Dva kroky v před, jeden krok vzad

Často jsem zde na blogu psal o tom jak se cítím zle, co jsem prožíval apod. Ale skoro nikdy jsem nepsal, že se mám fajn. I takové chvíle se našli, ale raději jsem je nepsal abych nic nezakřikl.
V posledních dnech se cítím hodně dobře. Chodím ven, bavím se s přáteli, občas se učím nebo pracuji. DPDR mi už tolik nevadí. Rád bych napsal, že vůbec, ale to bych asi lhal. Chci jen říci, jakým způsobem jsem začal dělat malé krůčky do předu.
Asi před dvěma měsícema jsem se měl opravdu hrozně, začal mi v oku pulzovat nepříjemný tik, který pulzoval tak rychle, že jsem skoro omdléval, prostě to je hrozně nepříjemné. Teď už jsem to pár týdnů nezaznamenal, takže si myslím, že to souvisí pouze s panikou. Jakmile jste klidní, nic vám tolik nevadí. Tik je teď jediná věc co mě doopravdy děsí, ale myslím, že i to se dá zvládnout, pokud na to člověk pořád nemyslí.
Do téhle zajímavé fáze jsem se dostal tak, že jsem si začal říkat, že je mi všechno jedno. Ale ne takovým tím způsobem, kdy celý život zatratíte. Usiluji o spoustu věcí, ale nakonec je přece jedno jak dopadnou. Proč se tím stresovat? Jediná důležitá věc, jste vy. Takhle se k tomu stavím. Učím se na maturitu, ale je mi jedno jak to dopadne. Když to pokazím, rodiče budou naštvaní, ale co. Mě je to jedno. Tahle odevzdanost, je určitý způsob akceptace, mě vlastní. Už mi nevadí, že se mi motá hlava, je mi jedno že mám strach, prostě to tak je, a konec, jdu kupředu. Základem je dělat dva kroky do předu a jeden do zadu.

Důvod proč nechci psát o tom jak mi je zle je prostý, tím že o tom píšu se s těmito pocity ztotožňuji a neustále na ně myslím a to je podle mě špatně. Je dobré dostat jednou za čas ze sebe svoje pocity, ale dělat to pořád vás jen nutí žít v minulosti. Nepotlačujte svoje stavy, prostě je nechte být ať si dělají co chtějí. Pokud s nimi budete vůlí bojovat, akorát je posílíte.