Můj přítel Monk
Být jiný znamená být vyjimečný. Být vyjimečný v tomto případě znamená být geniální. Na seriál Můj přítel Monk se těším každou neděli protože je opravdu skvělý. Je pravda, že ze začátku mi to přišlo jako průměrná detektivka, ale po čase jsem mu přišel na chuť čím dál více. Monk je výborný vyšetřovatel, ovšem jeho nesporné kvality detektiva ovlivňují jeho osobní život, který nemá téměř žádný. Vyhodili ho od policie, trpí všemožnými fobiemi a obsesemi, ovšem díky svému daru který je zároveň prokletím vídí to co ostatní nevidí. Jako správný hrdina se nikdy nemílí. To co se mi na něm líbí je způsob jakým přemýšlí, jak si všímá věcí a jeho obsese už jen dokreslují neobyčejné charisma. Hlavní postava kterou ztvárnil herec Tony Shalhoub byla zahráná opravdu perfektně.
Zaslano do sekce Kultura
November 30th, 2007 at 10.21
Ráno byl nějaký problém s databází. Ale naštěstí se ti to zřejmě podařilo opravit :)
Ale ne vše je tak veselé. Včera se u mě něco změnilo. Jako bych se vrátil do doby před rokem, než jsem se dokopal zajít vyhledat odbornou pomoc. Stav, kdy člověk leží, snaží se usnout, aby se ukryl sám před sebou, ale nejde to. Třese se, protože má strach, že když usne, probudí se a už to nebude on, bude jinak myslet, zešílí, nebo se prostě neprobudí. K tomu samozřejmě silná depersonalizace jako bonus navíc. Večer vyčerpán usne, ráno se probudí, uvědomí si, co se dělo večer a šup, vše je zpět, sice v menší síle, ale jakoby to bublalo pod pokličkou a čekalo to, až přijde šance a bude to moct vzkypět. Jsem zřejmě hodně silný (jak mi řekla včera psycholožka), protože někdo jiný by už to možná skončil. Já se ale nechci vracet k AD, které mi nepomohly (zkoušel jsem tři druhy). Je možné tohle zvládnout sám jen za pomocí psychoterapie a chápající manželky?
Je toto panická porucha? Má to všechno vůbec smysl…
November 30th, 2007 at 11.14
Zefire, chápu tě. Na to jestli to člověk dokáže zvládnout sám ti těžko dokážu odpovědět. Kdybych byl psycholog řeknu ti ano, ale já jsem na stejné lodi a narozdíl od ostatních co radí vím o čem mluvím a jak je to těžké. U DP/DR je těžké, že i když se snažíš svoje problémy překonávat tak to dlouhou dobu nikam nevede a člověk z toho má deprese. Kdyby mi někdo řekl „Honzo, udělej tohle a tohle a do roka tě to přejde“ tak bych hned věděl na čem jsem ale takhle? Ta nejistota? Jestli si se za dobu řekněme jednoho roku nikam nepohnul, asi je něco špatně a měl by jsi něco změnit. Já jsem se v uplynulém roce naučil překonávat své problémy a neutíkat před nimy. Teď se chystám zas o krok dále, zkusit nějaké uklidňovací techniky, najít duševní sílu apod.
November 30th, 2007 at 11.14
Jinak žádného problému s databází jsem si nevšiml, asi vypadla databáze na hosting a už to opravili
November 30th, 2007 at 12.11
Přesně tak. Ta nejistota mě ubíjí. Co to je? Proč to mám já a nikdo jiný v okolí? Bude to jiné? Přestane to? Když si zlomím nohu, doktor mi řekne, že do měsíce budu chodit. Když mám chřipku, beru nějaké pilule a do měsíce jsem taky fit. Ale tohle ne…
Za dobu jednoho roku jsem si vyzkoušel dva druhy AD, z nichž jedny nefungovaly vůbec a druhé mě spíš jen utlumily, čili jsem chtěl zkusit, jestli už ten stav nepřešel a vysadit. Ale jak vidím teď, asi to utlumovaly dostatečně, protože to, co teď zažívám mi přináší pocity a myšlenky, že tohle není k žití.
November 30th, 2007 at 12.15
Tohle co teď prožíváš je pouze přechodné, myslím to uvědomění jak je tvoje situace těžká a sebezničující ale přejde to a zas se vrátíš do toho stereotypu kdy se zas překonáváš a snažíš se fungovat (aspoň tak to je u mě). Já tohle mám několik dnů v měsíci kdy si prostě více uvědomuji jak je to s prominutím na hovno, jediné co vím že mi nepomůže je o tom přemýšlet protože stejně k nějakému kloudnému závěru nedojdu.
November 30th, 2007 at 13.09
Rád bych tomu věřil, že je to přechodné, ale momentální útočné myšlenky a pocity se mi nedaří o tom přesvědčovat…
November 30th, 2007 at 14.00
Je to jak s tou panickou poruchou, taky při ataku nevěřím že mě to přejde ale stejně to odezní. Chce to nějakou změnu, není nic horšího než dělat něco pořád dokola a uvědomovat si že to nikam nevede, spoléhat se na to že to samo přejde asi taky není dobré. Proč vůbec máš takový odtažitý vztah k medikamentům? Já teda osobně taky, proto žádné neberu, ale pokud by mi bylo čím dál hůř asi bych jinou možnost neviděl.
November 30th, 2007 at 14.33
No protože mi nepomohly a nástup těch druhých byl přííííííšernýýýýýýýý. To nevím, jestli chci zažít znovu.
November 30th, 2007 at 14.36
Jinak celkově ta nálada kterou teď máš, tak tu jsem si užíval na začátku týdne, potřeboval jsem to ventilovat tak jsem napsal článek o agorafobii, teď jsem ho postnul ;)
November 30th, 2007 at 15.51
Právě jsem ho dočetl. Pěkně napsané. Celkem si užíváš… Tenhle strach z prostoru nemám. Já to mám obrácené dovnitř. Já mám strach ze zešílení…
November 30th, 2007 at 15.58
Je zajímavé jak je DP/DR u každého trochu jiná. U mě to je možná způsobeno tím, že mě to potkalo celkem brzo, ještě než moje psychika stačila řádně dospět, takže mi příjde že se toho na mě nabalilo opravdu hodně. Na začátku jsem měl hodně silnou schopnost sugesce, stačilo mi podívat se na dokument o rakovině plic a měsíc jsem z toho měl dušnost s kterou jsem musel i do nemocnice.
Toho zešílení jsem se taky bál hlavně na začátku, vypořádal jsem se s tím tak, že jsem si řekl že mi je to jedno (bylo to těžké protože jsem si musel vlastně přestat vážit sám sebe a okolí) a že jestli se mám zcvoknout tak s tím stejně nic neudělám. Mě spíš vadí takové ty „fyzické“ problémy jako poruchy vnímání, ty fobie atd. které mě ovlivňují bezprostředně po nějakém spouštěči.
December 2nd, 2007 at 21.49
No řeknu vám, mám za sebou právě víkend autem s rodinou u známých a děs a hrůza… Mám pocit, že se to buď celkově zhoršilo, nebo to trvá nějak dlouho. Cestou tam jsem si připadal, že to ani nejsem já. Buď ta DP byla celou dobu předtím jen slabý odvar, nebo nevím. Cestou zpět jsem jel sám a co chvíli jsem se musel ubezpečovat, že to všechno je reálné, ta auta, ta silnice, já. Jsem z toho totálně vedle a myslím na nejhorší i když tak nějak tuším, že je to „normální“ panika se silnou depersonalizací.
I teď když to píšu se každou chvilku musím přesvědčit, že je to všechno reálné…
December 2nd, 2007 at 22.14
Obdivuji tě v tom řízení auta, já s tím mám celkem velký problém. U mě se ty stavy střídají tak, že někdy je můj největší problém panika, jindy depersonalizace, jindy zas derealizace atd. Ale pamatuji si, že když u mě převládala derealiz. tak jsem se třeba leknul a cuknul sebou, stát se mi tohle při řízení, nevím nevím…
U mě nejsilnější derealizace byla na začátku (ostatně jako všechno) a při cestě do školy jsem se musel třeba neustále štípat jestli opravdu nespím, byl jsem takový mimo a vlastně jsem nevěřil tomu co se děje kolem mě že je to pravdivé, chce to na to moc nemyslet, jinak se ten pocit ještě prohlubuje.
December 2nd, 2007 at 22.27
V takových chvílích se ty myšlenky pořád vrací a vrací… Po tomhle víkendu jsem ve stádiu, že bych se i vrátil k Dalsanu, se kterým takové stavy nebyly…
December 2nd, 2007 at 22.35
Několik zajímavých názorů. Nejsem v angličtině stoprocentně zběhlý, takže pokud by někdo některé zajímavé pasáže chtěl tady vypíchnout, budu rád.
http://www.dpselfhelp.com/forum/viewtopic.php?t=13297
http://www.dpselfhelp.com/forum/viewtopic.php?t=13297
http://www.dpselfhelp.com/forum/viewtopic.php?t=13418
http://www.dpselfhelp.com/forum/viewtopic.php?t=13559
December 3rd, 2007 at 20.44
Díky za odkazy, vypadají zajímavě. Určitě se nechám v něčem inspirovat, ale překlad by pro mě byl obtížný, s moji angličtinou je to nic moc, ale možná na to fórum začnu přispívat, aspoň bych si zlepšil AJ a taky se něco dozvěděl