Tak jsem se minulý pátek dokopal a šel si k obvodní doktorce k doporučení na gastro. Hezkým překvapením bylo, když mě před polednem čekala prakticky úplně prázdná čekárna, což je zde velkým nezvykem. Za moment jsem se dozvěděl proč. Moje obvodní doktorka měla asi dovolenou, takže tam místo ní zaskakovala jedna mladá doktorka. Byla to přesně ta pizda, co mi před pár měsíci nechtěla ani předepsat Neurol. Zase na mě zkoušela ty svoje blbé kecy, že si myslí že je to psychický problém a bla bla bla…Řekla mi, že na gastro žádné doporučení nepotřebuji, takže mi dala doporučení na biochemii, kterou musím na gastru mít a řekla mi ať příjdu v pondělí. Dával jsem ji výsledky z nemocnice co jsem měl, měla tam být i ta biochemie ale nebyla, matka ji někam zandala, takže jsem tam byl zase za debila, že jsem nešel na tu co mi před těmi pár měsíci napsali. Doma jsme pak výsledky našli, takže ani na tu novou asi nepůjdu a jen jim donesu ty starší výsledky. Na gastru totiž nesmí být starší než jeden rok.
Co se týče samotného gastra, nevím co si od toho slibuji. Spíš si chci promluvit s doktorom, co tomu rozumí. Chtěl bych taky říci jednu věc a tou je fakt, že dneska jak někomu řeknete že máte psychické problémy, tak už jste automaticky považováni za blázna a všichni budou podle toho jednat. Vaše rozhodnutí budou kritizovat, považovat za nesmyslná, apod. Zkrátka až někam půjdete, tak se úplně vyserte na to co vám šibe v hlavě a držte se těch fyzických problémů, až vám po vyšetření těchto problémů řeknou že je vše ok, potom si pusťte pusu na špacír, do té doby jste totiž jen magoři, je to smutné, ale je to tak, přesvědčuji se o tom při každé návštěvě jakéhokoliv doktora či zdravotnického zařízení, takže na gastru o těchto problémech vůbec nebudu hovořit a budu se držet těch ostatních symptomů.
Mě spousta psychických problému odešla a některé se objevují pouze při zvýšené námaze, stresu, nebo po tom jídle. Když jím správné jídlo, tak jediné co mě potká je únava a takové to klasické kolotočové myšlení, které jsem zažíval dříve pořád. To ale teď trvá pouze chvíli. Pro mě teď třeba není problém, jít se před véčou vyspat a pak zas jít něco dělat, dřív bych prostě neusnul a jen ležel a přemýšlel. Taky když čekám třeba na zastávce, tak se neklepu jak feťák co čeká na dávku ale v klidu si tam stojím a nikam nespěchám. Chodím taky každý den nakupovat o čemž jsem si mohl před dvěma měsíci jenom nechat zdát, asi by se to spoustě lidí zdálo hloupé, ale já jsem rád, že si můžu jít nakoupit. Kdo to nezažil nepochopí. Jinak můj běžný den vypadá asi tak, že ráno vstanu (stačí mi 7-8 hodin spánku, dříve by to bylo hrozně málo), jdu do školy, ze školy jdu nakoupit, potom si udělám oběd, pak jdu se psem, pak pracuji, pak příjde buď sváča nebo odpolední šlofík, potom zase chvíli pracuji, pak večeře a spát. Dříve jsem tohle kolečko nedokázal ani nastartovat tím, že jsem chodil pravidelně do školy, prostě jsem na to neměl sílu. Takže i když se někdy necítím úplně perfektně, tak ty pozitivní změny jdou podle mě poznat, i když se snažím sám sebe nepozorovat, takže si jich moc nevšímám.
Co se týče předchozího příspěvku, tak to po čem se mi dělalo špatně byla neperlivá minerální voda Magnesia, je to divné, ale je to tak, jakmile jsem ji přestal pít, tak se mi hned další den dalo vše do pořádku. Takže teď piju neperlivou Bonaqu, což je v podstatě jen čistá voda a vše je ok.
Co se týče celkově tohoto experimentu s léčbou tak to jde dobře. Jde to v podstatě tak jak řekla Dr. Wust, za tu dobu co tuto terapii držím se mi udělalo špatně jen 2x (rozuměj bylo mi hůře než uplynulý den, ne že bych byl pořád v totální pohodě) a to po dnu ve cvokhausu, což se dá chápat jako nadměrný stres a potom minulý týden, když jsem začal pít špatnou vodu. Jinak se cítím poměrně dobře, s tím co jsem prožíval uplynulé měsíce se to nedá srovnávat. Určitě tomu napomáhá i dobré počasí. Co mě na plusu nepřidává je jen alergie (silná rýma je slabé slovo), ekzém co pěkně svědí a nenechá mi ani jeden den vyspat a pak úplně zbytečný stres doma, který se týká situace která se mě sice vůbec netýká, ale asi jsem dobrý cíl na vylévání vzteku tak toho každý rád využívá.
Tak doufám že se to bude jen zlepšovat, jsem zvědavý kdy se dostanu na to gastro a co mi tam doktor řekne.
Netroufnu si říci že se cítím dobře (to asi nemůže říci nikdo kdo má dpdr a já to neřeknu do doby než se ji zbavím) ale cítím se snesitelně, což bych ještě nedávno neřekl. Je rozdíl jestli ten den doslova a do písmene přežijete, nebo ten den uplave jako voda a sem tam se cítíte i pozitivně, podle mě alespoň po tomhle touží většina z vás, co se tím užírají. Nejdůležitější věc je podle mě identifikovat kde je problém (já jsem dpdr více jak polovinu doby co jí mám identifikoval jako psychický problém a tak jsem k ní přistupoval), pokud je to psychická záležitost, je akceptace tím správným řešením, ale pokud je problém někde v těle, může tohle nic nedělání mít katastrofální následky, takže hledejte a slunce v duši ;)
Piť minerálnu vodu namiesto vody nie je dobré.Obsahuje anorganické minerály, ktoré sa v tele usádzajú ako kameň. To má negatívny vplyv na zdravie človeka. http://www.aqua-alchea.sk/voda-a-mineraly
Honzo, som rád, že si sa dopracoval tam, kde si sa dopracoval.
Pro mě první krok byl přestat pít limonády, ty mi překyselovali žaludek, to jsem věděl sám, ale po normální vodě jsem měl ještě větší žízeň. Teď piju Bonaqua což je pramenitá voda, nejsou v ní žádné bublinky, nebolí mě po ní břicho, takže si myslím že je ok, navíc ji mají skoro všude což je dobrá zpráva kvůli dostupnosti.
Taky jsem rád že se mi stav trochu zlepšil, za 4 roky co mám dpdr je to něco nevídaného :) jak se daří tobě?
Ahoj Honzo, jak už jsme se o tom několikrát bavili, mojí povaze, zkušenosti a profesi psychologa je blízké vidět za psychickými potížemi i psychické a vztahové příčiny.
Rád bych proto ze svého úhlu pohledu doplnil, že v případě, že se jedná o psychickou záležitost, není nicnedělání to nejlepší, co může člověk udělat a i v tomto případě to může mít negativní důsledky. Zdá se mi, že akceptaci směšuješ s nicneděláním. Já akceptaci ale chápu jako smíření se s faktem, že se život s příchodem depersonalizace změnil, a že je třeba se této změně nově přispůsobit. Chápu ji jako první krok před podniknutím dalších aktivních kroků k vlastní léčbě.
Pro mě zůstává hlavním nástrojem léčby depersonalizace psychoterapie, tedy pravidelná setkávání s člověkem, psychoterapeutem/kou, který nabízí prostor pro hlubší sebepoznání, které vedou k takovým osobním změnám, které nás přivádějí k opravdovějšímu sebevyjádření. A být opravdovější je do velké míry opakem být si sám sobě cizí.
Léčba člověka by měla být vždy komplexní a příčiny tělesné a psychické jsou mnohdy provázané, proto bych nerad, aby to vyznělo, že popírám na tělo zaměřenou léčbu, ať již léky, změnou stravování či jinak. Je možné, že se u některých lidí na rozvoji depersonalizace nepodíleli psychologické faktory, ale jen ty tělesné. Je ale také možné, že psychologické příčiny svého stavu nedokážeme jednoduše poznat a pochopit (vlivem zapomínání a složitosti daných souvislostí) nebo ani poznat a pochopit nechceme.
PAN CHALUPNICEK,mam 25 rocne problemy,ktore /ne/liecim na psychiatrii,lebo mam typicke priznaky,ktore na psychiatriu patria /sialene uzkosti,neustale napatie,plytke spanie,budenie sa okolo3 hodiny nadranom aj mesiac v kuse,maly stres nezvladnem, DP/DR,velmi tazko sa sustredim-niekedy vobec,ked citim smutok tak to je ok,lebo aspon nieco citim-inak same hnusne pocity,kopa fyzickych potiazi,casto nehorazna unava.To /ne/liecim sa na psychiatrii,znamena,ze od zaciatku mojich potiazi nemozem uzivat psychiatricke lieky,lebo mi je z nich velmi zle/ani ine napr antibiotika,vitaminy v tabl. aj v injekcnej forme,atd/,mam potiaze aj z jedlom.Alergolog napisal,“v anamneze intolerancia potravin s vyssim obsahom biogennych aminov“ a podla subjektivneho pocitu potravinova intolerancia.Mala som aj malo kyseliny,vlastne som uz nemala nic kyseliny podla vysetrenia.Musim ale napisat,ze som musela trvat na vysetreni/u tej kyseliny,lebo vraj ja mam tie nervy-podla doktorky ma uz nesmie bolet ani zub,aby sa to nezvalilo na psychiku/ a pri diete som prisla na to,ze vlastne nemozem jest potraviny opakovane za sebou.Musim ich striedat.Na mnohe mam velku citlivost.Ta citlivost sa okrem ineho prejavuje aj stupnovanim uzkosti.Zhrnute.Fyzicke potiaze mozu velmi pomoct zhorseniu psychiky SAMO OD SEBA/nie tak,ze mne je zle od zaludka a uz sa trasiem,ci nemam rakovinu/.Prosto sa to deje a clovek o tom ani nevie.Ja mam takuto skusenost.Ale viem,ze cloveku moze pomoct aj psychoterapeut,alebo sa v psychike posilnuje aj sam.V ZDRAVOM TELE ZDRAVY DUCH:
Vypadá to, že jsme tady nakousli složitou otázku vztahu duše a těla a já s Vámi Mariaj v mnohém souhlasím. Okřídlené úsloví, v zdravém těle zdraví duch, jistě platí a fyzické obtíže jistě často přispívají k zhoršení psychiky. Platí to ale i na opak a ne vždy se tomu tak děje samo od sebe. Závisí také na tom, jak své tělesné obtíže vnímáme, jaký význam jim přisuzujeme. Jistě se Vám psychicky dělá lépe, pokud víte, že vaše žaludeční nevolnost není rakovina, ale např. alergická intolerance jistých potravin.
Setkávám se tu také poslední dobou s názorem, že by depersonalizace mohla snad být způsobená různými poruchami imunity. Jen bych rád tento názor vyvážil poznatky psychosomatiky, které naopak poukazuje na to, že imunitní systém může být nepříznivě ovlivněn psychickými faktory, konkrétně dlouhodobým stresem (často v dětství) či jinými nepříznivými životními událostmi. Těmito a jinými souvislostmi se zabývá poměrně nový obor psychoneuroimunologie (v aj např. http://en.wikipedia.org/wiki/Psychoneuroimmunology)
Zdá se tedy, že duše a tělo jsou provázané. Duše ovlivňuje tělo a tělo duši a ani jedno není vhodné zanedbávat.
Pan CHalupnicek,suhlasim tiez,ze ani telo ani dusu neslobodno zanedbavat.V mojom pripade neviem,co bolo skor,ci psychika alebo fyzicke potiaze s imunitou,lebo urcite naznaky poruchy s potravinami respektive mensich priznakov,ktore neboli take vyrazne,aby sa hladalo touto cestou,som uz mala v detstve.Ale dost stresove detstvo som mala tiez.Chcem este podotknut,ze na to iste,s takmer rovnakymi priznakmi ochorela aj moja mama.Avsak ja vo veku 16-17 rokov a ona vo veku okolo 60 rokovaz asi 15 rokov po mne.Napadlo ma,ze to je asi dedicne,alebo ina alternativa,ze to je chytlavy virus-bacil.Toto mi alergolog velmi neskumal.Priznam sa,ze k alergologovi moc nechodim,lebo liecby od neho ma dost pokazili.Hlavne jedna.Mam teda obavu.Dakujem za tu informaciu o psychoneuroimunologii,pozriem sa na to.Este som o tom nepocula.
Ahoj Adame,
já ten hlavní problém vidím především v tom, že nevím kde je můj problém. Co způsobuje moje problémy, jaká je jejich příčina. Nejde bojovat s neviditelným nepřítelem.
Akceptaci a nicnedělaní jsem skutečně jeden čas dával do souvislosti, bral jsem to tak, že se s tím nedá nic dělat a že se s tím stavem musím smířit. Ulevilo se mi psychicky, spadnul ze mě ten tlak kdy jsem každý den hledal z těch problémů únik a prostě jsem ty stavy nepopíral ale ani je zbytečně neřešil. Psychicky se mi polepšilo ale fyzicky mi bylo pořád stejně.
Co mě nejvíce vadí je to, že doktoři nechtějí připustit obě možnosti. Ve výsledku je vlastně úplně jedno co ty problémy způsobuje, ale podle mě je důležité udělat vše proto, aby se jedna či druhá možnost vyloučila. Po těch letech co jsem studoval různé psychické problémy a nemoci jsem se dozvěděl dost na to, že většina zdánlivě „psychických problémů“ má fyzický základ. Stejně tak souhlasím s tím, že dlouhé období stresu se odráží na zdraví, potažmo imunitním systému. Já jsem v podstatě až do uplynulého půl roku žil s tím, že dpdr je psychický problém, řešil jsem to všemožně, ale teď si tím už nejsem jistý. Nestojím si za tím 100% jako mnozí tady, ale už mi to nepřipadá prostě pravděpodobné.
Jinak ohledně těch možných příčin dpdr, mě nepřijde že by si lidé mysleli že za to může třeba jen porucha imunitního systému, spíš se jen podle mě otevřeli dveře, které naznačují že dpdr nemusí být jen psychický problém. Co se týče mě, tak mě je to celkem fuk jak to je :) já chci jen zjistit jak je to u mě a pokud možno se z toho dostat bez následků.
Každý na to má jiný názor (většinou dost ortodoxní) a to je podle mě dost špatně protože tohle není chřipka z které se člověk po týdnu válení v posteli vyleží, tady je podle mě problém v tom, že u každého je ta příčina a tím pádem i léčba úplně jiná.
Doktoři dneska dělají zhruba tohle, představ si, že se hodně řízneš do ruky a pořád ti teče krev. Rána se sama nezahojí protože zranění je moc velké. Doktor přijde a začne ti dávat krev, proč ale nenajde ránu a nezašije ji? Protože takhle je to jednoduší. Nicméně ve výsledku je to úplně k ničemu. Takhle mi přijde přistup dnešních doktorů.
Já bych to shrnul asi tak, že mám nějaký problém, který chci řešit. Nemyslím si ale, že mě jeho rozebírání na pohodlném křesle zbaví. Možná mi pomůže to lépe snášet, ale nic víc. Mám nějaké indicie podle kterých chci postupovat a doufám, že něco najdu, protože s tím jak teď žiju se smířit nechci a pochybuji že by někdo jiný chtěl, tím neřikám že jsem se neměl hůř, tím říkám že jsem se měl líp.
Marijaj: Pokud se objeví dva stejné příznaky v rodině, může to poukazovat na vliv dědičnosti. V rodině ale nedědíme jen geny, ale také „dědíme“, předáváme si různé rodinné mýty, normy a způsoby chování, např. výchovné styly – vztahování se rodičů k dětem či způsoby zvládání zátěže, které mohou být spoluzodpovědné za naše psychické nebo psychosomatické příznaky. V souhře s dědičnými vlivy se pak může stát, že jako „jedna rodina“ máme i podobné příznaky.
Honza: Mám dojem, že se snažíš o vyvážený a zodpovědný přístup k věci, který mi taky vyhovuje. Přístup většiny doktorů je asi převážně somatický, my psychologové zase rádi zdůrazňujeme psychickou stránku věci. Tyto rozdíly se snaží překlenout psychosomatika, která poukazuje na to, že určité zdánlivě „fyzické potíže“ (astma, bolesti, alergie, vyrážky apod.) mohou mít psychický základ (díky propojení nerovového, vegetativního a imunitiního systému), ale jak píšeš, i opak je možný a nemá smysl se tu ortdoxně držet jedné myšlenky.
Také nemyslím, že neustálé rozebírání depersonalizace by tě depersonalizace samotné mohlo zbavit. Psychoterapie nabízí i něco víc, třeba nové perseptivy a souvislosti, které by nás samotné nenapadli. Psyhoterapie může nastartovat životní a osobnostní změny, které mohou vést k úlevě od našich symptomů. Psychoterapie ale není jedna, existuje mnoho psychoterapeutických škol a jejich způsoby práce se dost liší a těžko to tady shrnout. Také je samozřejmě důležitá osobnost a um terapeuta a vztah, který navážete. Pokud to mám říct jednoduše, záleží na jakého terapeuta člověk narazí a jak si navzájem sednou. Nečekal bych samozřejmě od psychoterapie rychlé zázraky, ale poctivá, dlouhodobá psychoterapie má podle mě potenciál depersonalizaci přinejmenším zmírnit, i když člověka může odradit, že na to psychoterapeut často jde nepřímo, a že se dlouho nic neděje.
Adam
Vím co chceš sdělit a souhlasím s tím, ale pouze za předpokladu, že dpdr je nejen diagnostikován jako psychický problém ale skutečně tomu tak je. Což je podle mě ten kámen úrazu a věc o které se stále bavíme, jak přijít jestli je to tak či onak? Já jsem momentálně toho názoru, že dpdr má více příčin.
Když si vezmu lidi co trpěli nějakým psychickým blokem, nebo dostali dpdr z delšího období velkého stresu, tak ze symptomů které popisovali se jednalo převážně o pocity, myšlenky apod. Ty fyzické problémy tolik nezdůrazňovali, možná je to jinak, třeba popis těch symptomů jen vynechali. Chci tím říci jen to (nebo se spíš sám sebe ptám), zda lidé co mají dpdr z fyzické příčiny mají stejné symptomy s těmi co trápí nějaký psychický problém? Nebo to jen vypadá podobně ze slov, když svůj stav popisují?
Já jsem za tu dobu co mám dpdr vyzkoušel hodně věcí, nejvíc mi asi pomohla meditace + neřešení dpdr. Meditace mi pomohla přerušit tok myšlenek a trochu si vyčistit hlavu. Neřešení otázky dpdr mi zase dalo prostor přemýšlet i o jiných věcech. Tím se mi celkem dobře podařilo to zvládnout po psychické stránce ale fyzicky mi bylo pořád stejně. Spíš mi to pomohlo v tom směru, jakým stylem k tomu přistupuji. Buď se z toho může člověk hroutit a litovat se, nebo to neřešit a jít dál. Pro okolí je zcela jistě lepší ta druhá možnost, pro člověka samotného jsou k ničemu obě možnosti, protože všechno zůstává tak jak je.
U mna je to tak,ze mam chvile,ked nepomaha absolutne nic,potom chvile,ked by mi uz mozno trochu pomohol aj terapeut a potom ,ked su uz dokazem pomoct aj sama.Ale je to stale len o ciastocnom zlepseni,nikdy ta choroba nie je uplne fuc.Tieto chvile sa striedaju.Podla toho, aky mam stres,alebo pokoj,alebo podla toho ako ma dorazi jedlo,alebo sa to zhorsi samo od seba/respektive neviem,co to sposobi./Pekne si ma to pohadzuje.DP/DR sa mi javi ako druhorady problem,co sa tyka psychiky na najhroznejsom prvom mieste je hnusna uzkozt,ktora ma uplne dokaze odrovnat,ale totalne uplne.Nastastie uz to nie je tak casto,ale stale ju citim v miernejsej podobe spolu s DP/DR,ktoru uz tiez mam v miernejsej podobe odvtedy,co drzim dietu a podla jednej liecitelky som si telo alternativne/bylinkami a enzymami/ horko- tazko,koli intolerancii potravin preliecila od zapalov.Toto je skor pre pana CHALUPNICKA.
HONZO,Ty uz to zhruba vies.Ako sa mas?Ako pokracujes?Napredujes aspon trochu?
Ještě jsem tam nebyl (čeká se dlouho) takže nevím zatím nic.
Ahoj, nějaký čas jsem tu nebyl, ale přemýšlel jsem o tom. ;)
Honzovi: Vezmu to popořadě. Chápu tu to tak, že narážíš na to, že lékař nebo psycholog může stanovit nepřesnou diagnózu. To se samozřejmě může stát a někdy stává.
Co se týče diagnostiky, tedy otázky „jestli je to tak nebo onak“, tak současná praxe vypadá zhruba tak, že pokud je vyloučená tělesná příčina depersonalizace, tak se o ní uvažuje jako o psychickém problému. Za tělesnou příčinu se pokládají neurologické problémy (epilepsie, úrazy, migrény apod.), které neurolog díky zobrazovacím metodám (EEG, MRI atd.) dokáže poměrně bezpečně vyloučit nebo případně potvrdit a léčit. Když se v tradiční medicíně nebo psychologii hovoří o tělesných příčinách depersonalizace, může být také řeč o dědičných dispozicích k tomuto konkrétnímu psychickému způsobu zvládání. Tj. každý jsme např. disponovaní reagovat na psychickou zátěž různě – někdo depresí, jiný úzkostí, jiný depersonalizací atp. Přitom se může stát, že si někdy fakt, že jsme byli v životě vystaveni nadměrné zátěži, ani neuvědomujeme.
O jiných tělesných příčinách (neurologických, dědičných) depersonalizace současná lékařská věda, co je mi známo, neuvažuje. Může se samozřejmě stát, že existují jiné tělesné příčiny, které současná věda zatím nezná nebo neakceptuje. Všímám si, že se tu objevují teorie, že by depersonalizace mohla souviset třeba s intoxikací těžkými kovy. Osobně se k tomuto názoru stavím skepticky. V prvé řadě mi není známa jediná vědecká studie, které by tuto souvislost ověřila (To samozřejmě neznamená, že tato souvislost neexistuje. Jen ji zatím nikdo neprověřil.). Pokud se někdo (např. na základě osobních zkušeností) domnívá o opaku, tak je na čase takovou studii udělat, hypotézu ověřit a výsledky uveřejnit. Můj osobní předpoklad je, že tato souvislost neexistuje. Kdybychom kupříkladu náhodně vybrali 100 lidí s depersonalizací a 100 lidí bez depersonalizace, hádám, že bychom jim spočítali průměrně stejné množství amalgámů v zubech, což by nasvědčovalo tomu, že tenhle faktor roli nehraje.
V dalším odstavci píšeš o fyzických problémech, ale nejsem si jist, jestli dobře rozumím, které konkrétní fyzické problémy máš na mysli. Mnoho fyzických problémů – např. bolesti, nechutenství, závratě, kardiovaskulární problémy, kožní problémy, problémy s imunitou apod. – mohou být z jiné (psychosomatické) perspektivy viděny jako problémy psychické povahy nebo alespoň s psychickým podílem (např. stres oslabuje naší imunitu, ale potřebujeme se dostat do kontaktu s virem, abychom dostali chřipku). Říká se, že až třetina lidí hledající lékařskou pomoc může ve skutečnosti trpět psychosomatickými problémy, takže se to do velké míry týká nás všech, ať už jde o bolesti hlavy, chronická infekční onemocnění nebo žaludeční vředy. Každopádně myslím, že z příznaků depersonalizace jako takových nelze určit podíl psychické a tělesné příčiny.
Přemýšlím nakolik je nám to dělení příčin na psychické a tělesné vlastně vůbec užitečné a jestli by nebylo lepší uvažovat o depersonalizaci v relacích souhry duše a těla. Chápu, že je toto rozlišení důležité pro to, aby se člověk vůbec rozhodl, jestli má pomoc čekat od lékaře, psychologa nebo třeba léčitele. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že je duše a tělo propojené, může se stát, že nám bez ohledu na skutečnou příčinu pomůžou jak postupy psychologické (meditace, změna osobního postoje, psychoterapie) nebo více na tělo zaměřené (léky, změna stravování, změna životního stylu). Snad je v tomto obsažená i odpověď pro Mariaj.
Už mě znáte, tak vás jistě nepřekvapí můj důraz na psychoterapii. ;) Myslím, že depersonalizace nebo silná úzkost není nic, čím by člověk musel trpět a jistě má smysl vystavit se případným předsudkům společnosti vůči psychickým problémům všeho druhu (která si tak možná někdy upevňuje svůj pocit nebo zdání psychického zdraví) a odvážit se postavit se upřímně k sobě sama čelem.
Jak jsi sám napsal, ty jako psycholog to bereš ze strany psychických příčin, vlastně by asi bylo celkem divné, kdyby jsi na to nahlížel jinak :)
Můj osobní názor je, že psychika se ze strany psychologů/psychiatrů příliš přeceňuje, jako by mohla za všechno. Je to možné, ale já osobně se spíš příkláním na stranu těch jiných příčin i když psychika na tom také hraje bezpochyby roli, o tom žádná.
Ty jsi hezky uvedl několik příkladů, jak systém špatně funguje. Existuji tisíce nemocí, které se projevují pouze psychickými příznaky, nicméně příčina těch problémů je čistě fyzická. Lékaři to berou tak, že jakmile jde o psychický problém, tak jsi buď blázen nebo máš nádor na mozku. Jakoby nic mezitím neexistovalo. Takže přesně jak jsi napsal, doktor udělá neurologické vyšetření a pošle tě na psychiatrii. Příkladem za všechny budiž např. celiakie, která je podle mě v tomto ohledu dpdr celkem podobná. Na 100 000 lidí připadá zhruba 30 lidí co mají celiaki (globální statistika, v čr to může být úplně jinak), kolik z nich zjistí že nejsou magoři ale že trpí tělesnou poruchou? Spousta těchto lidí se to nikdy nedozví a nějaká terapie je jim úplně k ničemu. Takže ten argument s amalgánem by se v tomhle případě dal vyložit asi jako „Když náhodně vybereme 100 lidí bez celiakie a 100 lidí s celiakií a budeme všem podávat pečivo, tak z toho logickou úvahou můžeme vyjít, že pečivo ty problémy nezpůsobuje, protože se zdravými lidmi pečivo přeci nic nedělá, takže je nesmysl, aby člověku s celiakií taky škodilo, že?“ Z toho vychází jednoduchou logikou fakt, že i ten amalgán je za normálních okolností pro člověka neškodný, ale co se stane, když se vyskytnou nějaké nenadálé okolnosti, které způsobují že tělo normálně nefunguje? Amalgán se ze zubů uvolňuje neustále, to ti řekne každý doktor, ale v tak malém množství, že tělo se s tím bezproblémů vypořádá, ale pokud se s tím tělo z nějakého důvodu vypořádat nemůže, začně se v těle usazovat a dělat problémy. Vím že to nezní moc pravděpodobně, právě proto tuto teorii nijak neobhajuju, sám osobně si myslím že to není tak horké jak se zde na diskuzí mluví, ale chci jen vysvětlit, že podle mě to možné je (i když ve velmi malém procentu případů). Rozdíl oproti běžnému doktorovi je ten, že on tuhle možnost ani nepřipustí.
Tímhle příspěvkem nechci obhajovat jednu nebo druhou věc, spíš jen vysvětluji některé postoje, které kolují tady na webu a ke kterým se přikláním i já. Můj názor je takový, že dpdr není pouze jen psychický problém. Co to doopravdy způsobuje, jsou už pro mě zatím jen teorie, které se pokouším v rámci možností ověřit.
Ahoj, jsem rád, že jsme si tady vyměnili různorodé názory. Já jsem si díky tomu rozšířil obzory a trochu blíž se seznámil s celiakií a intoxikací kovy.
Pochopil jsem, že se může stát, že člověk, který má tělesnou poruchu (třeba celiakií) lékaři nebo psychologovi neznámou, může být chybně diagnostikován a skončit u odborníka, který mu nepomůže a pomoc ani nemůže.
Já jsem chtěl upozornit na opačný typ, podle mě docela běžného omylu. Člověk má psychosomatické potíže, které se sice velmi podobají tělesným poruchám, ale jejich příčina je spíše psychická. Opakovaně hledá pomoc u lékaře, ale lékař tělesnou příčinu nenachází. Možnost, že by jeho potíže mohly být spíše psychického rázu, odmítá, protože si tuto souvislost nedokáže představit, registruje tělesné problémy a ne psychické, a protože je společensky a pro něj přípustnější mít tělesné než psychické potíže. A tak hledá tělesnou příčinu dál u jiných lékařů, kde podstupuje další vyšetření.
Někdy nakonec najde, jindy ne a třeba by mu pomohla ta psychoterapie. ;)
Taky jsem chtěl upozornit na společenské stigma, které někdy může provázet fakt, že si připustíme, že máme psychický problém. Já jsem tohle stigma asi nadobro ztratil. Jednak jsem pochopil, že každý člověk má své psychické problémy a témata svého dětství i přítomného a budoucího života, se kterými se musí potýkat. Také jsem poznal, že naše psychické potíže mohou být zdrojem našeho osobního růstu a taky cítím obdiv k lidem, kteří se s nimi utkávají. Takže nemyslím, že by lidi, kteří chodí k psychologovi nebo psychiatrovi byli „magoři“, i když to tak někomu jinému třeba může připadat.
K tomu experimentu: Pokud budeš sto lidem podávat pečivo, tak jim bude dobře. Pokud lidem s celiakií, tak jim bude asi pěkně blbě, takže můžeme uzavřít, že je v pečivu něco, co jim škodí, což už jsme ale věděli před tím. Vlastně nevím, co by to mělo dokázat. ;) Zatímco, kdyby měla rtuť specifický vztah k depersonalizaci, měli by mít tito lidé v zubech průměrně víc amalgámů. Jiná možnost, jak tuto souvislost ověřit by bylo, že by 20 lidí s depersonalizací podstoupilo detoxikační kůru DMSA a 20 lidí kůru placebem (tedy něčím, co by vypadalo a chutnalo jako DMSA, ale nebylo by v tom nic), aniž by sami věděli, jestli berou DMSA nebo placebo. Pak by se sledovalo, jestli se lidem po detoxikaci DMSA oproti „kontrolní skupině“ beroucí placebo depersonalizace významně zlepšila. Osobně na tu souvislost nevěřím, ale ani nemůžu prokázat opak. Žádná studie tohoto typu tady není, takže pokud k tomu člověk tíhne, může akorát tak provádět experimenty sám na sobě a na vlastní triko. ;)
Já myslím rozumím co chceš říct a vlastně to tak i u spousty lidí bude pravda. Já jsem si to asi vztahoval na sebe protože u mě to bylo trochu jinak. Já jsem z psychiatrie strach neměl, nebál jsem se ani společenského stigmatu, bylo mi tak hrozně, že jsem myslel že to nevydržím ani vteřinu. Takže já jsem na žádné vyšetření zpočátku vůbec nešel. Jako první věc co jsem udělal bylo, že jsem zašel za obvodní doktorkou aby mi dala doporučení na psychiatrii, kam jsem pak několik měsíců chodil. Když jsem poznal že to nikam nevede, tak jsem od ní šel pryč. Nějaká vyšetření jsem vůbec neabsolvoval, to až teď.
Lidé mají z psychiatrů obavy a vlastně je to celkem normální, protože člověk dobrovolně připouští, že je nějak duševně nevyrovnaný, což jsme ale stejně tak trochu všichni. Srandovní to mají v americe, kde má psychiatra skoro každý a berou ho spíš jako životního poradce než jako doktora, ne všichni samozřejmě.
Ten expirement by podle mě moc velký úspech asi neměl. Tam je pořád ta otázka, co způsobuje dpdr. Já si myslím, že to není jenom jedna věc a konkrétně ty těžké kovy jsou podle mě jako příčina nejméně častá nebo spíše ojedinělá. Takže by ten experiment moc dobře nedopadl. Úspěch by to mělo za předpokladu, že by všichni byly otrávení těžkými kovy a to ti nikdy s jistotou nezjistí protože takové metody na odhalování jsou dost nepřesné.
Ahoj Honzo. Mám sa celkom ok, v porovnaní s tým, ako som sa mal pred detoxom. Vyplavil som veľa toxínov a môjmu telu i duši sa riadne uľavilo. Cítim, že som na správnej ceste.
Ahoj Adame. Psychika a fyzično sú vzájomne previazané a vzájomne sa ovplyvňujúce. Zlá psychika môže zhoršovať fyzický stav a zlý fyzický stav môže zhoršovať psychiku. Takže môže vzniknúť aj reťazová reakcie. Ak sa chce človek z toho dostať, musí zvládnuť poruchu komplexne. Dôležité je začať liečbu tým správnym spôsobom. Myslím si, že mne sa to podarilo.
Adame, s tým DMSA to nie je také jednoduché. Ak sa neaplikuje správny detoxikačný postup, šitý na mieru, tak DMSA môže stav ešte zhoršiť. Treba zvážiť všetky faktory, ktoré prichádzajú pri užívaní DMSA do úvahy.
Adam, ešte jednu vec si nezobral do úvahy. Lekár nedokáže zistiť všetky fyzické indispozície, nachádzajúce sa v človeku. Takýmito indispozíciami sú napríklad aj chronická otrava ortuťou, ,leaky gut syndróm, či plesňové alebo parazitické zaťaženie organizmu. Oficiálna medicína toto proste nezisťuje. V praxi to znamená, že aj keď lekár nič nezistí, problém môže ostať fyzický. Pozri si napríklad tento príspevok: http://www.rozhlas.cz/leonardo/zpravy/_zprava/558603
Ahoj HONZO,ako sa mas?Pokracujes v diete?Pomaha Ti to?Posunul si sa?