I když se moje dpdr celkově patrně trochu zlepšila, můj psychická stav byl jako kotva která padá ke dnu. Stručně řečeno jsem byl v prdeli, takže jsem na radu matky šel dnes k doktorovi. I když mám pocit, že už se mi vrací psychická pohoda, nechci nic nechávat náhodě. Za ty 4 roky co mám dpdr jsem bral prvních pár měsíců Zoloft a pak už nic. Nikdy jsem neměl (snad kromě Ibalginu) žádnou brzdu, která by mě v případě nouze zachránila. Dnes jsem se rozhodl, že si zajdu pro svůj klid pro Neurol. Nehodlám ho užívat pravidelně, dokonce ani nepravidelně, jenom ho tady chci mít. Obědnal jsem si z Lucemburska třezalku, což je jediná věc co zatím hodlám užívat.
Když jsem si šel pro Neurol, doktorka mi předtím udělala nějaká vyšetření. V čekárně plné důchodců jsem čekal jenom dvě hodinky, nejradši bych ty poplatky zvedl alespoň na pětikilo, spousta těch lidí (včetně té báby vedle mě) si tam doslova chodí jen pokecat a vůbec se tím nijak netají. Když jsem byl u doktorky naposledy asi před půl rokem tak tam jedna žena dokonce zkolabovala. Zkrátka naše zdravotnictví je prostě v katastrofálním stavu a jsem pro pořádnou změnu. Mám spoustu známých co bydlí v USA, tam máte všechno sice 10x dražší a za každý prd se tam platí jenže byly jste někdy v americké nemocnici? To je jiné kafe. Úroveň zdravotnictví je prostě na vysoké úrovni a to musí být taky řádně zaplaceno. Jediná věc, do které mi nevadí dávat prachy, je zdraví, takže bych tenhle systém bral i u nás. Samozřejmě i tam to má svá úskalí, ale o tom se nechci rozepisovat, jen jsem se nad tím zamýšlel při té zábavě v čekárně.
Asi po dvou hodinách čekání si mě vzala do párady mladá, kozatá, rádoby doktorka, která jakoby vypadla z titulní stránky magazínu PlayBoy. Na všechny se usmívala a pořád pendlovala mezi svojí ordinací a ordinací místní (zkušené) doktorky. Podle toho co mi říkala babča co seděla vedle mě, si celý den brala jen ty pacienty, které nezaberou moc práce (doslova mi řekla: „předtím tam měla nějakou cigošku a teď je tam nějaká hrozně stará paní“). Takže asi podle mé karty si domyslela, že s mladým klackem nebude moc práce. Co bych chtěl ještě zdůraznit je fakt, že pokud nekrvácíte, neuhroutíte se, vyšetření neprokáže žádnou příčinu, tak jste automaticky magor. Asi pořád žiju v době, kdy se všechno řeší antibiotiky.
Doktorka mě chvíli zpovídala, dělala různá vyšetření. Strávil jsem tam asi hodinu. Když už jsem tam byl, tak jsem jen prohodil něco v tom smyslu, že se domnívám, že moje problémy mohou mít jinou příčinu. Doktorka mi řekla, že teorie o které jsem ji pověděl je absolutní blbost a že jsem magor (takhle to neřekla, použila něco jako že si je absolutně jistá, že to je psychického původu). Postupovala přesně podle určité osnovy a vůbec nedávala prostor selskému rozumu, zkrátka se chovala jako robot. Udělala mi pár vyšetření, včetně EKG, tedy myslím že to bylo EKG. Prostě jsem ležel na posteli a měl jsem do sebe napíchané ty dráty. Asi nemusím zmiňovat fakt, že ani ten přístroj nedokázala správně obsluhovat. Nakonec se mě zeptala, jestli necítím, že mi přeskakuje srdeční tep, řekl jsem že skoro pořád. Po pár minutách řekla že je to taky ok. Na radu místní doktorky mi předepsala několik sérií dalších testů, včetně asi neurologie, nečekám že mi tam něco najdou, ale nikdy jsem tam nebyl, tak proč ne, mě je to celkem šumák :).
Jediný test který nebyl v normě byly moje oči. Moje vysvětlení je jednoduché, měl jsem silnou derealizaci, při které vidím vše rozmazaně a opile, navíc byla tabule osvětlená prudkým žlutým světlem a to díky moji fotofobii (která se pomalu ale jistě vrací, dmsa ji v podstatě na 90% zablokovalo) dělalo cokoliv absolutně nečitelným.
Ani ten Neurol mi ty socky nechtěli dát, kdyby je nepřesvědčila moje máma, která tam byla semnou, asi by mě poslali domů jako teenagera co jen obtěžuje slušné lidi. Co se týče mě, tak pokud nemám těžké deprese, nebo opravdu silnou dpdr, tak na mě nikdo nic nepozná, takže když to někomu vyprávím, myslí si, že si ty problémy cucám z prstu. Je to jako bojovat s neviditelným nepřítelem. Lékaři žádné symptomy nevidí a co jim neřeknu, jakoby neexistovalo.
Můj cíl byl ale jasný, dostat ten Neurol pro případ nouze. Ten jsem nakonec dostal, takže můj výlet byl úspěšný. Tento příspěvek jsem poslal jako takové zajímavé ohlednutí nad tím, jak v ČR probíhá léčba pacienta. Nejsem nespokojený, ale ani nejsem spokojený. Ještě mě stihli doporučit k nějakému psychiatrovi (k jinému než minule). Možná pro klid mojí matky k němu budu nakonec i chodit, protože jak jsem se přesvědčil např. u Adama, nemusí být rozhovor s odborníkem na duši zas takový nesmysl, když už nic jiného, pomůže to člověku urovnat si myšlenky a to je přesně to co potřebuji.
1 thought on “Jak jsem získal Neurol”