Opět zde zakládám novou rubriku, do které snad nebudu přispívat sám :-).
Každý z nás má spoustu příběhů souvisejících s DP/DR a podle komentářů soudím, že se o ně chcete podělit a to je jedině dobře. Jde mi čistě o to, poznat každého z vás a tak nějak se ujistit, že v tom nejsme samy. Délku příspěvku nechám na každém jak sám uváží. Stačí když mi na email pošlete váš příspěvek a pod jakým jménem ho mám vložit.
Když jsem s těmi příběhy začal, má to nějaký důvod. Rád bych zde psal spoustu pozitivních věcí pro zoufalé lidi, ale ne vždy to jde, protože já sám jsem jedním z nich. Dnes jsem se velmi ošklivě s někým pohádal, nedávno o něčem podobném psal také Zefir. Byla to jedna z těch situací, kdy se snažíte dotyčnému nebo dotyčným zavděčit a ono se to obrátí proti vám. Čím větší dobro chcete udělat, tím větší ránu dostanete. Poslední dva dny jsem byl doma s nějakou chřipkou, byl jsem oslabený a vůbec jsem na nic neměl náladu, možná to ani chřipka nebyla, nevím. Dostal jsem se přesně do období, které je pro mě nejhorší, je to takový ten loudavý atak o kterém jsem tu už psal, trvá to delší dobu a dny splývají a všechno je celkově hrozné. V tuto dobu, i když jsem to očekával, mám hodně silnou derealizaci, kdybych to srovnal s létem, tak v těch obdobích DP/DR skoro nemám a v podstatě jediné co mě sužuje jsou panické ataky.
Abych se dostal k jádru problému, pohádal jsem se a dost ošklivě, byl to takový ten souboj který nemůžete s klidem přejít, já osobně jsem celkem nekonfliktní a radši věci neřeším pokud se schyluje k hádce. Jenže vlivem okolností jsem to nějak neunesl a vybouchl jsem. I když jsem byl v právu, tak sem se projevil jako dost cholerický a hysterický člověk. Celá ta hádka trvala asi 10 minut a mě to přišlo jako sen, jako zlý sen. Věřil jsem, že je to sen natolik, že jsem doufal, že se probudím a že se mi to jen zdálo. Musel jsem vypadnou z baráku a jít se ven uklidnit. Došel jsem na takové klidné místo kde je vidět pěkně na Prahu. Pořád jsem nevěřil že to je realita a měl jsem silnou DP/DR, chvílemi jsem měl strach že někde zkolabuji a že ani nedojdu domů, nebo že je to poslední kapka a fakt zešílím. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou (přesto že už jsem dávno přestal) protože jsem se potřeboval nějak uklidnit a čerstvý vzduch mi moc nepomáhal. Jak jsem tam tak seděl, přemýšlel a rovnal si v hlavě věci, došlo mi, že to co mě tolik vytočilo nebyla ta hádka, ale ta tíha osudu kterou nesu. Uvědomil jsem si, že už možná není naděje a že takhle zdegenerovaný zůstanu do konce života. Jen utrpení a žádná cesta. Popravdě jediné o čem vím, že můj stav může zlepšit jsou léky, ale má cenu být závislý? Argumenty proti tomu jsou sice pěkné a že je to normální ale mě prostě pořád nejde přes pusu, že bych musel do sebe denně cpát léky. Neměl jsem depresi, ale prostě mi tak nějak došli argumenty proto, že to bude lepší. Tohle uvědomění, mám párkrát do měsíce, ale takovéhle prozření, párkrát do roka. Je to období, kdy si přestanu namlouvat určité věci a podívám se pravdě do očí. Asi po hodině a půl jsem šel domů a cestou jsem potkal Mikuláše. Byl jsem naštvaný, zoufalý a nevím co ještě. Poklidně jsem ho chtěl obejít ale zastoupil mi cestu s tím ať mu zazpívám písničku. Teď by asi měla přijít ta scénka jak troska vylétne z kůže a surově napadne Mikuláše ozbrojeného holí, který měl za zády ještě čerta a anděla, stál jsem tedy proti přesile. A když jsem k nim přicházel, čekal jsem co se semnou bude dít. Ale k mému překvapení, i když jsem byl citově na dně, neměl jsem potřebu ventilovat svoji zlost na druhých a naopak mi to zvedlo náladu. I když by asi nemělo, co je hezkého na tom, že ostatní se mají dobře a proč zrovna já musím trpět jako býk. Písničku jsem nezazpíval, ale jen jsem se nenuceně usmál a pokračoval jsem dál. Na druhou stranu musím říci, že ten psychický nával posledních dní ze mě, i když dost divným způsobem, vyprchal.
Loudavý atak, to je asi přesně to, co poslední dny, (či týdny?) prožívám já. Dny splývají jeden ve druhý a všechno je jakoby v mlze.
Minulý týden jsem si myslel, že to vrcholí. Večer. Smutek v duši. Pláč bez důvodu. Zalehl jsem, stulil se do klubíčka a usínal s dokonale živým přesvědčením, že tohle už je konec. Strach. Neschopnost to ovlivnit. Děs a hrůza.
Ráno to bylo trošku lepší a postupem dní byl ten pocit méně a méně intenzivní. Byl stejný, jako první týden braní AD, kdy jsem myslel, že šílím a že už je konec.
Dnes se mi ale stala na školení hodně divná věc, kterou jsem zatím ještě nezažil. Školitel mluvil a mluvil, já byl až na středně silnou DP celkem v pohodě. najednou mě napadla nějaká stupidní myšlenka (bylo to něco o tom, že bych přemluvil všechny zaměstnance naší firmy, abychom zrušili podnik), prostě nesmyslná hovadina. Mému vědomí to přišlo tak blbé, že se až zastydělo a chtělo od ní co nejrychleji pryč, jenže během asi pěti vteřin se jí ne a ne zbavit a ona byla čím dál vtíravější a ten pocit, že se nemůžu zbavit myšlenky a tudíž neovládám své myšlení ve mě vyvolal takový děs, že jsem chtěl okamžitě vyběhnout pryč. Trvalo to celé asi 10 vteřin a pak se to uklidnilo, ale až do konce školení jsem byl silně unavený a totálně vykolejený.
Byla to panická ataka v plné síle? Pokud ano, tak tohle už zažít nechci…
Tím loudavým atakem myslím stav který prožívám teď, taková hodně intenzivní a delší dobu trvající DP/DR. Nevím jak jinak to nazvat. Podle toho co píšeš si úplně nemyslím že máš problémy s panickou poruchou (i když je to možné). Tam hlavní faktor podle čeho to poznáš, že jsi na dně a pak je ti zas někdy až euforicky dobře během několika desítek minut.
Tohle bych spíš nazval jako obsesivní myělenky. Zní to hrozně a u někoho jiného by se také hůře projevovalo, ale u DP/DR máš všechno tak nějak „jako by“, takže i když na takovéhle věci myslíš, neveřím tomu že by jsi něco takového udělal. Tohle jsem měl dříve taky, hodně těch pocitů o který ch píšeš jsem měl v počátku DP/DR, jak dlouho ji máš?
Od lonskeho cervna. Po necem, co pripominalo infarkt a ja v desu jel na pohotovost. Samozrejme nebyl, ale druhy den uz jsem se probudil do mlhy… Netusil jsem vubec, co mi je. Az asi za dva mesice jsem objevil pojem depersonalizzce a poznal se v tom…
Me tak ani nevadila hovadnost te myslenky jako spis to, ze se ji nemuzu zbavit a ten sok, ktery to zacalo vyvijet.
Jinak … mam za sebou prvni davku Avenamaxu a nic zvlastniho se zatim nedeje, tak uvidime.
Já sem trpěl tím řekněmě „obsesivním“ myšlením několik měsíců, v podstatě když jsem byl na tom nejhůře, to je v zimě a bylo to pro mě horší asi než celá DP/DR protože to bylo bezprostřední a nutilo mě to dělat něco o čem jsem nepřemýšlel nebo co jsem sám nechtěl, stálo mě hodně úsilí se toho zbavit.
A můžeš být konkrétní? Co tě to třeba nutilo? Čeho se ty myšlenky týkaly?
Přesně už si to nepamatuji, protože jsem se snažil vší silou ty myšlenky z hlavy vytlačit a distancovat se od nich, o některých se ani zmiňovat nechci, ale třeba si pamatuji jak jsem si šel do benzínky něco koupit a hlavou mi projela neuvěřitelná scéna, celý sled událostí které pro mě byly naprosto iracionální. Řeknu to natvrdo, prostě mi hlavou projelo abych vykradl benzínku. V té době jsem hodně pracoval takže peněz jsem měl více než dost, nebyl naprosto žádný důvod k tomu to udělat, navíc na benzínových pumpách díky kartám je hrozně málo peněz, nevím proč mě to napadlo ale byla to přesně ta obsesivní myšlenka, trvala krátkou ale zato intenzivní chvíli. Začal jsem se celý třást a chtěl jsem hrozně rychle vypadnout, pak už jsem tam přestal chodit úplně. Hlavou mi projelo přeskočit pult, otevřít kasu a zmizet. Myslím, ale že to mělo hlubší význam, klesnout ještě níž a dostat se někam kde nejsem problém ani pro sebe a svoje okolí. Sem rád, že mě tohle přešlo protože by to mohlo mít katastrofální následky pro můj život než nějaké pocity.
Ono se to možná jeví jako nic hrozného, že mě to napadlo, ale jak jistě každý ví, od myšlenky není daleko k činům, řekl bych že u DP/DR to ale neplatí. Tam největší problém nebyl v tom nápadu, člověka hlavou napadají různé věci, spíš jsem měl díky DP/DR pocit že se nedokážů ovládat a že jsem opravdu schopný něco takového udělat, naštěstí jsou to jen blbé nápady pochroumaného svědomí a člověk se pořád dokáže kontrolovat.
Prosim poradte mi, jak se zbavit obsesivniho mysleni nebo se zblaznim!!
Jde o to, o jaké obsesivní myšlení se jedná? Jako u každé psych. poruchy pomohou léky a terapie.