V dnešním příspěvku bych chtěl shrnout událostí uplynulých dní a pozvat na nějakou tu relaxační „aktivitu“.
V posledních dnech často a intenzivně přemýšlím o jednom ze svých předchozích článků o Citalecu a Rivotrilu. To co jsem napsal o Citalecu jsou fakta, na ten mám názor pořád stejný, co mě teď vrtá hlavou je Rivotril. Opět to co je v článku napsáno i po pozdějším přehodnocení odpovídá realitě. Je tu jedno ale…Když jsem psal o Rivotrilu v hlavě jsem si říkal, že je to hodně drsná látka co vám může udělat z mozku pěknou kaši. Jak si můžete přečíst v diskuzi pod článkem co píše Ivan, Rivotril DP/DR nevyléčí ale spíš ji neutralizuje. Aspoň tak to na mě působí. Znovu jsem pátral na internetu a těžko říct jak to je. Lidé píšou, že jsou sice vyléčeni, ale nikde není napsáno zda ještě Rivotril berou (podle mě ano) proto to může vypadat, že se z toho dostali, ale Rivotril přitom jejich poruchu posunul někam kde nedělá problémy ale nezmizela úplně. Neříkám, že mě to děsí, naopak jsem rád že něco funguje proti DP/DR. Co mě na Rivotrilu štve je že je návykový, má mnoho vedlejších účinků a neznám jeho úskalí při dlouhodobějším užívání.
Zobat každý den, možná po celý život, nějaké svinstvo o kterém vím pramálo? Je to skutečně to co chci? A co vedlejší účinky? Na druhou stranu mě to zbavý moji noční můry, poruchy s kterou se mi tak těžko žije. Těžké to rozhodování…
To k čemu inklinuji je jakási metafora k mému oblíbenému seriálu Dr. House, když je mi těžko tak často svůj stav přirovnávám k někomu podobnému a obdivuji jak se se svým problémem vypořádal. To jak se chová mi hodně připomíná mě. Nechovám se ke svému okolí stejně jako Gregory House, ale uvnitř se cítím tak nějak podobně. Mám svůj obraz dotvořit tak, že budu denně zobat Rivotril tak jako on Vicodin (návykové analgetikum kvůli jeho bolavé noze)? Co na to říct…
Seriál Dr. House je super, určitě se na něj podívejte. Na Nově co nevidět také začne další výborný seriál Prison Break neboli Útěk z vězení. I když na Nově půjde teprve první díl první série, já už jsem loni viděl v originále celé dvě série a momentálně koukám na první díl třetí série. Proč to vůbec píšu…nebýt tohohle tak bych se v zimě asi zcvoknul. Ten seriál je tak neuvěřitelně napínavý, že díly jsem si šetřil jak jsem jen mohl a když mi bylo nejhůř, podíval jsem se na 2-3 díly na dvd a bylo mi fajn.
Ja bi som rivotril prirovnal napríklad k inzulínu. Je inzulín návykový, je. Prečo je návikový? Pretože neodstraňuje cukrovku, ale ju potláča. To isté platí aj o rivotrilu. Keďže ale ešte nevymysleli liek na odstánenie dpdr, tak je lepšie, aby boli potlačené, než nepolačené.
Prečo môže byť niekto vyliečený z dpdr bez toho, aby bral naďalej lieky?
Sú prípady dpdr, ktoré vznikájú len pri silnej únave, alebo strese. Akonáhle odoznejú, odoznie aj dpdr. Sú prípady dpdr, ktoré sa spustia traumou. Ak následne dokáže človek túto traumu spracovať tak, že už naňho traumatizujúco nepôsobí, zmizne spúšťač, a zmizne aj dpdr. Ak však dpdr spustí len samotná existencia človeka, tak tam už treba nájsť, čo biochemického v človeku dpdr vytvára. Myslím si že patrím do tejto kategórie, takže pokiaľ sa neodstáni biochemická podstata v tele, tak dpdr pretrváva až do konca života. Preto je pre mňa chemikália ako rivotril užitočná, aj keby som ju mal užívať do konca života.
Honzo, máš pocit, tvoje dpdr spustila nejaká nejaká vonkajšia udalosť, alebo len zmena fyzických procesov v tele.
S tím přirovnáním k inzulínu se mi to zdá na místě. Já bych to shrnul asi tak, že Rivotril je (mnohem) lepší než nic. To jestli ho lidé chtějí brát už nechám na jejich rozhodnutí. Já se DP/DR snažím překonávat bez terapie a bez medikamentů už tři roky, je to lepší ale zas tak super daleko jsem se pravda neposunul. Nechci plítvat mládím na nějakém neuváženém rozhodnutí.
K té otázce, to co u mě DP/DR spustilo je patrné z tohoto článku http://blog.depersonalizace.info/o-me/mrtvy-za-ziva/ ale hlavně na začátku jsem si myslel že to mělo nějakou fyzickou příčinu. Teď si myslím že asi ne, i když v těch genech možná něco špatně zapsané přece jen bude.
Nevšimol som si, že tam tento tvoj životopis o dpdr pribudol.Asi si to tu budem musieť lepšie prelustrovať, čo som si ešte neprečítal.
Z toho čo si napísal, jasne vyplýva, že sa jedná o fyzické ochorenie s psychickými následkami.Psychické následky sú len reakciou na stav. Chemi kálie majú vplyv na organizmus, a môžu spustiť iné chemické procesy v tele.Ak uvážime, že tvoj organizmus bol zaťažený očkovacou látkou , kedy sa imunita presunula na ňu, a silnejším modelom trávy, ako si to nazval, tak to už tvoj organizmus neuniesol obranne a dpdr bola na svete. Aby si sa zbavil dpdr, musí sa fyzično dostať do pôvodného stavu spred dpdr. Jednoducho by sa dalo povedať, že by stačili dve veci: Opak trávy a zvýšená odolnosť organizmu, čiže opak toho, čo dpdr spustilo. Opak v zmysle vyvolania opačnej reakcie ako tráva. To už je ale záležitosť pre vedu. My môžeme pracovať len s tým, čo je. Rivotril sa mi osvedčil ako čiastočný odstraňovač dpdr. Chcem skúsiť ešte lamotrigin. Honzo, ber to tak, že chémia spustila dpdr v tebe. Chémia by ju mala aj odstrániť. Psychika určite dokáže chémii dosť pomôcť, ale v niektorých prípadoch nieje všemocná. To je môj názor.(Ide tu aj o fyzikálne prenosy, ktoré prenáša nervová sústava ako elektrické impulzy. Keďže chémia je súčasťou fyzična, nazvime to globálne fyzično.)
Asi před dvěma lety jsem měl takovou teorii, že díky chemikáliím se mi špatně pospojovali neurony v mozku a proto se něco změnilo. Ať to zní sebehloupěji, našel jsem jeden článek o meditaci, kde nějaký člověk vypráví o správném propojování neuronů pomocí meditace. Zkusím ho najít a dát sem odkaz.
Honzo, Tvoje rozhodnutí vydat se cestou alternativy považuji za výborné rozhodnutí. Co se týče Tvého příběhu, tak cítím, že tráva byla v Tvém případě pouze spouštěč toho, co už u Tebe bylo v podvědomí nachystané k „propuknutí“, díky tomuto spouštěči to „konečně mohlo“ vyplout na povrch, abys mohl začít se sebou něco dělat, abys mohl postupně nalézet své skutečné já. Zjišťuješ, že nechceš být pokrytec, že Ti vadí, co vidíš kolem sebe a cítíš prázdnotu. Ať je jakkoli tvoje situace děsivá, je to proces transformace, ze které můžeš vyjít posílen, budeš-li chtít. Rovněž si uvědomuji, že bude chtít v Tvém případě zapracovat na vztahu k Tvé matce, od které Ti chybí podpora a láska. K tomu jsou kromě EFT také výborné rodinné konstelace, ale dej tomu čas. Nejdříve je třeba vůbec přijmout možnost, že bys mohl být někým jiným, než jsi byl dříve. Lidé s DP/DR lpí na předchozí představě sebe sama, mají silné vnímání svého ega, své silné osobnosti v minulosti, která se najednou jakoby „rozpadla“ a zmizela. Chtějí, aby byli jako dřív. Ale nikdo není nikdy jako dřív. Všichni se měníme. Někdo postupným vývojem bez větších zvratů, někdo má tu cestu transformace těžší, ale zase na něj později, bude-li chtít, čeká jeho pravé jádro, jeho pravá podstata, bez přetvářek, bez potřeby druhým něco dokazovt, bez potřeby dělat se někým jiným, než jsi. Přeju Ti hodně síly, abys tuto často velmi těžkou cestu zvládl, chce to trpělivost a odhodlání. Přeju Ti pěkný den.
ad Martina
Osobně nesouhlasím, že jsem měl nějaké psychické předpoklady k dp/dr (i kdy je to nejspíše pravda) protože já se sebou byl naprosto spokojený, nehledal jsem jinou osobnost, byl jsem takový jaký jsem byl a líbilo se mi to. Nic bych v té době neměnil.
Dříve jsem hledal na všem jen to dobré. S lidmi jsem vycházel, protože jsem si ke každému našel cestu. Až po propuknutí dp/dr a jejím dalším vývoji jsem se na vše začal dívat tak nějak jinak, ale je to prostě proto, že já mám takové vnímání světa okolo sebe, nechci to a nelíbí se mi to. Nemůžu o Praze říci, že je to nádherné město (i když bych vážně rád chtěl) protože já ho vnímám jako jednu velkou, černou, špinavou kupu smetí, kde se ti na každém rohu může něco stát. Zástupy všeho ignorujících lidí žijící stejně pokrytecké životy. To je můj pohled. Ať chci nebo ne.
Co se mě osobně týče. Tak dp/dr mě na jednu stranu velmi posilnila a chtě nechtě jsem si z ní vzal velkou zkušenost, ale už mě to prostě nudí, chci jít zas dál.
S mojí matkou je to trochu složitější. I když bych to zde nerad rozebíral. Nevadí mi jako člověk, mám ji rád, ale je hodně cholerická. Jeden den doma šílí jako magor a ráno je zas úplně klidná. Těžko se k takovému člověku dá chovat pořád stejně (a já mám nervy taky jenom jedny). Laxní přístup je to jediné co nerozruší ani jí, ani mě.
Jakkoli to bude znít sobecky, hloupě či nevyzrále, láska není to co potřebuji. Nestojím o falešnou náklonnost či soucit. Abych pravdu řekl, kdy by se mi někdo snažil (z lidí mě blízkých) pomoci, pochopit mě nebo politovat, cítil bych se ještě hůř (vlastní zkušenost). Protože bych si ty svoje pocity připustil víc k tělu a prožíval bych svoje utrpení více. Porušil bych pak svoji hrubou schránku kterou jsem si za dlouhé období vypěstoval, která mě chrání před těmi nejtěžšími stavy dp/dr, těžko to pochopíte ale je to jedna z mála věcí co mě drží „nad věcí“, prostě ignorovat to, nebrat to tak vážně a prostě když se něco stane tak stane, vykašlat se na všechno a ničeho si nevážit (není to tak úplně vždy a pořád). Až budu chtít změnu, musím vědět do čeho jdu. Nezahodím jen tak svůj „stabilizovaný“ stav, aby se to popř. ještě zhoršilo. Jak si mohu vážit lidí a věcí okolo mě když cítím, že nejsou skutečné a jsou přechodné, já prostě tohle momentálně neumím a nijak mi to nevadí. Jakkoli mohu vypadat podivně, tohle je prostě můj názor a je jen v mé hlavě, k okolí se s takovou arogancí samozřejmě (navenek) nechovám, ať bych měl pravdu nebo ne, nikdo by se semnou nebavil takže to zas tak jednostranné není.
Nevadí mi co jsem teď. Nemám z toho depresi nebo tak něco. Prostě jsem se musel přizpůsobit. Je to jako kdyby vás hodili do války, zabij nebo budeš zabit, co si vyberete?. Budete každý večer někde v zákopu brečet a litovat se? Čeho tím dosáhnete? Musíte se s tím po svém vyrovnat a malými krůčky se z toho dostávat ven. Člověk nezíská vše přes noc.
PS: Doufám, že můj názor nevyzněl nějak hrubě. Uvědomte si, že takhle já prostě chtě nechtě koukám na svět, samozřejmě to chci změnit, ale teď to prostě nejde. Také upozorňuji, že i přes své názory se ke svému okolí chovám úplně normálně.
Podľa mňa je podvedomie mystické slovo. keď už by som mal nejaké slovo použiť namiesto podvedomia, tak by som použil nevedomie. Nevedomie je jasné a nemá v sebe žiadnu mystickosť. Ak má niekto niečo v nevedomí, to znamená, že o to nieje súčasťou jeho vedomia. Ak Martina hovorila o podvedomej predispozícii Honzu na spustenie dpdr, tak to dokážem vnímať len ako fyzickú predispozíciu, čiže môžeme to nazvať aj nevedomou predispozíciou, ale nenazval by som to podvedomou predispozíciou. Slovo podvedomie si viem predstaviť len ako výraz pre udalosti, ktoré už boli vo vedomí daného človeka, ale momentálne tam nie su.
Martinka, myslím si, že to celé vnímaš nesprávne.
Tvoje DPDR vnímam ako zmenu osobnosti vplyvom ega, ktoré nebolo sociálne prijaté, a preto odstrčené. Nasledkom toho nastala izolácia ega a pocity falošnej DPDR. Ego sa muselo rozpustiť, aby nastala nová resocializácia strata pocitov z disocializácie, ktoré si ty nazvala DPDR. Je logické, že resocializáciou ega vzniklo nové resocializované ego, ktoré už neprežíva disocializačnú DPDR. To čo máš ty na mysli je iný druh DPDR.
To čo napísal Honza ako reakciu na Martinkyn príspejok, ako keby som to napísal sám. Vnímam to rovnako.
Znovu zdůrazňuji, že DP/DR je hodně individuální. Neříkám, že stejně jak to bylo u mě to je i u ostatních, ale psychické či podvědomé dispozice bych uznal kdybych měl deprese, úzkosti, trauma nebo něco podobného ale to jsem předtím v životě neměl. Fyzické dispozice jsou zase něco jiného.