Mrtvý za živa

 Rozhodl jsem se, že zde uveřejním svoje pravdivé story, možná jsem na něco zapomněl tak pokud si toho všimnu, určitě něco doplním.

Můj příběh se datuje zhruba tři roky zpátky (bylo mi tehdy 15-16) kdy jsem byl čerstvý středoškolák. Z počátku jsem hodně sledoval jak dlouho moje obtíže s DP/DR trvají, po čase mi to ale přišlo už bezvýznamné. Kdybych se měl vrátit před den D, tak roky strávené na základce byly úžasné, jako jednoho z mála mě štvalo, že musím opustit po většinou báječný kolektiv lidí a hrnout se vstříc do neznáma. Byl jsem člověk hodně společenský, bavil jsem se asi jako každý, s ničím jsem si nedělal starosti a v podstatě neexistovalo nic co by mě více rozrušovalo. Kdyby se mě někdo ptal jestli jsem byl jako jedinec k DP/DR nějak předurčený nebo psychicky nevyrovnaný určitě bych odpověděl, že nikoli. Sebevědomí jsem měl na rozdávání, bavil jsem sebe i okolí, prostě normální život plný zábavy a bezstarostnosti. Jako většina teenagerů jsem dělal takové ty věci, které si prostě musíte vyzkoušet. Mezi ně patřilo samozřejmě i popíjení alkoholu, kouření apod. Díky „kámošům“ jsem se dostal i ke trávě ale tohle byla hranice, nejsem idiot. Měl jsem i známé co zkoušeli něco tvrdšího a byly tu i takové případy jako smrt či vězení. Staral jsem se hlavně o sebe a o své kamarády, škola šla tak nějak mimo mě, ale držel jsem si průměr abych zas nezapadal mezi ty nejhorší, i když jako hodně živý puberťák jsem mezi ně určitě patřil chováním. Abych to shrnul, tak život byl jako pohádka, vše se dařilo a co se nedařilo mi bylo jedno, se vším jsem se srovnal, co beru jako výhodu je to, že i v té době jsem si to uvědomoval, že to jednoho dne může skončit a všechno se posrat, a to se taky stalo…

S tím „hulením“ jsem to nikdy moc nepřeháněl, abych pravdu řekl tak jsem se po tom nikdy necítil nějak super, vlastně mi přijde že jsem si ty stavy i namlouval a že to semnou vlastně nic nedělalo. Trávu jsem kouřil jen příležitostně a i tak celkem s odporem, prostě vliv party je vliv party. Pamatuji si přesně ten den, bylo to dva dny po mích 16 narozeninách. Nejhorší na tom je, že už jsem si v duchu říkal, že hulit nebudu a věřím tomu že bych to i dodržel, protože předtím jsem měl jointa asi před půl rokem. Ale stejně bych si možná po čase zahulil. Jako největší problém beru ten fakt, že jsem nevěděl co to může mít za následky. Jasně, věděl jsem že po dlouhém a trvalém užívání máte vyjadřování a paměť jak dítě předškolního věku, ale to rozhodně nebyl můj případ. Ve škole nás informovali že perník a LSD je svinstvo ale tráva byla pořád tolerována a troufnu si říct, že v té době a i dnes, není u veřejnosti obecné podvědomí o vyšším riziku vzniku psychických poruch následkem užití nějaké omamné látky. To je ale jedno. Tohle neřeším, já to nevěděl, sice to není omluva, ale prostě stalo se něco s čím jsem nepočítal ani já, ani nikdo jiný. Mimochodem, od známých jsem později (nezávisle na sobě) slyšel několik příběhu jak lidi co i roky hulili trávu si prostě jednou dali jointa a zcvokli se. Možná kdybych ten den nehulil, depersonalizace by u mě třeba nikdy nepropukla, ale třeba taky ano, na jiném místě, v jinou dobu a za jiných okolností.

Takže, abychom se dostali zpátky do příběhu…ten den jsem byl ještě na očkování, hledal jsem v tom nějakou souvislost ale doktorka mě utvrdila že nikoli, možná byl můj imunitní systém oslabený a proto to u mě propuklo, nevím. Sešli jsem se s partou v parku, hulit jsem nechtěl, okolí na mě dělalo vyloženě nátlak, dal jsem si pár prásků jen aby vyloženě sklapli. Chvíli se nic nedělo, akorát se mi trochu motala hlava protože jsem to trochu přehnal s inhalací (taky to byl nějaký silnější model). Došli jsme k lavičce a já si sednul, to co se dělo potom už je jen těžko popsatelné, vážně se mi to blbě píše protože se v duchu vracím zpátky do těch zážitku, bylo mi tak divně, nevím co bylo nejhorší, nikdy jsem se takhle necítil. Chvíli mi přišlo, že se mi to vážně zdá. Je to jako kdybych vás vytrhnul z ulice a hodil do snu. Co si tak matně pamatuji tak pociťoval jsem hodně silný nával horka, depersonalizace a derealizace byla nejsilnější co jsem kdy měl, zřejmě proto že jsem ji měl poprvé. Máknul jsem si na obličej abych zjistil jestli jsem v pohodě, z toho co jsem cítil jsem si málem nadělal do kalhot, ta ruka nebyla moje!!! Opravdu jsem si myslel, že se mě dotýká známej co sedí vedle mě. Kouknul jsem na něj, řekl mu svůj stav a měl z toho akorát prdel. Později mi říkali, že jsem akorát špatně pobral svůj stav a proto je mi tak na nic, idioti. Šli jsme něco koupit přes ulici do trafiky a tohle bylo vážně divný. Když jsme vycházeli tak jsem přestal úplně vnímat, barvy byly jak z nějakého feťáckého deliria, všechno rozmazané, myslím že to byla halucinace. Huba mi jela ale nic jsem neříkal, později jsem se dozvěděl, že jsem brblal něco v tom stylu „že je mi špatně a že to fakt nehraju“. Vrátili jsme se do parku, chvíli jsem tam seděl a jen tak do blba čuměl, opravdu mi přišlo, že je to sen. Problém jsem měl i přejít ulici, těžko to popsat. Viděl jsem ulici, viděl jsem auta, ale jako by můj mozek nebyl schopen se rozhodnout kdy má přejít, jestli když něco „jede“ nebo když nic „nejede“. Tohle byl fakt problém, nakonec jsem prostě šel. Ulice byla jak namalovaná. Cestu domu si nepamatuji. Pravděpodobně jsem byl ve velkém stresu. Přišel jsem domů a s vědomím že to nikdy neskončí a jak jsem si hezky v 16 posral život lehl do postele a začal bulet.

Ráno si taky moc nepamatuju, ale co vím je to, že to nepřešlo. Myslím že jsem ten týden ještě chodil do školy a pak byl asi měsíc doma. Přičtěte k tomu ještě podzim, jako dělaný pro skok z nuseláku a vyjde vám parádní shit. Školu jsem měl na druhém konci Prahy, musel jsem jezdit metrem. Nikdy mi to nevadilo ale metro byl teď můj nepřítel číslo 1. Museli při mně stát všichni svatí, protože od skoku do metra mě dělila asi taková dálka jakou jsou tři zrnka písku vedle sebe. Chtěl jsem to skončit, vlastně já to nechtěl, chtěl to někdo jiný, chtěla to DP/DR ve mně, bylo to jako mor co mě ovládá. Co mi mohla ztížit to mi ztížila. Přijíždějící vlak a koleje pro mě byly jako magnet, vážně jsem cítil fyzickou potřebu do metra skočit, už jsem viděl ty titulky v novinách „Bezproblémový a veselý 16 chlapec spáchal suicide v metru“. Hlavně jsem vůbec nevěděl co se semnou vlastně děje. Myslel jsem si, že jsem dostal schýzu, že jsem se zbláznil, že to nikdy nebude lepší a že ze mě bude dement. Co by v takové situaci asi dělal někdo jiný? Nezapomínejte, že mi bylo čerstvých 16 takže jsem byl v podstatě dítě. Když tohle proběhne u dospělého člověka, tak ten alespoň okrajově ví co dělat, ale já? Ten první měsíc to bylo k nevydržení, počítal jsem vteřiny kdy půjdu spát a budu mít na chvíli klid, šáhnul jsem si na dno, ba co víc, já byl víc než na dně, já byl v pekle. Kdo tohle nezažil, nepochopí to ani z desetiny. Do školy jsem jezdil jak živá mrtvola, jenom jsem počítal příznaky a stavy co se semnou děje, skoro nic jsem nevnímal, víc by jste si v té době popovídali s tramvajovou zastávkou než se mnou. Všechno se změnilo, bylo to jako sen, jako kdyby jste mě hodili do jiného světa, nepoznával jsem prostředí okolo sebe, lidi okolo sebe, jediné co jsem cítil byla ta největší úzkost na světě a byl jsem v tom sám.

Nelepšilo se to a překousnout se to nedalo. Doma to jakžtakž šlo ale venku to bylo peklo, deprese, úzkosti, DP/DR, myslel jsem že nepřižiji den a čekal jsem kdy si pro mě zubatá přijde, prostě šílené. První problém bylo svěřit se. Přeskočím různé druhy zhroucení se a probrečené hodiny v koutě. Tohle není věc co říkáte denně kolegům na potkání, já když jsem to říkal doma tak jsem u toho brečel. Matka to nepochopila a jedinou milou věc co mi řekla je „no a máš to, teď z tebe bude nadosmrti krypl“ (nic povzbudivějšího mi asi říci nemohla). Trval jsem na tom, že chci odbornou pomoc, které se mi nakonec dostalo. Furt jsem mlel o tom jak skočím z okna, nebydlíme vysoko takže bych si nejspíš asi „jen“ zlámal nohy. Deprese pro mě vůbec bylo něco nového, vždy jsem si říkal jak lidi co spáchají sebevraždu jsou slabé nicky, lidé co si neumějí řešit své problémy ale tohle prostě neovlivníte. Já sám se nikdy zabít nechtěl, ale ta přitažlivost všechno skončit…měl jsem hodně divné myšlení.

Po zhruba třech měsících jsem se dostal k terapii. Ženská co mě měla léčit mi připadala ještě mnohem divnější než já (pardon). Vůbec ji nezajímalo co ji povídám, furt se držela nějaké učebnicové osnovy a když slyšela slovo „deprese“ prdla mi koňskou dávku Zoloftu a nazdar. Dělala semnou psychotesty a další hovadiny. Zoloft je skvělý lék pokud chcete ze sebe mít ospalého impotenta, jinak nevím jestli někomu pomohl ale mě ne. Deprese jsem sice měl ale jak jsem později pochopil, léčit sekundární problémy nemá význam. Když mi nemohla pomoci terapeutka, musel jsem si pomoci sám. Dělal jsem různé volovinky jako chodil brzo spát a jedl vitamíny. Máma do mě ryla hodně tvrdým sarkasmem, což se překvapivě ve výsledku neminulo účinkem, tím že moje problémy zlehčovala, jsem je začal zlehčovat i já a nesl jsem je snadněji. Hledal jsem i na internetu a našel Michalovi stránky, napsal jsem mu e-mail a musím říci že mě hodně povzbudil (díky Michale). Jak šel čas tak jsem se z toho postupně vylízával, hodně jsem se pozoroval, trávil hodiny na bezvýznamné terapii, občas šel s nějakou svojí hysterií (dušností, infarktem :) ) k doktorovi a jinak žil docela na hovno život. Nic mě nebavilo, jediné co mě dokázalo zaujmout byly počítače, proto jsem u nich trávil nejvíce času a vůbec mě toto rozhodnutí nemrzí. Moje cesta do školy bylo jako nějaké lítání ve snu, den ve škole mě hrozně vyčerpával takže jsem furt byl doma.

Asi jsem si na to začal zvykat a pomalu se začal škrábat nahoru. Málem bych zapomněl na věc co mě neuvěřitelně pomohla. Totiž v té nejtěžší fázi, v prvních 3-6 měsících jsem měl naplánovanou dovolenou do Afriky. Řekl jsem si, že ten psychický tlak nevydržím a že mě to buď zabije nebo hodí na křeslo jako nevnímajícího dementa. Vyhlídky byly tedy lákavé, konec utrpení na dosah, to jsem bral všemi deseti a rozhodl se odletět. Co se dělo potom je asi těžko uvěřitelné. V Praze pro mě byl neuvěřitelný problém jít na 5-10 minut ven se psem před barák ale jakmile jsem odletěl do Afriky, skoro bez problémů jsem se procházel po Káhiře, navštívil několika hodinovou prohlídku zdejšího muzea, pyramidy, údolí králu, apod. Byl to obrovský obrat, z DP/DR trvající 24 hodin denně jsem měl jenom pár ataků za den (většinou u nějakého ostrého, umělého světla, jinak nic). Nevěřil jsem tomu. Byla to opravdová extáze, i když jsem byl většinou celé odpoledne v hotelu, cítil jsem se fajn. Změna prostředí, světlo místo tmy, léto místo podzimu, moře, to vše mi hodně pomohlo. Když jsem se vrátil zpátky ještě pár dní jsem z toho žil udivený ale vše se vrátilo později do starých kolejí.

Ještě bych se rád zmínil o Adamovi. Ten mi pomohl asi ze všech nejvíce. Vysvětlil mi co a jak. Člověk jako je Adam je přesně co pacient s DP/DR potřebuje, někdo kdo mu rozumí, ví co se s ním děje, vysvětlí mu že cesta existuje apod. Je asi zbytečné psát o tom něco více, můžete se o tom dočíst na těchto stránkách.

Nevzpomínám si na nic důležitějšího. Dny byly po tom velice lineární. Někdy jsem byl sklíčený, někdy nasraný, někdy přehnaně veselý. Jeden čas jsem si myslel, že jediný kdo mi rozumí je můj pes :) tak ale dostal jsem se z toho nejhoršího. Hned následující léto bylo opět zajímavé, DP/DR zase klesla o něco níž a já mohl zase trochu začít žít, vydávat se do centra apod. Podzim a zima zase propad níž. Dny šli dál a já se toho hodně naučil, co od toho můžu očekávat, jak to překonávat apod. ale pořád je to pro mě hrozně těžké. Kdybych měl srovnat DP/DR první půl rok a teď, tak se cítím lépe o 1000% ale pořád nejsem spokojený, chci z toho ven, úplně a navždy.

V současnosti se nikde neléčím, protože se cítím v pohodě, ale jak říkám chci se toho zbavit úplně. Sem v takové pozici, že si můžu vybrat kde se budu léčit a ne brát všechno jako předtím. Taky už o tom něco vím, tak snad se na mě štěstí usměje.

Omluvte prosím některé vulgarity ale prostě jsem to tak cítil.