Temelín

Minulý týden jsme byly se školou v jaderné elektrárně Temelín. Pominu to, že mě školní exkurze vůbec nezajímají a nesmírně nudí ale důvod proč jsem tam nechtěl jet je snad všem jasný…

Vymlouval jsem se co to dalo, připravoval si neskutečné historky o tom jak v naší ulici vykolejila tramvaj, jak mi den předtím zjistili nádor na mozku a já musel na lobotomii no prostě hrozné kraviny mi lítali hlavou, musel jsem se prostě nějak vymluvit.

Kvůli mnoha důvodům které nemá cenu popisovat jsem jet musel. Co ale s tím? Je to celodenní výlet, co když někde omdlím, nebo přestanu vnímat apod.? No byl jsem z toho dost ve stresu. Celý víkend jsem v podstatě prokalil pro různých podnicích v Praze (slavil jsem narozeniny) takže jsem byl dost vyčerpaný a nevyspalý.

V pondělí jsme se brzo ráno se školou sešli a čekali na autobus, přijel jsem dřív což se ukázalo jako dost hloupý nápad. Moje obvyklá nedochvilnost má asi svůj důvod. Takže jsem přes hodinu a půl v ukrutné zimě a jen v mikině čekal na autobus. Byl jsem v euforii když konečně přijel. Cesta do Temelína trvala zhruba 2,5 hodiny. Pocity jsem měl rozporuplné. Neřekl bych, že jsem prodělal nějaký atak ale cítil jsem se tak nepříjemně mimo, určitě znáte ten pocit kdy nemáte přímo atak ale prostě jste hluboce odcizeni a uvědomíte si to až třeba po pár minutách a pak se toho leknete, to jsem za celý den zažil několikrát.

Když jsme přijeli do Temelína zavítali jsme do místního zámečku kde jsme skoukli v místním 3D kině asi cca. hodinu a půl dlouhý film. Snažil jsem se jak při cestě autobusem tak při filmu spát abych načerpal co nejvíce energie + jsem jedl nějaké to ovoce kde je hodně cukru. Celkem mi to pomohlo protože jsem se necítil nějak ve stresu. Po filmu jsme konečně zavítali do elektrárny. Díky vysokému bezpečnostnímu opatření nevpustili kvůli nějakým nesrovnalostem dovnitř několik lidí. BIS má prostě na každého něco jak nám prozradila průvodkyně.

Kde jsem se asi cítil nejhůře bylo přímo v elektrárně. Pustili nás do nějakého bloku který bych přirovnal k většímu skladišti. Byl tam obrovský hluk a příšerné teplo. Ten obrovský prostor, změna teploty a tlaku u mě vyvolali celkem nepříjemný atak. Snažil jsem se uklidnit. Potom jsme sešli několik pater dolu, kde zas byla naopak veliká zima. Celá prohlídka uvnitř netrvala více než 20 minut (díky bohu) takže jsem to nějak překousl. Když jsme byly venku už jsem byl v pohodě a docela se i kochal výhledem na chladící věže.

Po další prohlídce útrob zámečku jsme jeli zpět do Prahy. Cesta se protáhla zhruba na tři hodinky. Spát se už nějak nedalo. Další silný atak jsem zažil při cestě domu v MHD. Bylo to nejspíš silnou únavou.

Domu jsem přišel kolem 6 a hned šel spát. Vzbudil jsem se asi v 8 druhý den a cítil se úplně tuhý. Nebyl to ale můj případ. Podle vysoké absence ve třídě to zmohlo více lidí. Je podzim takže jsou lidi více nachípaní a stačí menší únava a skolí vás to.

Celý výlet hodnotím zpětně pozitivně. Když odečtu ten stres z toho že jsem nevěděl co se bude dít. Měl jsem na výletě jen jeden silný atak a to se dalo přežít. Ataky při cestě domů jsou už klasika.