Focusing a depersonalizace aneb tělesně zakotvené prožívání vlastní neexistence
Právě jsem se vrátil ze zdařeného sedmidenního kurzu focusingu v Novém Městě nad Metují a jelikož se mi prozatím zdá, že by osvojení a praktikování této metody mohlo vést ke zmírnění prožitků depersonalizace a derealizace, rád bych vám nyní focusing trochu přiblížil.
Co je focusing? Pro někoho je prostředkem osobnostního rozvoje, pro jiného nezbytnou součástí jakékoliv úspěšné psychoterapie, pro dalšího vlastní psychoterapeutickou metodou. Tak či onak praktikování focusingu může časem vést k hlubšímu vnímání vlastního těla, sebeporozumění, přijetí obtížných nebo neakceptovatelných pocitů či konstruktivním změnám ve vlastním životě. Lidé prožívající depersonalizaci mohou čerpat především z obnoveného vnímání vlastního těla a tělesných pocitů. Velkou výhodou focusingu je, že jej lze provádět o samotě jako jistou formu sebepoznávání a auto-terapie. Lze jej provádět také ve dvojicích, s empatickým a naslouchajícím přítelem nebo terapeutem.
Objevitelem focusingu je žák humanistického psychoterapeuta Carla Rogerse – Eugen T. Gendlin. Ten si v rámci rozsáhlého výzkumu se svými studenty všiml, že úspěšný výsledek psychoterapie lze často předvídat již na jejím počátku. Úspěšné klienty předem charakterizovala schopnost obracet se do svého nitra ke svým mnohdy neurčitým pocitům a hledat jejich přesné vyjádření (slovy, obrazy nebo vzpomínkami).
Focusing není vůbec složitý a každý se jej může naučit, i když jeho plné pochopení a osvojení vyžaduje jistou disciplínu, studium či výcvik. Následující popis proto není přesným návodem k provádění focusingu, ale jen jeho stručným přiblížením.
Během focusingu se fokusující pohodlně usadí a zklidní tok svých myšlenek. Poté obrátí svou pozornost dovnitř svého těla, přičemž sleduje, zda někde v jeho těle není nějaký pocit, byť třeba zprvu neurčitý, který by si žádal jeho pozornost. Když si nějaký takový pocit vybere, zaměří se na něj (z anglického „focus“). Pozorně se jej snaží z mírného odstupu vnímat. Nehodnotí jej, neanalyzuje ani nerozebírá. Jen si ho jednoduše se zájmem všímá a prozkoumává jej, podobně jako když si prohlížíme umělecké dílo. Ptá se: „Jaký ten pocit vlastně je? Jak ho cítím? Kde ho mám v těle?“
Každý pocit se nějak projevuje v těle. Jdeme na zkoušku, poradu nebo do neznámé společnosti a cítíme, jak se nám stahuje žaludek a hrdlo, potí se nám ruce a z obličeje se ztrácí krev. Máme strach. Při focusingu se často zaměřujeme na méně známé pocity než je strach, i ty však mají své tělesné vyjádření. Jedná se o pocity nejasné, vágní, neurčité, složité a mnohovrstevné. Nedokážeme je ihned pojmenovat, v češtině pro ně ani nemáme slov. Cílem focusingu je najít co nejpřesnější vyjádření těchto nejasných tělesných pocitů, ať už slovy, vzpomínkami nebo obrazy. V momentě kdy najdeme takové přesné pojmenování našeho tělesného pocitu, které s ním jakoby rezonuje či ladí, dojde k podstatné změně. Cítíme, jakoby se v našem těle něco posunulo, náš tělesný pocit se proměňuje a my prožíváme úlevu.
Během focusingu tedy pozorně vnímáme svůj zprvu neurčitý tělesný pocit a tiše a trpělivě čekáme, až k nám „promluví“ slovem, obrazem nebo vzpomínkou, který by ho co nejlépe vystihoval. Držíme si od něj určitou míru odstupu, asi jako s partnerem v dialogu. Nesnažíme se na jeho pojmenování přijít sami, napovědět by nám měl on sám. Většinou se stává, že první pojmenování, která k nám přicházejí, nejsou zcela přesná. Fokusujeme proto dále a hledáme takové pojmenování, které na tělesný pocit sedne co nejlépe. Pokud takové pojmenování najdeme, dobře to poznáme, neboť v tuto chvíli se v našem těle jakoby něco posune.
Gendlin věřil, že tělo je jako obrovský biologický počítač, který zpracovává miliardy bitů informací, které však nedokáže naše bdělá mysl pojmout. Své problémy a pocity často nedokážeme analyzovat nebo rozebrat vědomou myslí, naše tělo je však přesto zaznamenává a nějak jim rozumí. Naše tělo je moudré, zná naše problémy i to, co se k nim váže. Zná také vhodná řešení a směry dalšího růstu. Proto je dobré mu trpělivě naslouchat.
Možná to znáte. Někdo vás něčím příšerně rozčiluje. Nevíte úplně přesně čím, ale když ho potkáte, nejradši byste mu vlepili facku. Víte, že za to může jeho povýšenost a také víte, že to souvisí s vaším otcem. Víte to, ale váš problém se neposouvá. Svůj problém s oním člověkem donekonečna analyzujete, snažíte se nad problém povznést, znehodnotit jej jako nesmysl nebo to celé hodit za hlavu. Potom ale onoho člověka druhý den potkáte a cítíte to samé. Je to začarovaný kruh. Focusing vás může přivést k přesnému vyjádření vašeho pocitu. Něco ve vašem těle se změní, možná ani úplně nepochopíte, co všechno. Vaše tělo je složité. Příště onoho člověka ale potkáte a vaše pocity budou jiné.
Jak jsem již naznačil, lidem prožívající depersonalizaci může focusing pomoci, neboť zvyšuje jejich vnímavost k vlastnímu tělu a pocitům. Je tu však ještě jedna věc, kterou vám může focusing nabídnout. Fokusovat lze nejen tělesný pocit, ale také jeho nepřítomnost. Zdá se vám, že nemáte žádné pocity? Ztrácíte své tělo či vlastní já? Asi budete překvapení, ale i to může být jistý pocit a může být zažíván v těle. Zkuste si malé cvičení. Jak reaguje vaše tělo na ono „nemám žádné pocity“? Cítíte to někde v těle (od hlavy až k patě)?
Pokud se rozhodnete focusing praktikovat, mám pro vás závěrečnou radu. Buďte otevření a přijímejte svoje pocity – jsou jenom vaše, ať už jsou nepříjemné, nepatřičné, obtěžující nebo nesmyslné. Ale nelamte se do toho a nepřeceňujte své síly – při focusingu byste měli být jen s těmi pocity, ke kterým vaše tělo necítí přílišný tělesný odpor. Hodně štěstí.
**Odkazy**:
– Gendlin, E. T. (2003): Focusing. Praha, Portál, edice Spektrum.
**Autor**: Adam