, že jsem se bál, že se tam dočtu něco ve stylu Sorry, but Depersonalization disorder is incurable condition (Lituji, ale depersonalizační porucha je nevyléčitelný stav). Nic takového jsem se samozřejmě nedočetl, ba naopak, začal jsem narážet na témata, kde lidi povzbuzují, radí jak snadněji překonávat svoje problémy a jak se vyléčit z depersonalizace. Sám jsem z toho dostal příjemný pocit, že moje utrpení už nemusí dlouho trvat.

Jedním z příspěvků, které mě zaujali, je příběh mladíka z Chorvatska. Jeho příběh se velice podobá tomu mému, až mi chvílemi přišlo jako bych ho psal já, bohužel tomu tak není, protože on je z toho venku. Kdysi dávno jsem někoho na našem fóru povzbuzoval, že DP/DR je těžká životní zkouška, protože za předpokladu že ji překoná, vyjde očistcem jako znovuzrozený člověk plný síly a energie. Přesně takový je tento příběh. Na začátku strach a bída, na konci velká životní zkušenost a úspěch. Člověk pozná hodnotu věcí, až když je ztratí, proto je takový raketový bum (rozuměj užívání si života) tak obrovský proti jiným lidem, takže on je na tom ve výsledku ještě lépe než ostatní. Asi to mnohé překvapí, ale hrdina našeho příběhu chce svoji DP/DR zpět :-D až budete tento příběh číst, pochopíte. Píše o tom, že občas (1-2x za rok) když ji má, si ji hrozně užívá.

Překlad je dělaný volně, takže není úplně přesný. Přesto si myslím, že přesně odpovídá příspěvku, který autor vložil. Pokud bych někde nalezl velký překlep, opravím to. Nedělejte si o tom příspěvku iluze, není zde popsáno jak se autor vyléčil, to bude asi složitější cesta jinak bych o tom psal s mnohem větším nadšením, ale rozhodně si myslím, že je to vykročení správným směrem, proto pokud to čas dovolí, budu v překládání příspěvků z fóra pokračovat.

Ahoj všem,

nebudu to nějak dlouze okecávat a přejdu rovnou k věci. Jako dítě jsem velmi často kouřil marihuanu. Když mi bylo 16 začala moje cesta s DP/DR, která definitivně skončila před dvěma lety. Dva roky jsem bez DP/DR, měl jsem všechny symptomy popisované tolikrát na tomto foru. Rozhodl jsem se že zde popíšu jak to semnou je.

Prvních 6 měsíců bylo nejhorších. Myslel jsem si, že jsem jediný člověk na celém světě který se takto cítí a neuměl jsem své rodině a přátelům přesně vyjádřit jak se cítím, nevěděl jsem jak vyjádřit svoje pocity tak jsem mluvil pouze o mém strachu a bušení srdce. Samozřejmě že jsem sem tam slyšel o lidech kteří kouřili trávu a vylekali se tak že přestali kouřit ale tohle nebyl můj případ, právě to že jsem o nikom takovém neslyšel zhoršovalo moji situaci.

Od té doby jsem přestal úplně kouřit marihuanu a konečně jsem se po dlouhých 6 měsících od mého prvního DP/DR ataku odhodlal jít k psychiatrovi. Nemohl jsem k němu jít dříve protože jsem byl hrozně vyděšený že jsem se zbláznil a nikdo na světě mi nepomůže.

Po 6 měsících to bylo lepší, ale ještě jsem se nemohl úplně ovládat tak jsem se rozhodl, že k psychiatrovi tedy půjdu.

Psychiatr mi diagnostikoval DP/DR a předepsal mi antipsychotika.

To mi dělalo z mého strachu ze šílenství ještě větší obavy ale byla to také úleva protože moje „porucha“ měla teď jméno a mohl jsem se začít léčit. Myslím si, že antipsychotika měla větší placebo efekt než cokoli jiného protože dávkování bylo legrační, 4x menší než menší doporučená dávka. ale nějak mi pomohli takže je mohu všem doporučit.

Také jsem šel do náboženského semináře, který si myslím pomohl mé duši.

Velmi důležitá věc je to, že jsem nikdy v té době nepřestal žít, ale ne pokaždé v těch prvních 6 měsících. Dělal jsem vše jako předtím, pouze bez pozitivní nálady a s takovou tou mlhou v mém vnímání spolu s neustálým strachem samozřejmě.

Tady je několik malých tipů a triků které mi pomohli v uzdravení, ale tohle je jen můj první příspěvek. 

Dnes je mi 23 a minulých pět let jsem měl 1 nebo možná 2 DP/DR ataky za rok které trvali od několika sekund k pár dnům. Myslím, že nemám obavy že se něco stane ale jsem velmi šťastný když si vzpomenu skrz co jsem viděl.

V té době bych dal cokoli za to, aby mě DP/DR opustila a teď se na to dívám jako na velmi drahocennou zkušenost a nechtěl bych to vyměnit za nic na světě.

Upřímně, nechci DP/DR ataky zastavit úplně, protože ony mi dávají pohled na každodenní problémy z jiné strany. Aktuální frekvence je pro mě tak výborná!!!

Vím jak se cítíte když na vás udeří DP/DR, nepochybně se cítíte nejhůře na světě ale tato silná fakta vás povzbudí:

– před mím prvním DP/DR atakem jsem byl pěkně potrhlý člověk který dělal ostatním hodně zlého, stupňovalo se to ve škole a já jsem byl pěkně blízko od propadnutí, moje sebedůvěra byla velmi malá, byl jsem prostě neschopný.

– dnes jsem velmi šťastný člověk přemýšlející o životě pozitivně, dokončil jsem vysokou školu a jsem zaměstnaný na plný úvazek jako výkonný manažer v jedné menší společnosti, moje sebevědomí je pěkně vysoko a jsem v dobré kondici, jsem také skvělý řidič a mám více štěstí u holek :-)

Přestávám s vychloubáním a budu poctivý a řeknu to, měl jsem trávu, speed a dokonce i kokain poslední dva roky a také jsem hodně pil ale konečně jsem se rozhodl dát mému mozku nějaký odpočinek po všech těch věcech a dát mu to co si zaslouží. Přestal jsem dělat vše o čem jsem psal, ne protože jsem to měl, ale protože to tak chci.

Tento příspěvek mě ukázal v delším časovém intervalu po tom všem a já se omlouvám všem lidem za přečtení protože vím jak těžké je pro vás být koncentrovaní.

Zůstávám zde na fóru nějaký čas takže pokud se mě chcete na něco zeptat neváhejte.

Myslím, že toto by mohl být příběh se sťastným koncem do fora o Depersonalizaci a derealizaci, takže lidé kteří se chystají jít skrz zlé časy, mohou si přečíst tento příspěvek protože si myslím, že jim může dát naději.

Mějte se