Poslední dny jsem poměrně nasranej na svoje rodiče. V podstatě mi vycházejí ve všem vstříc, zajisťují mi různé zdravotní testy, apod. Takže co mě vlastně štve? Pokusím se vysvětlit.
Všechno to v podstatě začalo tím, že jsem se dostal na právnickou fakultu. Úspěšné složení zkoušek, na které jsem ani nechtěl jít nebo spíš mi to bylo jedno, bylo pro moje rodiče vyditelný úspěch. Státní vysoká škola, obor práva, sen každého středoškoláka. Jenže mě to bylo úplně ukradené, neučil jsem se na to a při testech jsem byl asi jediný, kdo tam byl v klidu, celkem zvláštní pocit. Na školu se hlásilo několik tisíc lidí, takže jaktože je udělal někdo kdo není nijak nadprůměrně inteligentní? Součástí testu byl i obsáhlý psychologický test, za který bylo shodou okolností nejvíce bodů. Podobné testy jsem v uplynulých letech dělal hned několik, takže pro mě nebyl takový problém je udělat, protože princip je u každého stejný. No být „magor“ má někdy své výhody. Pro mě to byl spíš impuls jedné věci a tou je skutečnost, že můj mozek skutečně dokáže fungovat normálně když chce, protože jsem se na vyplnění testu dokázal soustředit, loni jsem na podobných příjmačkách na jinou školu (na kterou jsem také nechtěl jít) nedokázal vyplnit vůbec nic, protože jsem nedokázal rozumně uvažovat, nakonec jsem z těch testů dokonce utekl, protože mi bylo dost špatně.
Spousta známých co šla na tu školu z gymplů, státní obchodek apod. se tam nedostala a měli z toho hroznou prdel že já jo. Samozřejmě jsem jim neřekl jak jsem ten test udělal.
Co se mi nelíbí je fakt, že rodiče se začali zajímat u můj zdravotní stav, až když jsem se dostal na vysokou školu. Řekl jsem jim totiž, že pokud nebudu fit, nikam nepůjdu (jak už někdo možná pochopil, není ta škola v Praze, takže bych musel bydlet na koleji). A to najednou bylo tóčo…“musíme ti pomoc“ a už zařizovali jedno vyšetření za druhým. Tohle mě fakt dostalo, takže moje zdraví je jim u prdele ale jakmile jde o studium vysoké školy hned se dají věci do pohybu? Už to berou jako hotovou věc. Nedokázal jsem se z toho vylízat za 4 roky a oni čekají že budu za tři měsíce fit. Je mi z toho na zvracení. Vůbec nechápou co jsem si za ty čtyři roky prožil, každý den jsem musel bojovat doslova o přežití a oni si myslí že se to jedním paralenem vyřeší. Je to neuvěřitelná arogance, která mě v podstatě jako jediná věc v životě, dokáže vytočit. Všechno na světě je mi lhostejné (není to deprese, jen konstatování faktu), hmotné věci pro mě postrádají smysl, stejně jako vzdělání. Usiluji o spoustu věcí, ale z ničeho nejsem ani moc smutný ale ani moc veselý. Jediné co mě dokáže nasrat, je arogance nechápajících lidí, vůči mému zdravotnímu stavu. Nechci být nějaký chudáček, který chce být okolím litován, proto jsem to nikomu mimo rodiny neřekl a dlouho trvalo než jsem to řekl i rodině. Rodiče si patrně vůbec neuvědomují, co touhle arogancí dělají mé už tak zdevastované psychice. Berou mi tím naději na vyléčení, protože stanovují ultimátům vyléčení a přidělávají mi tím tak stres. Nechápou, že to není jen tak se s tím prát a že to brát takhle na lehkou válku je přinejmenším nerozumné. Navíc je vidět, že více stojí o to, aby se mohli svým uprděným známým chlubit, že jejich syn studuje práva, než aby usilovali o to, abych byl prostě zdraví. Neskutečně mě tohle úráží a nejhorší na tom je, že nechápou vůbec proč. Nechápou, že je mi nějaká škola u prdele, protože více stojím o to být zdravý, než abych měl před jménem titul. Nechápou to, protože nikdy nezažili takové utrpení jako já. Ale abych jen sobecky netvrdil „já, já, já, jen já“ tak nestojím zas tolik aby mě pochopili, je mi to taky celkem jedno, ale ať mě pořád neotravují nesmyslnými debatami o té škole, která pro mě naprosto postrádá smysl, když ani nevím, jestli tam nastoupím. Kdo by řekl, že taková kravina se staně terčem hysterických diskuzí.
Abych to shrnul a někdo si nemyslel že jsem přehnaně hysterický svými názory (což bezesporu jsem, ale cítím to tak, že k tomu mám dobrý důvod), tak vysvětlím jak to bylo do teď. Řekl jsem rodině o svých problémem, otec mi zařídil úplně nesmyslné testy, které s mími symptomy vůbec nesouvisely (vyšetření srdce, rentgen plic, apod.), vůbec nebral ohled na to co říkám a když se testy ukázali jako negativní, tak mi řekl že jsem simulant, že mi nic není a že jsem magor a hnal mě do blázince (doslova). Potom co jsem se dostal na vysokou školu najednou začali rodiče poslouchat, zařídili mi testy co jsem chtěl a hledají tu příčinu tam, kde si myslím, že je. Zkrátka obrat o 1000%. To se změnilo až přijetím na školu, takže co si o tom mám myslet? Že rodičům skutečně více záleží na škole více než na mém zdraví? Myslím si to a já už je dávno přestal brát jako rodiče, takže to jejich myšlení mě nepřekvapuje, ale úplně chladnu nad tím, jak mi do očí lžou, že to berou jinak. To mi asi vadí nejvíc, ta přetvářka s kterou si chtějí urvat vše pro osobní prospěch. Moc nad tím nepřemýšlím, ale rodiče mě k tomu nutí neustálým žvatláním o té škole, takže se tomu neubráním. Jinak by mi to ani tak nevadilo, protože testy jsou nějak v pohybu a mám alespoň plán na příští rok, takže bych měl být spokojený, jenže s těmi debatami, které jsou teď úplně zbytečné, se to celé obrací. Nechápu jak to prostě mohou brát jako hotovou věc, to je asi celé.
Musel jsem si ulevit napsáním pár osobních prožitků, protože jinam se svěřovat nechci. O vysokou školu nestojím a nevím jestli bych o ní stál i kdybych byl zdraví. Ale nad arogancí, jakou mi servírují rodiče, mi zůstává rozum stát. Na druhou stranu kéž by měli pravdu a já bych se ze svých problémů vylízal, pak jít na školu by byla poslední věc, co by mi vadila.
Jinak co se týče zdravotních testů, mám za sebou metabolický test (takové foukání do balonu), čeká mě test na parazity a sono. Myslím, že většina těch testů bude negativní, alespoň mám ten pocit. Proto chci ještě test na leaky gut a pak proberu další alternativy s lékařem.
Honzo, ja by som to nebral tak tragicky, a tú školu aspoň skúsil. Ak to nepôjde, tak ju na rok odložíš, a za ten čas sa môže veľa zmeniť. Tvoji rodičia Tvoju chorobu nevidia, respektíve si ju nedokážu vôbec predstaviť, ale vedia si predstaviť to, že človek môže byť napríklad lenivý. Takže Ťa posudzujú len podľa toho, čo si dokážu predstaviť ako realitu. Teraz tvoju chorobu berú vážnejšie, lebo si im dal ultimátum na niečo, čo si dokážu predstaviť ako veľmi užitočnú vec ako pre tvoj život, tak aj pre ich. Takže skús sa na veci pozerať tak, že sýty hladnému neverí, pokiaľ sám nepocíti, čo je to hlad.
Hezky řečeno.