Jedna z nejhorších zkušeností kterou jsem kdy zažil

Byl celodenní pobyt v blázinci. A to doslova. Původně jsem tam měl jít na dva dny, pak mi doktor sdělil, že to bude na týden, potom že zas na dva týdny. Tohle vyšetření byla domluva z předchozího týdne, ani nevím proč jsem na to přistoupil, ale teď vím, že jsem se rozhodl už na počátku správně (že jít tam je pěkná blbost) ale nechal jsem se přemluvit. Šlo tam o to, že na určitá vyšetření je dlouhá čekací doba (rezonance, psychologické testy, eeg, apod.) takže jako hospitalizovaný pacient bych to měl dříve. Myslel jsem si, že dva dny to tam nějak přežiju, ale hluboce jsem se mýlil.

Tam kam jsem nastoupil, to byla regulérní cvokárna. Moje domněnky, představy z filmů, apod. byly jen slabý odvar, ve skutečnosti je to mnohem horší. Já jsem byl na oddělení, kde je možné kdykoliv na reverz odejít, ale není to tak snadné jak to vypadá. Já jsem o propuštění požádal už po obědě, a dostal jsem se pryč až pozdě večer.

Poslední dobou se cítím celkem v pohodě, ale ten propad jaký jsem zažil v blázinci, to bylo moc silné kafe. Totálně jsem se tam sesypal. Pravděpodobně neexistuje víc depresivnější místo, než tohle. Lidi, prostory, denní program, to je opravdová síla. Přišel jsem tam asi v 8 hodin ráno a odcházel jsem asi v 6 večer. Už ráno jsem věděl, že to byla chyba sem jít. Pro „normálního“ člověka jako jsem já to je v ústavu naprosto šílené. Celý den jsem čuměl do zdi a přemýšlel o tom, jaká to byla blbost. Spousta lidí na tom oddělení chodila na elektrošoky, další do sebe cpali antipsychotika jako lentilky a úplně mě dorazilo když jeden chlap chtěl po sestře napsat smsku protože to neuměl. Sem já patřím? Vím, že to mělo být na chvíli, ale já jsem to tam nemohl vydržet ani chvíli. Než jsem se z nemocnice dostal pryč, měl jsem zhruba hodinové sezení (každé zvlášť) u tří doktorů. Jejich argumenty byly naprosto zcestné a spíš mě jen uráželi. Často mi podsouvali léky na ulidnění nebo na spaní. Mám dojem, že tady chtějí člověka jenom nadopovat aby od něj byl klid. Pacienti tak skutečně vypadali, jako zombie. Říkal jsem si, že se mi přitížilo celkem dost, takže radši vypadnu. Nějaká rezonance, eeg, tyhle věci mi za to fakt nestojí, navíc pochybuji že by mi tam našli skutečnou příčinu mých problémů. Jediné o co jsem stál bylo vyšetření střeva, ale doktoři se pořád vyjadřovali tak neurčitě, jako že když na to zbude čas tak to možná udělají. No prostě jako v blázinci. Pravděpodobně největší důvod proč si mě tam chtěli na delší dobu nechat je pozorování moji povahy, chování, apod. což je samozřejmě ta největší kravina. Z mých symptomů, by i student psychologie prvního ročníku poznal že jsem cvok, jenže o tuhle diagnozů mi nejde. Mě zajímá proč to tak je. A nějaké povídání o píčovinách čeho že se to vlastně bojím, vůbec ničemu nepomůže.
Denní sezení, kterému říkali komunita, to mi nahánělo husí kůži. Povídat si s ženskýma, jejichž věkový průměr je kolem 60 a vypadají že neumějí do pěti napočítat, to je moc. Šel jsem tam kvůli diagnoze, ne abych se zcvoknul. Za celý den jsem samozřejmě neabsolvoval žádné vyšetření, což je asi normální, ale stejně mě to sere. Zbytečně ztracený den čekáním. Nejvíc mě zarážela otázka, co že mi to na tomhle prostředí vlastně vadí. Asi to s tou intelegincí psychiatrů nebude úplně slavné. Odpověď snad dojde každému. Doktoři by neměli přemýšlet jako stroje, ale jako lidi.

Výsledkem je tedy nula nula nic. Akorát pěkně zkažený den. Vyšetření, jestli vůbec mají nějakou informační hodnotu, si dyžtak oběhám ambulantně. Snad se dám z tohohle šoku brzo do pořádku, protože mi to hezky schodilo psychiku dolů. Hospitalizace ve cvokhausu, never more…