U cvokařky

Původně jsem chtěl psát úplně o něčem jiném ale co. Dneska jsem byl u té cvokařky, ke které mě doporučil gastrolog. Jediný důvod proč jsem tam šel by ten, že jsem nechtěl dělat zbytečné problémy a dávat mu argumenty do ruky, že jsem magor.

Nakonec to nebylo tak hrozné, vlastně jsem se celou dobu musel v duchu smát, protože ta cvokařka byla vážně divná. Začínám věřit, že na těch fámách že cvokaři jsou magoři a nikdy nikomu nepomůžou vážně něco je. Na druhou stranu jsem si uvědomil jednu věc a tím je fakt, že když moje problémy nepochopí 5 psychiatrů, jak to mohu chtít po svých rodičích? V podstatě jediný člověk „z druhé strany“ který mi kdy porouzuměl, byl Adam, ale pravděpodobně je to díky tomu, že se o tuto problematiku více zajímá a zná mě. Nemůžu přece chtít, že mě po dvou hodinách sezení, nějaký doktor hned postaví na nohy. Ten přístup s jakým jsem se ale dneska setkal mě celkem zarazil.

Doktorka na mě působila absolutně neprofesionálně. Jako kdyby si přečetla knížku „Jak se stát dobrým psychiatrem ve třech krocích“ a hned potom šla ordinovat. Spíš než doktora připomínala nějakého nadšence do psychologie, nebo léčitelku. Když jsem se o mě bavily, nejela podle zaběhnutého systému, ale v průběhu rozhovoru se zapojovala „Jo a ještě jsem se zapoměnala zeptat…“ prostě jako kdyby to dělala poprvé. Většina doktorů vás nechá nejprve vykecat, pak zopakuje to co jste právě řekli, akorát svými slovy, načež vy dostanete pocit že vám někdo porozuměl a vytvoří se něco jako emocionální pouto, takže začněte doktorovi věřit. Potom se systematicky začně vyptávat na rodinu, přátelé, školu, apod. prostě pořád dokola. Nakonec vypíchne to co se mu hodí a vezme to jako možnou příčinu.

Např. mě doktorka řekla, že moji dpdr způsobuje nedokrvenost mozku a že to má původ v nějakém pračlověku, který lovil mamuty. Tuhle teorii doplňovala ještě různými gesty a posunky a já měl strach, že každou chvíli vyprsknu smíchy. Občas se zarazila, jako kdyby čekala že něco řeknu, já ale byl jak pěkna, a se svojí poker face jsem mlčel, protože kdybych něco řekl, hned bych se začal smát.

Já jsem ji několikrát řikal, že žádné panické ataky už prakticky nemám, ale tohle bylo jediné čeho se chytla. Vzala do ruky nějakou brožuru, s které mi předčítala a pořád mlela to samé dokola. Bylo mi ji trochu líto, protože byla evidentně ze všeho nadšená. Já ji řeknu že už ty ataky nemám, ona přykývne a za chvíli mi začně ukazovat dechové cvičení jak zvládat ataky.

Dala mi také Rorschachův test (ty skrvny). Už jsem ho jednou dělal, v době kdy jsem nevěděl o co jde. Posledně mi Adam vysvětlil na jakém principu ten test funguje. Při odpovědích jsem nelhal (proč taky). Ale přesně jsem věděl jaká odpověď někam povede. V podstatě jde o to, že určitý obrázek může jeden člověk vnímat jako motýla a druhý jako netopýra, nebo-li v překladu buď to berete pozitivně, nebo negativně. Je to trochu komplikovanější, ale věděl jsem co bude následovat.

Dala mi ještě další psychologický test z kterého jsem měl taky celkem prdel. Mě tyhle testy celkem baví, protože je většinou dělají úplní kokoti. Dostala mě třeba odpověď „Cítíte se krásný?“ nebo „Když vám někdo ubližuje, chystáte mu odplatu?“. Myslím, že ty testy jsou prostě k ničemu, ale chápu že to někdo jiný může vidět jinak.

Nevím jestli mi to má přijít k smíchu, nebo mám být zoufalý ze stavu našeho zdravotnictví. I když doktorka působila mile, nevím jak by mi mohla pomoci, i kdyby to byla psychický příčina. Nejvíc to zabila, když mi místo léků doporučila nějaké bylinky a čaj, takže přemýšlím, jestli jsem si nespletl dveře a nešel k nějaké potrhlé léčitelce. Zkrátka, tohle asi nebude problém jednotlivců, ale celého systému, který špatně funguje. Přijde mi, že doktoři hledají příčinu tam kde není a své pacienty ani neposlouchají. Nesoudím tak podle sebe a toho co si myslím já (neříkám že mám vždycky a ve všem pravdu) ale pokud řeknu, že něco už není můj problém a je to minulost a doktor se tím v tu ránu začně zabývat a chce to řešit, tak mi to přijde dost hloupé.