Odpojený

Odpojený

Rozpálená písečná pláž Středozemního moře. Plno povalujících se těl rozličných odstínů, od selecí růžové, po hnědou barvy kakaa nestřídmého dítěte. Uprostřed té přehlídky více, či méně nepadnoucích plavek, rozbujelé celulitidy, či postarších žen bez horního dílu plavek a zbytku soudnosti leží na osušce muž. Rozhazuje rukama a nohama v jakoby předsmrtné křeči a z hrdla mu vychází zvířecí neartikulovaný řev. Nikdo z okolních lidí mu nevěnuje sebemenší pozornost, protože muž leží bez hnutí na břiše, se strnulým pohledem upřeným na moře.

Občas se pokusí navázat oční kontakt s některou opalující se ženou, či dívkou. Jakoby prosil o pomoc, jakoby mu snad mohla sejmout ze zad to břemeno, které ho zatlačuje do písku a odehnat ty nehmotné démony, které nevidí ani on sám. Nikdo mu nepomůže. Každému tady je lhostejný. Jeden z tisíce. I kdyby jeho děsi ožily a on se tu skutečně začal válet a zmítat sebou, většina lidí by dál sledovala moře, nebo si četla svůj denní tisk.

Čas v jeho vesmíru běží jinak. Nemá odvahu zvednout hlavu, nebo se překulit z břicha na záda, protože tuší, že kdyby to udělal, stalo by se něco nevratného.

Znovu zařval tak hlasitě, že to vyplašilo racky na nedalekém ostrůvku. Ví, že mu není pomoci. I kdyby si vykřičel plíce, ten skleněný zvon z něho nikdo nesejme. Nenávidí ty postavy okolo, které nikdy nedokážou pochopit, jak vnímá svět. Nenávidí toho, kdo ho přinutil položit se na tuhle deku a pozorovat okolí. Má pocit, že je v pasti. Že se nikdy nedokáže zvednout a odejít. Že tu navždy zůstane ležet, sám na opuštěné pláži plné stínů. Při té představě se v něm znovu rozeřvalo jeho jiné já, které vidí všechno okolo jako ve snu. Ve snu, ze kterého se člověk nemůže probudit, ačkoliv se v něm štípe a snaží se, jak nejvíc chce. Jediný člověk, který mu dokáže vysvětlit, že není třeba ztrácet hlavu, je tisíce kilometrů daleko.

Sedá si na dece a rozhlíží se kolem sebe. Je tu sám. Všichni odešli.

Snaží se uchopit podstatu svého já, ale nedaří se mu to. Namísto toho se noří do jakési pseudoprázdnoty, do pocitu, který nikdy dříve neznala který ho děsí, ale zároveň naplňuje zvědavostí.

Bere si papír a snaží se své zmatené myšlenky zachytit formou inkoustové stopy na papíru.

Nemá to smysl. Ten prožitek nikdy nezaznamená.

Je ztracený…

Autor: Zefir