Spíš by se lépe hodilo napsat „co nám přinesly uplynulé 4 měsíce“ alespoň tak dlouho datuji provoz tohoto blogu. Nápad psát blog o depersonalizaci už jsem měl ale mnohem déle. Moc dobře si pamatuji jak jsem se v křečích potil ve školní lavici a v hlavě si přehozoval myšlenku co se semnou vlastně děje a jestli jsem v tom sám. Blog jsem potom dokonce založil, ale nějak jsem do něj zapomněl psát. Prišel další pokus, který už podle mě byl úspěšný. Zpětnou vazbu splnil nad má očekávání. Měl jsem za cíl udržet si určitý interval v psaní článků, o něco se podělit a dostat sem lidi, kteří rozumí tomu o čem píšu. Zefir, Ivan a Adam to je přesně ten typ lidí, pro které píšu. Když jsem se díval do statistik návštěvnosti, kolik lidí a na jaká klíčová slova sem chodí, opět to bylo přesně co jsem očekával. 
Chci tento web dostat do podvědomí lidí, stylem „Ty jsi kouřil marihuanu a už delší dobu se ti všechno zdá jako sen? O tom jsem něco četl na…“. Proto píšu o drogách, proto píšu o lécích, to jsou přesně věci, které dostanou lidi do podvědomí. Ovšem se stoupající návštěvností, klesá určitá úroveň, není to tak sice vždy ale většinou ano. Při větší návštěvnosti přestává být blog osobním a to je přesně co nechci. Je těžké pak přefiltrovat kdo přišel kvůli tomuhle a kdo zas kvůli tamtomu. Připadalo mi fajn se o tom zmínit jednak proto, že podle kalendáře je blog o rok starší i když funguje pouze pár měsíců a jednak proto že se návštěvnost přelila přes pomyslnou hranici 10 000. O návštěvnost jde až v druhé řadě, ale je pěkné vidět že web žije. Za 4 měsíce se mi podařilo publikovat 40 článků, některé lepší, jiné zas slabší + zhruba 10 mám připravených i několik týdnů do předu, abych udržoval určitý interval psaní. Články navíc příjemně doplnilo skoro půl tisíce komentářů.
Chci se zde bavit s lidmi, kteří rozumí mě, kterým rozumím já, protože jinak to ani nejde. Doufám, že se mi podaří rozšířit okruh lidí, do našeho osobního zázemí a zároveň pevně věřím, že se zde budu moci podělit s novými, hodnotnějšími informaceni o depersonalizaci a derealizaci.
Co se týče hlavního webu, postaral jsem se o přesun do nového kabátu, který je pro někoho více, pro někoho méně povedený. Třeba až bude někdy chuť a čas, jeho podoba se třeba změní. Hlavním důvodem byla technická renovace, protože starší web, co se týče kódové části byl už velmi zastaralý.
Na blogu jsem také udělal několik změn. Předně jsem posunul v levém panelu vyhledávání na první místo, protože hodně lidí sem chodí z vyhledávačů a na titulní stránce nenajdou vždy to co potřebují. Pro stále čtenáře, jsem připravil plugin poslední komentáře protože asi ne všichni mají RSS ke komentářům a takhle aspoň víte, zda k nějakému staršímu článku nepřibyl komentář. Připravuji ještě jednu novinku a to pro ty, kteří by chtěli na tomto blogu přispívat, ale o té až přístě…
Jedinou větou: „Pokračuj. Děláš velmi záslužnou práci pro rozšíření povědomí o DP/DR mezi tímhle svinstvem nedotčený lid!“
Díky :)
Milý deníčku. Poslední tři dny se nestačím divit. Mám energie jako stožáry v ČEZu, dobré nálady na rozdávání a DP/DR se mi daří ignorovat. To zas bude propad…
Tak to ti přeju ať si ty dny užiješ co nejvíce, u mě to lítá zhruba v intervalu 14i dnů nahoru a dolů.
Vědět tak, co to ovlivňuje. Kdyby vzali dva lidi s DP/DR a udělali jim komplexní vyšetření počínaje krevním obraze a magnetickou rezonancí konče, přece není možné, že by nenašli nějaké shody…
Nějaké výzkumy určitě byly, ale co vím já, tak jen shromáždily statistické informace o tom kdo tím trpí, jak dlouho, apod. O nějaké léčbe která by vyplynula z jejich výzkumu nevím. Slyšel jsem o dvou výzkumech, jeden je tuším v New Yorku a druhý v Anglii.
Těžko se nechat léčit v zemi, kde se nemluví rodným jazykem. Jak byuch asi popsal, co se mi děje…
A k blogu: chystáš nějaký zajímavý článek? Nebo nějaký překlad z DPSELFHELP?
Budeš se tomu možná divit ale nad tím jsem hodně přemýšlel a proto jsem se začal intenzivně (rozuměj víc než dřív) učit anglicky. Je to jeden z mnoha důvodů proč bych rád někdy navštívil USA. I když NYC a moje DP/DR nějak nejde dohromady :D
Mám rozdělaný překlad příspěvku z DPSELFHELP ale ve škole mám teď fofr tak nevím kdy s ním příjdu.
Jak to matte s DP/DR a jinymi nemocemi? Lezim ted s horeckama a nejakym virem doma a pripadam si totalne zmatene…
Mě stačí abych misto 9 hodin spal jen 7 a už nejsem skoro schopen fungovat, natož když mám pak chřipku apod. Obyčejně stačí když mě jen bolí hlava nebo trochu jen v krku a všechno je rázem horší.
Ahoj Zefire, mam to podobne jako Honza. Navic jsem dost hypochondricka, takze i z chripky a malickosti jsem schopna vyvodit neuveritelne dusledky:)) tak se brzo uzdrav…
Vitej Lauro do DP/DR tymu. Ja to mam presne tak. Napr. ted – je to jen nejaky virus, ale v noci jsem nemohl spat, protoze mi z jednoho mista na hlave vystrelovala bolest v pravidelnych impulsech zhruba co dve minuty. Porad a porad. Mozna krcni pater, mozna nejaky skriply nerv, ale podvedomi uz chystalo rakev.
Jojo, to dobre znam. ja jsem mela problemy s panickou poruchou, takze jsem si tyhle veci nauzivala do sytosti, ted uz je ale mnohem lip:)) je to ale zvlastni, vzdycky jsem byla docela lempl, co se tyce zdravi, ale od onemocneni pp jsem registrovala kazde pichnuti a dochazela k velmi zajimavym zaverum:)) a ty beres nejaka ad? v takovou chvili je mozna lepsi si soupnout neurol (i kdyz praskum zas tak neholduju), nez se celou noc trapit nejhorsimi predstavami, loucit se se zivotem a nezamhourit oka:))
neberu nic. bral jsem skoro rok Dalsan, ale na depersonalizaci nemel zadny vliv, tak s tim bojuju sam a cekam, za se stane zazrak. Jo a kazdy tyden chodim k psycholozce a hrabeme se v minulosti. Mel jsem totiz dost mrzute detstvi.
Jeste k te vystrelujici bolesti, netusite nekdo, od ceho by to mohlo byt? Nejaky skriply nerv?
Možná si jen unavený nebo oslabený z nemoci. Mě se tohle taky občas stává. Zhruba vlevo od zátylku mi občas vystřeluje taková prudká a hodně nepříjemná bolest, ale teď už se mi to moc často neděje.
Ahoj, me se to taky stava, ale na druhou stranu, kdyby to uz bylo prilis silne, k doktorovi bych si rozhodne zajela, protoze to, ze mame psych. poruchy jeste neznamena, ze se nam nemuze opravdu neco stat:)) to, ze jsem paranoidni neznamena, ze po me nejdou:)) Jinak mylsim, ze Dalsan je to same co Citalec, jen jeho madarska nebo rumunska podoba. Ten Citalec tu Honza na DP dost vychvaloval, tak nevim, ale asi jako vsechno to sedne jak komu. A jinak jsi byl s ni spokojeny?
No spokojeny… Jak se to vezme. Sliboval jsem si od toho vic. Byl jsem spis utlumeny a sex ne
tal za nic
On Citalec sám o sobě moc efektivní není (alespoň podle zkušenosti pacientů). Musí se kombinovat s Rivotrilem jinak je jeho efekt poloviční. Já plánuji že pokud se svých obtíží do určitého času nezbavým sáhnu právě po těchto dvou lécích.
Samotná AD už brát nechci, nemám s nimi moc dobré zkušenosti. Zoloft na mě působil hodně utlumujícím účinekm ale moje problémy neřešil.
Tak to mi ani nerikejte, ze s Citalecem nebyl nikdo nejak extra spokojeny, protoze ja se na nej spoleham:)) ale tak uvidim. zatim je docela dobre. A kombinovat to s navykovym lekem na epilepsii, to se mi fakt, fakt nechce. Ale prekvapilo me, kdyz Honza psal o DP, ze jsi take pocitoval hypochondricke chovani a zachvaty paniky z toho (jak jsi psal neco v tom smylsu, ze jsi malem skoncil na pohotovosti s infarktem:)), to bych necekala u DP. Nemas to kombinovane s nejakou uzkostnou poruchou?
ZEFIRE, uz je ti lip?
Lauro já ti určitě nechci brát naděje :-) to v žádném případě. Záleží na konkrétním člověku a konkrétním problému. Ale moje problémy jsou tak sofistikované že třeba mě by sám o sobě moc nepomohl.
Pokud bych se měl diagnostikovat, tak můj hlavní problém je DP/DR. PP s DP/DR úzce souvisí, ale spousta lidí má DP/DR a panikou vůbec netrpí, stejně to platí i o depresi.
Můj primární problém je hlavně DP/DR, od ní se pak odvíjí vše ostatní. Když mám silnou DP/DR tak hodně často mívám panické ataky, když je nemám tak zas pociťuji sklíčenost, někdy i lehkou depku. PP celkem zvládám, tam jde jen o to, naučit se to překonat a čím častěji se tomu vystavuješ, tak tím míň to máš (většinou). Jenže u DP/DR je to celkově složitější, tam ty problémy prostě ne a ne odejít.
Jasne. Myslim ale, ze je tezke diagnostikovat DP/DR jako primarni problem, na ktery se nabaluji ty ostatni poruchy; zda se mi, ze vetsina psychiatru vidi PD spis jako podruznou poruchu, ktera jde jen ruku v ruce s prim. onemocnenim depresi nebo nejakou z uzkostnych poruch – coz je skoda, nevim, protoze PD se mi zda sama o sobe velikym problemem, ale dnes je spis okrajpvy a doprovodny. A ty mas PD diagnostikovanou od psychiatra? A jak se vyrovnavas s depresemi, kdyz prijdou? Nebo s uzkostmi- nemyslim primo ataky PP, ale i deletrvajici uzkosti.
Psychiatr mi diagnostikoval deprese a úzkostné stavy. Jenže po čase deprese a silné úzkosti zmizely a něco tu zůstalo. To něco pro mě byla depersonalizace. Měl jsem ji od prvního momentu co jsem byl u psychiatra jenže jsem svoje problémy neuměl pořádně popsat a když jsem se o to pokoušel tak psychiatr se furt pídil po nečem hmatatelnějším (depresi).
Já deprese v podstatě už nemám. Moje situace je skličující ale pokud to nemá nějaký vnitří podnět, tak si občas řeknu jak je to na prd, ale že bych se u toho hroutil to moc ne (ale vyjimka potvrzuje pravidlo). Úzkost pociťuji víceméně pořád protože život mě nenaplňuje tak jak bych chtěl, někdy více, někdy méně, ale zvykl jsem si konstatovat že je mi všechno jedno, takže někdy působim apaticky. Mě na úzkosti pomáhá nebýt sám, na něco se soustředit, především na práci a tak nějak na vše nemyslet.
a ty deprese a uzkostne stavy zmizely po tom zoloftu, nebo proste odeznely casem samy? a jak dlouho jsi ten zoloft bral? a 100 mg denne? jestli ti vadi, ze te podrobuji krizovemu vyslechu, tak se omlouvam a neodpovidej. me to jen zajima, jak to meli ostatni…
jak pises, ze te zivot nenaplnuje tak, jak bys chtel.. takovy pocit jsi mel uz drive pred onemocnenim, anebo je to pro tebe neco blizkeho i z drivejska?
Vubec mi to nevadí, jen se ptej :-).
Po Zoloftu určitě nezmizely. Když jsem ho bral, tak depky jsem měl pořád, akorát jsem je prožíval trochu jinak.
Tam bylo víc faktorů proč mě deprese přešli. Celý ten začátek byl maximálně stresující, nějak jsem prvních 6 měsíců s DP/DR přežil a celkově se uklidnil. Najednou bylo léto a všechno bylo lepší, takže odešli tak nějak samy, ovšem příští zimu jsem je měl znova. Přežíval jsem ze dne na den. Loni už jsem je neměl v zimě skoro vůbec a letos pociťuji v zimě spíš úzkost než deprese.
Zoloft jsem bral zhruba 3-6 měsíců, možná déle, teď nevím přesně. Na dávku už si nepamatuji, bral jsem denně, nebyla to nejnižší ale ani nejvyší dávka (asi těch 50-100 mg).
Pocit že mě život nenaplňuje jsem dříve určitě neměl. Jsem uplný opak toho čeho jsem byl. Jde o to, že DP/DR beru jako handicap, nemůžu žít tak jak bych chtěl a i kdybych se o to pokoušel (což jsem několikrát dělal) výsledek by byl pořád stejný, krátkodobé zlepšení a následný propad.
No dobre, ale jakym zpusobem chces takhle zit (ptam se sama sebe stejne)? Mas pocit, ze kdyz se s tou poruchou ,,szijes“, ulevi se ti? Ze se stane nedilnou soucasti tveho zivota, ale budes ji mit pod kontrolou a zvyknes si na ni? Jo a jinak mas pocit, ze by lecba mohla byt tezsi kvuli hlubsim problemum v detstvi, nebo ze by nejak mohla souviset s dalsimi minulymi frustracemi ve tvem zivote? Nebo jsi byl absolutne stabilni osobnost? A kolik ti je? Me je 24, a na prvni cast meho zivota se divam jako jedno z jeho nejhorsich obdobi, navic spojene s bezmocnosti, takze citim, ze to lecbu znacne problematizuje. A studujes, nebo uz pracujes?Nedivas se na ty svoje problemy jako na mozny znak toho, ze bys mel neco ve svem zivote zmenit, pristupovat k vecem jinak?
jestli te seru stalyma otazkama, nemusis odpovidat:)), ale na ostatnich diskuzich se clove tezko ostatnich vypta na ostatni veci, spis se resi jen medikace, tak je to pro me zajimavy…
Je to dilema které řeším už třetí rok.
Pokud se s tou poruchou srovnám, vím že se mi uleví, jenže to neznamená že se ji zbavím, prostě ji přijmu jako součást života a to nechci. Myslím, že cesta je někde uprostřed, srovnat se s tím, a začít s tím něco dělat.
Žádné flustrace jsem v dětství neměl. Byl jsem absolutně stabilní osobnost jak ty říkáš. Proto mě překvapuje že se mi vůbec něco takového stalo.
Je mi 19 a letos maturuju. Taky pracuji ale moc to nepřeháním ;-).
Nic jsem ve svém životě měnit nechtěl, věci se mi líbili tak jak byly, zato teď bych změnil nejradši všechno ale nevím jak.
Klidně se ptej, mě to nevadí :-) kdyby mi vadilo bavit se o problémech, nezakládal bych tento blog.
uff, antibiotika zabiraji pomalu. Ale ten stav zmatenosti je zase hodne silny. Boze, copak se to uz nikdy neprepne zpet?
Zefire, neboj a vydrz. Antibiotika snasim hur, a kdyz jsem do toho mela jeste problemy s pp, byla jsem uplna troska, silene me bolela hlava, vystrelovala mi bolest na ruznych castech tela, hucelo mi v usich a byla jsem uplne zmatena a dezorientovana. antibiotika jsou pekna svinstva. neboj neboj, az ti to zabere a doberes to, bude lip. mas nejake ad?
nemam, neberu zadna AD